Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Sixova cesta do školy aneb Boj o nadvládu nad příběhem

19. října 2017 v 10:46 | heavy_head |  Singel Rowsen
Singelrowsenské kroniky odtajnily ze svých zatuchlých útrob další pochmurný příběh, který se poněkud vymknul kontrole.



Bylo slunečné ráno na začátku října, z topolů slétávaly rudé a žluté javorové listy (ten podzim začal tak nějak paradoxně) a mírný větřík je hnal přes celý park, až tam, kam jste nedohlédli. Standard Six vyklouzl z baráku krátce po půl osmé, v ruce odrbanou školní brašnu, v hlavě spousty nesmyslů a na uších walkmana, a pohvizdujíc si základní motiv skladby Quest for Tanelorn, vydal se po notoricky známé cestě vstříc lepším zítřkům a novým potrhlým dobrodružstvím, na které se duchovně nevyzrálý čtenář jistě celý třese, hlavou se mu honilo, jakými příšernostmi a navýsost trapnými situacemi ho jeho Stvořitel zase protáhne, a už nyní v neblahé předtuše skřípal zuby.
Zatím však byla jeho nálada výtečná. "V naší ulici se krásně žije," pronesl slavnostně sám pro sebe a blahosklonně ignoroval zarostlého houmlese, jež zde na lavičce, vycpaný novinama, trávil dnešní noc a na Sixova slova se vztyčil a výhružně zavrčel: "Neprovokuj, smrade!" Six, majitel největšího Klidu v Singel Rowsenu, a mimo to ucházející běžec, se nenechal vyvést z mírumilovného rozpoložení. "Buď v pohodě, Slovane," prohodil. "A dej si bacha na entropii."
Six pokračoval po své obvyklé trase. Obezřetně se proplížil kolem kiosku, na jehož jedné boční straně dominovaly periodika, na jejichž obálkách sebevědomě a bez ostychu ukazovaly lepé odvážné děvy, čím je matka Příroda obdařila. Six si trochu zaslintal a zakoupil si časopis Šach mat, tupče!, což se samozřejmě neobešlo bez menších problémů. "Kde ho vidíte?" chrčela ježibaba uvnitř. "Tam pod těma dvěma lesbama," ukazoval jí neochotně Six, za zády narůstající frontu. "Jak je tam ten bílý chrt?ů funěla prodavačka. "Jó, tady!" Zpocený Six jí nechal přemrštěné spropitné a prchal dlouhými skoky po chodníku. Uvědomil si, že nesnídal. Před MacDonaldem postával osaměle Slim Hoper, v kožené bundě a lenonkami na očích, a vyjadřoval svůj nenásilný protest cedulkou s nápisem: ZVÍŘATA JSOU MÍ PŘÁTELÉ A JÁ SVÉ PŘÁTELE NEJÍM a KRÁVA JE MŮJ BRATR! Podmračeně si měřil dvojici, jež vyšla z lítaček, konzumující trojitý hamburger. Došel jsem k němu. Nemohl jsem se zbavit pocitu studu, že je to můj kámoš. "Jak to jde?" zeptal se ho Six ironicky. Hoper mu věnoval pohled, v němž se zračila veškerá deprese moderního člověka v globalizovaném světě. "Ále, ani to moc nejde, víš." Six hloubavě pokýval bradou a poškrábal se na krku. "Tak se na to vykašli a pojď se nažrat," navrhl mu. Hoper chvíli sváděl těžký vnitřní boj, ale posléze zahodil ceduli do koše a objednal si u vysmátého pingla vegetariánské lečo. Six si dal místní specialitu bolševický biftek Leninův hněv. Při jídle spolu klábosili.
"Četls už," žvýkal Hoper mohutně čelistmi (byl značně vyhládlý), až mu vyskákaly bulky za ušima,"toho novýho Boye?" "Myslíš Batalióny ulice?" prohodil Six a ledabyle vytáhl ze své klokaní kapsy u mikiny paperbackové vydání, poslední exemplář, o který předevčírem svedl v knihkupectví tuhý boj s jedním bláznem, který mu ho chtěl vyfouknout před nosem. Boy byl absolutní trhák, celá singelrowsenská mládež po něm šílela. Ten divnej chlápek psal, jako bu mu našeptávalo deset čertů. Sixovi se nejednou stalo, že se uprostřed stránky přistihl, jak leze po zdi. Hoperovi se rozzářily oči a svými prackami upatlanými od majonézy, omastku a zbytků papriky jím začal se zájmem listovat. Praštil jsem ho přes prsty až zaskučel. "Dej to sem! A netvař se tak ukřivděně." Omylem jsem totiž Hopera srazil pod stůl. "Jen mu dej na bendžo, provokatérovi," halekal vysmátý pingl," odhání mi zákazníky." Hoper už vstával, že mu dá jedno dvě čela, ale podařilo se mi ho uchlácholit, takže jen pozřel odpudivě vyhlížející nožku své klobásy. "Jen si nechte chutnat," popřál nám pingl rozjařeně," však jsem toho psa musel honit přes celé město." Hoper zezelenal, vydal ze sebe zvuk jako skunk v říji a výbušně se pozvracel. Byla v tom určitá poezie.
"Nejste vy Six?" oslovila mě oslnivá teenagerka, kterou mi přihrál do cesty můj Stvořitel v bláhové naději, že se do ní okamžitě zblázním. Už jsem té věčné manipulace měl plné zuby.
"Ne, já jsem jeho dvojník. Já se tím živím, víte? Je to docela dobrej kšeft..."
Nedůvěřivě zamručela: "Fakt, jo? Páni..."
V té chvíli vešel dovnitř Piere Dewil, uviděl mě a začal se tlemit. "Jé, Six. To je můj kámoš Six, jak sem ti o něm povídal..."
"Co kecáš," obořil jsem se na něj. "Radši se starej, kde máš svýho psa..."
"Jak to víš, že se mi ztratil pes?" zarazil se Dewil.
Hoper se vzepjal k novému záchvatu zvracení.
Dívka se tvářila zmateně.
Autor si znepokojeně uvědomil, že nad svými vypiplanými postavami ztrácí kontrolu. To má být nějaký vděk, už ani ony mě neposlouchají, pomyslel si hořce. No počkej...!
... Six vyrazil z mekáče, uklouzl na šlupce od banánu a hodil nechutné záda. Přihlížející stařenky se rozesmály až se za břicho popadaly a jedna z nich dostala infarkt. Six se naštvaně vzpřímil.
"Jak chceš," zamumlal zastřeným hlasem.
Cestou do školy - byl už nejvyšší čas - jsem se střetl se skupinkou zkušených bulačů v čele s Craigem Rixem. Lokální hrdina a mistr úniků ze školy, Craig Rix, se kterým nešťastnou shodou okolností sedím v jedné lavici, si mě poměřil znechuceným pohledem a hodlal mě přesvědčit, abych se dneska na školu vykašlal.
"Jdeš opačným směrem, Stane," sugeroval mi téměř vyčítavě svým telecím hlasem. "Na co si to hraješ? Chceš založit firmu? Netrhej partu a nebuď měkký. Pocitu z dobře hozeného bezdůvodného bulu se nic nevyrovná!"
Odměřeně jsem zhodnotil houf lidoopů, jimž Rix velel a srdce se mi naplnilo hlubokým uspokojením, že jsem je potkal jen náhodou. Pokusil jsem se Rixovi klidně vysvětlit, že nejsem měkký, právě naopak, že měkký je on a že je hovno kovboj, když po sebemenším náznaku hrozící písemky zbaběle zdrhá za školu.
"Dávám přednost zhynout v čestném souboji se Swedeho integrály," pravil jsem hrdě.
Rix měl - jak se ostatně dalo čekat - k mé převratné a pobuřující filozofii silné výhrady a někteří z jeho poskoků se začali tvářit válečně a netrpělivě poskakovat na místě.
"Ponechme si své odlišné světonázory a zůstaňme přáteli," navrhl jsem smířlivě s křivý úsměvem. "Mimoto je na nějaké procházení se hrozná klendra." (bylo něco pod nulou, což jsem odhadl z toho, že se má rosnička uložila k hibernačnímu spánku). (A už vůbec si nevšímejte očividného rozporu z úplně první věty tohoto pochybného blábolu, Stvořitel v tom má tak trochu hokej).
Jeden z nejoddanějších Rixových bezmozků - očividně dezorientován mým slovníkem - usoudil, že nastal čas k drastickým opatřením. Rix mu s otcovskou péčí odebral obušek naplněný buďto pískem, moukou nebo drcenými ulitami mořských měkkýšů, kterým mě hodlal obrátit na svou víru. "Six je přítel, rozumíš?" pravil Rix důrazně do vytřeštěných očí pod mohutnými nadočnicovými oblouky s naprostou absencí čela. "Zaplítáš se s divnými typy," prohodil jsem vděčně a zdrhal, doprovázen vzteklým hrdelním řevem mých podrážděných pronásledovatelů. Někde na rohu 32. ulice jsem je setřásl a potkal Bredloveho.
"Zduř!" pozdravil mě originálním heslem, které ho napadlo dneska ráno, když se sprchoval.
"Tě zhyň kombajn," opáčil jsem v podobném nekonformním duchu.
Měli jsme kus společné cesty, s tím rozdílem, že Bredlove nešel do školy, nýbrž postával před ní a prodával tam malým děckám tvrdé drogy. Sem tam mě lámal, ať to taky zkusím. Ten den jsem měl téměř spasitelskou náladu. "Drogy jsou zlo," pokoušl jsem se mu to vysvětlit.
"Jestli existuje něco lepšího, pánbů si to musel nechat pro sebe," odvětil mi Bredlove Burroughsovým citátem a culil se jak neviňátko. "Hele, támhle se flákaj nějací haranti, tak já musím..."
Spěšně jsme se rozloučili. Slíbil, že vyřídí Noriegovi můj pozdrav že mu držím palce a byl pryč.
Cestu mi ještě zkřížily vyzývavě obnažené Sharon Stoneová, Alicia Silverstoneová a Anna Nicole Smithová, kompletní sestava Blind Guardian, Michael Moorcock, William Gibson, Norman Mailer, Harlan Ellison a pár dalších námezdných pisálků, pár antikvariátů s omračujícím výběrem a knihkupectví se žhavými novinkami přecpané megahity Samuela Boye, koruna pro šachového šampiona a přehršel dalších lákadel, kterými mě můj Stvořitel zamýšlel zviklat. Ale mě nic neodradilo, zasedl jsem do své školní lavice právě včas, aby mě profesor Swede nelítostně vytasil na látku, kterou jsme začali probírat teprve nedávno, výsledek byl tedy nasnadě.
A ačkoliv jsem dopadl žalostně, měl jsem pocit, že jsem vybojoval velmi vznešenou bitvu a obstál v ní.
A že jste se při téhle povídce zas tak moc nebavili, že ne?
To víte, jaký autor...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 19. října 2017 v 21:30 | Reagovat

A já se bavila :-) Skvělé jako vždy ;-) Zábavné, originální a příjemně anarchistické :-) Ať žije blog! 8-)

2 heavyho heavyho | 19. října 2017 v 22:31 | Reagovat

Až postmoderní. :-D

3 Michelle Michelle | 22. října 2017 v 19:05 | Reagovat

Postmodernu já ráda ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama