Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Monolog pro Maestra

31. prosince 2014 v 11:44 | heavy_head |  Tvůrci
Imaginární interview, které udělal Hemingway vlastně sám se sebou a odhalil tak svou metodu spisovatelské práce. Vyšlo v roce 1935 v časopise Esquire a na internetu ho v češtině nenajdete.



MONOLOG PRO MAESTRA, Ernest Hemingway, říjen 1935

"Asi před jeden a půl rokem přišel ke vchodu mého domu v Key West jeden mladík, který mi řekl, že přijel stopem až z horní Minnesoty, aby vašemu dopisovateli položil pár otázek o psaní. Váš dopisovatel se ten den vrátil z Kuby, za hodinu musel jet vyprovodit několik svých dobrých přátel na nádraží a mezitím musel napsat pár dopisů, ale zalichotila mu a lákala vyhlídka, že se ho ten mladík bude vyptávat, a tak mu odpověděl, aby přišel druhý den odpoledne. Byl to vysoký, velice vážný mladík s obrovskýma nohama a rukama a ostříhaný na ježka.
Zdálo se, že se odjakživa pokouší stát spisovatelem. Vyrostl na farmě, vystudoval střední školu a pak Minnesotskou univerzitu a nato pracoval jako žurnalista, tesař, pomocný dělník, výpomocná síla při žních, námezdní dělník a pročundroval dvakrát Spojené státy z jednoho konce na druhý. Chtěl se stát spisovatelem a měl v hlavě dobré povídky, které by chtěl napsat. Vykládal je mizerně, ale bylo vidět, že na nich něco je, jen kdyby to uměl vyjádřit. Mluvil o spisovatelství tak vážně, že se zdálo, že by ta vážnost mohla zdolat všechny překážky. Rok žil sám a sám v srubu, který si postavil v Severní Dakotě, a celý rok psal. Z toho, co napsal, mi nic neukázal. Řekl, že nic z toho není dobré.
Říkal jsem si, že je to třeba jenom skromnost, ale pak mi přece jen ukázal něco, co mu otiskli v jedněch minneapoliských novinách. Bylo to napsané příšerně. Ale řekl jsem si, že mnoho lidí psalo ze začátku příšerně, a že to tenhle hoch bere tak vážně, že v něm něco musí být: opravdový vážný přístup k psaní je jedna ze dvou naprostých nutností. Druhou je naneštěstí talent.
Tenhle mladý muž byl kromě psaní posedlý ještě jednou věcí. Odjakživa si přál jít na moře. A tak, abych to zkrátil, zaměstnali jsme ho jakožto nočního hlídače člunu, aby měl kde spát a pracovat, a kromě toho musel každý den dvě nebo tři hodiny uklízet, takže mu zbýval půlden volný, kdy mohl psát. Aby se mu splnilo jeho přání jít na moře, tak jsme mu slíbili, že ho vezmem na Kubu, až tam poplujem. Jako noční hlídač byl výborný a na lodi i při psaní dřel jako mezek, ale na moři byl hotové neštěstí. Byl pomalý, když by byl měl projevit mrštnost, někdy se zdálo, že má místo dvou rukou a dvou nohou čtyři nohy, v rozrušení byl nervózní, měl nevyléčitelnou náchylnost k mořské nemoci a venkovanskou nechuť poslouchat rozkazy. Přesto byl vždycky ochotný, a když se mu ponechalo dost času, aby mohl tu kterou práci provést, tak dřel jako mezek.
Říkali jsme mu Maestro, protože hrál na housle, a to jméno jsme časem zkrátili na Mice. Při větším větru se jeho pohyby zpomalily tak, že váš dopisovatel jednou poznamenal: "Mice, z vás se určitě stane po čertech dobrý spisovatel, protože se k ničemu jinému za mák nehodíte."
Váš dopisovatel bere psaní těchto měsíčních dopisů velice vážně, ale o spisovatelském řemesle mluví s většinou lidí strašně nerad. Ale v průběhu těch sto deseti dnů, kdy musel mnohokrát přemoct nutkání hodit po našem milém Maestrovi lahví, kdykoli otevřel pusu a pronesl slovo psaní, se musel o jeho aspektech vyslovit tolikrát, že vám některé ty výroky předkládá na papíře.
Pakliže někoho odradí od spisování, tím líp. Pakliže budou někomu k užitku, tak to vašeho dopisovatele jen potěší. Pakliže vás budu nudit, v tomto časopise je mnoho obrázků, ke kterým se můžete utéct. Na svou omluvu, že tyto výroky předkládá, váš dopisovatel uvádí, že když jemu bylo jednadvacet, měly by pro něj cenu některé z nich padesáti centů.

Mice: Co myslíte dobrým a špatným psaním?
Váš dopisovatel: Dobře psát znamená psát pravdivě. Jestliže někdo píše povídku, bude pravdivá do té míry, do jaké autor zná život, a do té míry, jak je svědomitý. A do té míry bude to, co napíše, působit pravdivě. Když neví, jak lidi myslí a jednají, může ho na nějaký čas zachránit štěstí, nebo může psát výmysly. Ale když bude i dál psát o tom, co nezná, tak začne švindlovat. A když bude nějakou dobu švindlovat, zjistí, že už nedokáže psát poctivě.
Mice: A co představivost?
V. D. : Co je to představivost, nikdo neví, jen že to je něco, co dostáváme zadarmo. Může to být lidská zkušenost. Myslím, že je to docela dobře možné. Je to kromě poctivosti to jedniné, co musí dobrý autor mít. Čím víc toho pozná ze zkušeností, tím věrněji si dovede věci představovat. Jestliže dospěje do stadia, kdy si dovede představovat věrně, budou si lidi myslet, že to, co vykládá, se skutečně stalo, a že on o tom jen podává zprávu.
Mice: A jak se to pak bude lišit od zpravodajství?
V. D. : Kdyby to bylo jen zpravodajství, pak by si to nezapamatovali. Když člověk líčí něco, co se stalo ten den, ta časovost se postará, že to lidi ve svých představách uvidí. Ale za měsíc je ten časový prvek pryč, vaše zpráva vyčpí a lidi tu událost v duchu už nevidí a nevzpomínají se na ni. Ale když si člověk něco vymyslí, místo co by to jen tak vylíčil, může z toho udělat uzavřený, solidní celek a dodat tomu život. Pak to vytvoří, ať už dobře nebo špatně. Pak je to tvorba. Nikoli líčení. Pravdivost našich výtvorů pak odpovídá našim tvůrčím schopnostem a znalostem, které jsme do nich vložili.
Mice: Kolik by toho člověk měl napsat za den?
V. D. : Nejlíp je přestat, dokud vám to jde a víte, co se stane dál. Když při psaní románu budete tohle dělat dnes a denně, nikdy neuváznete na mrtvém bodě. To je to nejcennější, co vám můžu říct a co byste si měl zapamatovat.
Mice: Aha.
V. D. : Vždycky přestaňte, dokud vám to jde, a až do příštího dne, kdy začínáte psát, na to nemyslete a nelamte si s tím hlavu. Pak na tom bude celou tu dobu pracovat vaše podvědomí. Ale když na to budete vědomě myslet nebo si s tím dělat hlavu, tak to zabijete a budete mít unavený mozek, dřív než začnete. Jakmile jste jednou ponořený do románu, je právě tak zbabělé lámat si hlavu s tím, jestli budete sto druhý den pokračovat, jako je zbabělé lámat si hlavu s tím, že budete muset jít do bojové akce, které se stejně nemůžete vyhnout. Pokračovat musíte. A tak nemá smysl si s tím lámat hlavu. Tohle se musíte naučit, chcete-li psát romány. Nejtěžší při psaní románu je ho dokončit.
Mice: Jak se člověk může naučit nelámat si s tím hlavu?
V. D. : Tím, že na to nebude myslet. Jakmile na to začne myslet, tak toho nechte. Myslete na něco jiného. Tohle se člověk musí naučit.
Mice: Kolik z toho, co jste už napsal, po sobě denně přečtete, než začnete psát?
V. D. : Nejlíp je přečíst si to denně od začátku a přitom opravovat, a pak navázat tam, kde jste předešlý den přestal. Když už je to tak dlouhé, že to denně přečíst nemůžete, přečtěte si po sobě každý den dvě nebo tři kapitoly. Pak si to každý den přečtěte celé od začátku. Tím docílíte toho, že to bude celistvé. A nezapomeňte toho nechat, dokud se vám píše dobře. Tím to bude postupovat kupředu, místo co by to uvázlo na mrtvém bodě, protože jste pokračoval a vypsal všechno, co ve vás bylo. Kdybyste to dělal takhle, zjistil byste druhý den, že jste vyždímaný a nemůžete pokračovat.
Mice: A při povídce se postupuje taky takhle?
V.D. : Ano, jenomže povídku dokáže člověk někdy napsat za jediný den.
Mice: Víte, co se stane dál, když píšete povídku?
V. D. : Takřka nikdy. Začnu si ji vymýšlet a nechám, aby se věci, které se mají stát, staly v průběhu psaní.
Mice: Které knihy by si měl spisovatel přečíst?
V. D. : Měl by si přečíst všechno, aby věděl, co všechno musí pobít.
Mice: Všechno přečíst nemůže.
V. D. : Já netvrdím, že může. Já říkám, že by měl. Samozřejmě, že nemůže.
Mice: Které knihy jsou tedy nezbytné?
V. D. : Měl by znát Vojnu a mír a Annu Kareninovou od Tolstého, Paní Bovaryovou a Sentimentální výchovu od Flauberta, Buddenbrookovy od Thomase Manna, Joyceovy Dubliňany i Portrét umělce i Odyssea, Toma Jonese a Josepha Andrewse od Fieldinga, Červeného a černého i Kartouzu parmskou od Stendhala, Bratry Karamazovy a kterákoli dvě další díla od Dostojevského, Huckleberry Fina od Marka Twaina, Otevřený člun a Modrý hotel od Stephena Cranea, všechny dobré Maupassanty a všechny dobré Kiplingy, celého Turgeněva, a tak dále.
Mice: Tohle všechno by měl spisovatel přečíst?
V. D. : Tohle všechno a ještě mnohem víc. Jinak neví, co musí pobít.
Mice: Co myslíte tím "pobít"?
V. D. : Nemá smysl psát něco, co už bylo napsané, ledaže to pobijete. Spisovatel za našich dob musí psát to, co ještě napsané nebylo, a pobít mrtvé spisovatele v tom, co už oni udělali. Jediná cesta, jak se pozná, jestli se mu práce daří, je soutěžit s mrtvými spisovateli. Většina žijících spisovatelů neexistuje. Jejich slávu vytvořila kritika, která neustále potřebuje nějakého sezónního génia, někoho, komu naprosto rozumí a koho se nebojí chválit, ale jakmile tito uměle vytvoření géniové zemřou, přestanou existovat. Jediní lidé, s kterými má seriózní spisovatel soutěžit, jsou ti mrtví spisovatelé, o kterých ví, že psali dobře. Je to, jako když mílař soupeří jen se stopkami, a ne prostě utíká a snaží se pobít ty, co jsou s ním na trati. Dokud nesoutěží se stopkami, nepozná, jakého výkonu je schopen.
Mice: Ale číst všechny ty dobré spisovatele může člověka od psaní odradit.
V. D. : To už jste se teda měl dát dávno odradit.
Mice: Jaká je pro spisovatele nejlepší průprava v mládí?
V. D. : Nešťastné dětství.
Mice: Jak se může spisovatel cvičit?
V. D. : Když dává pozor, co všechno se dnes stane. Jestliže narazíte na ryby, dívejte se pozorně, co která ryby dělá. Jestliže vás vzruší, jak vyskočí, vybavte si pak a rozpomínejte se tak dlouho, dokud nezjistíte přesně, co ve vás ty pocity vyvolalo. Jestli to bylo to, jak se zvedala šňůra z vody a napínala se jako houslová struna a odletovaly z ní kapky, nebo jak se ta ryba zmítala a rozstřikovala vodu. Rozpomeňte se na všechny zvuky a na to, co kdo řekl. Zjistěte, co ve vás ty pocity vyvolalo. Co to bylo, co vás tak vzrušilo. Pak to napište tak jasně, aby to měl před očima i čtenář a aby to v něm vyvolalo stejné pocity jako ve vás. Je to takové klavírní cvičení pro pět prstů.
Mice: Ano.
V. D. : Pak pro změnu vlezte do hlavy někomu jinému. Když vás seřvu, snažte se myslit nejen na svoje pocity, ale i na to, nač přitom myslím já. Jestliže Carlos nadává Juanovi, myslete na to, jaké je stanovisko jednoho i druhého. Nemyslete jen na to, kdo má pravdu a kdo ne. Musíte docházet k rozhodnutím a vynucovat si je. Jakožto spisovatel nemáte soudit. Jenom chápat.
Mice: Aha.
V. D. : A poslouchejte. Když vám někdo něco říká, poslouchejte, jak nejlíp umíte. Nemyslete na to, co odpovíte. Většina lidí neposlouchá. A ani moc nepozoruje. Měl byste dokázat vejít do místnosti, a když z ní vyjdete, vědět všechno, co jste tam viděl. A nejenom to. Když ve vás ta místnost vyvolá nějaké pocity, měl byste vědět přesně, co to bylo, co ve vás ty pocity vyvolalo. Pokuste se tohle vyzkoušet. Když jste ve městě, postavte se před divadlo a dívejte se, jak se lidi od sebe liší v tom, jak vystupují z taxíku a ze svých vozů. Způsobů, jak se v tomhle cvičit, jsou tisíce. A myslete neustále na druhé lidi.
Mice: Myslíte, že ze mě bude spisovatel?
V. D. : Jak to mám vědět, sakra? Třeba nemáte talent. Třeba se neumíte vžít do druhých lidí. Máte v hlavě dobré příběhy, jen jestli je umíte napsat.
Mice: Jak to můžu poznat?
V. D. : Pište! Když budete psát pět let a pak zjistíte, že nejste dobrý, je vždycky čas se zastřelit.
Mice: Já bych se nezastřelil.
V. D. : Tak přijďte za mnou a já vás zastřelím.
Mice: Děkuju.
V. D. : Za málo, Mice. Neměli bychom se začít bavit o něčem jiném?
Mice: O čem?
V. D. : O čemkoli, Mice, kolego, o čemkoli.
Mice: Proč ne. Ale -
V. D. : Žádné ale. Konec. S řečmi o psaní je konec. Už dost. To pro dnešek stačí. Krám se zavírá. Pan šéf jde domů."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 M. M. | 31. prosince 2014 v 12:31 | Reagovat

Super :-) Některé "rady" jsou skvělé, jiné se mi nepozdávají, ale celé je to nesmírně zajímavé! :-) A co na to říká pan bloger? ;-)
A zaujalo mě, že Ernie byl taky milovník Turgeněva - měl dobrý vkus! 8-)

2 heavy heavy | 2. ledna 2015 v 8:56 | Reagovat

Taťka měl o ruských klasicích evidentně dobré mínění. Já bych je tolik nepřeceňoval. :-D

3 M. M. | 2. ledna 2015 v 12:31 | Reagovat

Ty snad chceš odporovat Hemovi? 8-O

4 heavy heavy | 2. ledna 2015 v 14:15 | Reagovat

Vždyť kdo dneska čte Annu Kareninu? :-)

5 M. M. | 2. ledna 2015 v 18:22 | Reagovat

:-P Spousta lidí :-)

6 M. M. | 23. ledna 2015 v 23:19 | Reagovat

Jménem Unie heavyho čtenářů podávám žádost o nový příspěvek na blog 8-)

7 heavy heavy | 31. ledna 2015 v 15:55 | Reagovat

Zdravím unionisty a podávám žádost k dalšímu procesu schválení. :-)

8 M. M. | 10. března 2015 v 9:25 | Reagovat

UHČ urguje svoji žádost 8-)

9 M. M. | 25. září 2015 v 19:31 | Reagovat

My chceme článek! :-) Chceme další Singel 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama