Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Dewilův superdým

22. února 2014 v 16:47 | heavy_head |  Singel Rowsen
Děj následující povídky se kupodivu neodehrává v Singel Rowsenu, ale v New Yorku, i když naši hrdinové jsou pořád stejní. Ale na nečekané a nelogické dějové zvraty si naši 3 věrní čtenáři již jistě zvykli a nemůže je nic překvapit. Přepsáno a ponecháno v původním znění, tak jak poprvé spatřilo světlo světa před nějakými dvaceti lety.



DEWILŮV SUPERDÝM

Když "nejkrásnější hoch z Manhattanu" ohlásil své dlouho předem avizované osmnáctiny ve zvláště vybrané společnosti, byla v New Yorku spousta řečí a vzrušení. Na ulicích se začaly objevovat nápisy DEWIL FOR PRESIDENT a GO, GO, DEWIL a prezident Spojených států odložil svou životně důležitou návštěvu Jižní Koreji. Ani NEW YORK TIMES nezahálel a věnoval Dewilovi celou první stranu, samozřejmě s barevným fotem dotyčného. (Dewil na něm poulí oči a říká: "Marmeláda.") Piere Dewil, původem Francouz, měl velmi bohaté rodiče a sklony k pyromanii a New York nad ním žasl už sedmnáct let a zhruba třista čtyřicet dní, od jeho nečekaného početí. A kdyby tohle nestačilo k proslulosti, byl také členem naší party. Někteří vrtěli hlavou a mysleli si, že je to pro něho až příliš štěstí najednou; zdálo se nespravedlivé, že někdo s podobnou vizáží je nevíc mladý, inteligentní a hraje baseball. "Za to se bude muset zaplatit," říkali. "To není přirozené a koukají z toho nepříjemnosti." Ovšem našla se i druhá (a početnější) skupina, která říkala: "Je to king a je s ním sranda - a takové lidi potřebujeme, protože podobný druh je blízký vyhubení."
Ale nepříjemnosti zatím nepřicházely, a protože Dewil byl štědrý v otázce peněz - byl o výsostní právo zúčastnit se jeho narozeninového večírku sveden nejeden boj (a to nejen mezi dívkami).
Myslím, že přišel ale čas, aby osoba povolaná, tedy já, vám pověděla několik zajímavostí z intimního života bohémova.
Dewil je vzrůstu sice menšího, ale v soubojích na páku je velmi uznávanou osobností. Jeho opálená pokožka (po celém těle) mu propůjčuje mladistvý italský vzhled. Na hlavě má blonďaté vlasy, které mu ve větru divoce vlají na všechny strany.
Dewil vůbec nikdy netrpí trémou, hned je ze všeho úplně odvázaný. To se mi na něm líbí. Je to neskonalý optimista. Dewil má ale i své nedostatky. Například vůbec nedrží dané slovo. Je mu zřejmě úplně jedno, co si o tom kdo myslí. Dewil se téměř neustále směje. Je to šťastný člověk. Ve chvílích, kdy se zrovna nesměje, je smrtelně vážný, že s ním není řeč. Dewil pozorně sleduje současné módní trendy a chodí perfektně voháknutej. V současné době je ho možno spatřit ponejvíce v bílých pyramidách, fialovém tričku s kapucí a s vyholeným temenem, takže vypadá jak mukl. Každý týden například nosí jiné boty. Dewil má prachaté rodiče a starší sestru, ke které se ovšem absolutně nehlásí a před tím před námi pět let tajil její existenci. Nevím proč, koneckonců i Bredlove má sestru a já koneckonců taky (i když je to nevěřícíc pes a nečte SF; neví například ani tak notoricky známou věc, že Gandalf Šedý se v Morii v souboji s balrogem propadl do Stínu!!! Prosím pěkně!) Ale abych neodbočoval:
Toho dne přišel Dewil do třídy a už ve dveřích rozdával oslnivé úsměvy na všechny strany, jakoby právě zahajoval svou volební kampaň na funkci prezidenta. Jeho oslnivé bílé zuby (3x denně pečlivě drhnuté zubní pastou značky BLEND-AMED) se na slunci přesvědčivě blýskaly. Stoupl si před tabuli a začal Řeč:
"Milí méněcenní spolužáci. Dovolte mi, abych vám oznámil, že..." (to už třída - a hlavně dívky - šílela vzrušením) "... v sobotu se budou konat mé osmnácté narozeniny: v sobotu mi bude osmnáct!"
"Hurá! Hurá! Buď dlouho zdráv!" řičela třída a radostně bušila do stolů. Poté miláček davů vyjevil, jak si celou akci představuje. Z obavy před možnou zácpou v ulicích Manhattanu omezil počet hostů na "... maximálně dvě stovky, ne-li víc."
Poté se na Dewila vrhla děvčata z naší třídy a před umačkáním ho zachránil až vstup ředitele školy, kterého přilákal až z ředitelny náš spontánní radostný řev, který se rozléhal po celé škole.
Další přestávku se vyjasňovaly nezbytné formality, jako:
"... a co se bude vlastně pít, kurva?!" (Ninja)
"... né, né, v žádném případě, platím všechno já!!" (Dewil)
"... můžu přivést svou kámošku? Pieríčku, řekni, že jo..." (jedna baba)
"... můžu přivýst svý kámoše?" (Hoper)
"... nó, ještě se zeptám Sherilyn." (Dewil nejistě, vědom si značné rozvětvenostivHoperových kámošů z dětství)
Jo, abych nezapomněl, ta Sherilyn. Sherilyn MacGroverová - Dewilův nejnovější objev. Nemohu ji nějak blíže popsat, protože jsem se nikdy nedostal do její těsné blízkosti (z neznámého důvodu mě nesnáší), ale podle slov George Bredloveho je to "Děsná kočka, ty bláho! Za tu bych prodal vlastní mámu Arabům!" Několikrát se jí také z vlastní iniciativy pokoušel vysvětlit, že její vztah s Dewilem je omyl, čímž si proti sobě ovšem značně popudil výše jmenovaného, který se to neznámo jak dověděl (ale asi přímo od Sherilyn), a vyzval Bredloveho k souboji na život a na smrt. Když Bredlove pochopil marnost svého snažení, smířil se s Dewilem a zanevřel na Sherilyn. Té, jak se zdálo, nebyl vůbec nesympatický a zřejmě jí lichotilo, že je o ní takový zájem a čas od času zvala Bredloveho na své narozeniny (které se s podezřelou pravidelností uskutečňovaly i několikrát za rok), což ovšem Bredlove zarputile odmítal.
Také teď Dewil vzkázal Bredlovemu její pozdravy (ten nešťastník ještě nic nevěděl o zradě bližního svého). Bredlove neutrálně zachrčel a slíbil, že přijde. Poté Dewil přednostně pozval i Hopera a mě, navzdory tomu, že mu Sherilyn několikrát navrhovala, aby se mnou přestal kamarádit. ("... von je nějakej divnej, víš co, radši ho snad ani nezvi, ještě tady ztropí nějakou výtržnost, ožere se a všecko nám to tu pokosí, Pieríčku..." - "... to nepřichází vůbec v úvahu, bejby, von je sice U.K., ale chodili jsme spolu do školky a počkej až uvidíš jeho tricepsový sval, to budeš valit bulvy na drát..!")
Dewil výslovně požádal Bredloveho, aby na všechno, co se mezi nimi stalo, okamžitě a beze zbytku zapomněl. Bredlove to slíbil.
Tak si představte: je vlahý newyorský podvečer, tak půl šestý, po okrajích mrakodrapů bloumají somnambulové, je sobota 25. února a u mně v bytě zvoní zvonek. Stavoval se pro mě Hoper.
Přibližně v té chvíli začíná i náš příběh.
Zvonění mě zastihlo v koupelně, právě jsem se holil. Podle smluveného signálu (desetkrát dlouze a dvacetkrát krátce) jsem usoudil, že je to Hoper. Byl to on: samotný H.H.T., tedy Hoper Hrozný Třicetikilový (ne, váží třicet pět, dělal jsem si srandu). Výjimečně dnes neměl na uších sluchátka (částečně na Dewilovu několikráte opakovanou žádost). Zato měl na sobě něco jiného. Cosi krémově žlutého, cosi, čím maminky straší neposlušné dětičky.
"Co to máš na sobě? V tom chceš jít, jo?"
Hoper se ošil, natáhl ruce mírně od těla a zachmuřeně si prohlížel své příšerné manžety na rukávech.
"No co, co - normální kvádro, né?" zemumlal nepříliš jistě a přešlápl ve svých školních teniskách. Celkově vypadal jako čistokrevný Afričan. Scházela mu jen puška přes rameno.
Radši jsem neříkal nic. Hodil jsem si na rameno své sako a pádili jsme na podzemku.
"Hele, vážně je to tak strašný?" kňoural Hoper cestou. "Že bych se ještě skáknul převlíct?"
"Ale ne, nemusíš, je to celkem... dobrý," povzbuzoval jsem ho slabě, ale v metru jsem se k němu pro jistotu radši moc nehlásil. Celou cestu jsem měl obavy, aby Hopera nezatknul nějaký strážník pro rušení veřejného klidu. Nic takového se naštěstí nestalo a s úderem šesté už jsme zvonili u Dewila. Na dveřích nás zaujal nápis fixkou, který hlásal: POUZE PRO TEENAGERY. Dewil měl osobitý smysl pro humor. Zpoza dveří probíjel zvuk lodní sirény. Na páté zazvonění mi přišla otevřít Sherilyn. Zvuk kupodivu utichl v okamžiku, kdy otevřela dveře.
"Jé, co tu děláš," přivítala Hopera, ale úsměv jí hned zmrznul na rtech, když spatřila jeho Africký oblek. Hoper neobratně pozdravil a vklouzl kolem ní do bytu.
"Six je tu taky?" řekla Sherily s viditelným nadšením. Jak už jsem uvedl, Sherilyn mě nesnáší. Vždycky se mnou mluví ve třetí osobě, což je od ní obzvlášť milé. Mně to ale nevadí - je to parádní kousek. Nechápu, co vidí na Dewilovi, mně osobně je krajně sympatická.
"Pojďte dál," ozval se z hloubi bytu Dewilův tlumený hlas.
Sherilyn mě vpustila dnu, čímž se vyřešil můj největší problém.
Dewil ležel v obrovském obýváku na koberci a manipuloval s reprobednami. Jak jsem si všiml, přípravy na večírek teprve vrcholily a já s Hoperem jsme tu byli skoro první. Jak už jsem říkal, Dewilovic vila s výhledem na řeku je zařízena velice přepychově. Obývák měl rozměry menšího basketbalového hřiště a byl patrně zřízen jen pro účely mejdanů k oslavám osmnáctých narozenin. Dewilovi rodiče byli v Kalifornii, takže byt byl na celý víken k dispozici.
"Ty starej sviňáku, pocem ať tě obejmu," vítal mě Dewil radostně se slzami v očích a hned mě táhnul do kuchyně, kde Sherilyn připravovala chlebíčky. "POjď, no tak pojď, musíte se seznámit. Tohle je Stan, Sherilyn, můj nejlepší kámoš a parťák ve stanu. Seznamte se." Oči mu svítily. Naše seznámení bylo neobyčejně vroucné.
"Macgroverová."
"Six, těší mě."
Vzápětí Dewil odběhl, aby chytil i Hopera, který zjišťoval, kde se nachází bar. Zůstali jsme na chvíli sami. Sherilyn pokládala na chlebíčky kousky okurek a nevšímala si mě.
"Bysem ti třebas pomoh..." navrhnul jsem a na důkaz počestnosti svých úmyslů jsem se opřel o dveřní zárubeň.
"Díky, to zvládnu," řekla, aniž na mě pohlédla.
"By sem, by sem třebas... třebas vynes koš," vyletělo ze mě zlomek sekundy předtím, než jsem si uvědomil, co říkám.
"Príma, je támhle," ukázala mi Sherilyn malíčkem na noze.
Zuřím. Šílím. Běsním. Jdu vynést koš.
Výtah samozřejmě s Murphyho zákonem spolehlivě nefunguje, ale co je to šest pater tam a zpátky pro mé trénované tělo.
Venku už se stmívalo. Když jsem šel k odpadkovým kontejnerům, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh.
"Co děláš u těch popelnic, Sixu?" slyšel jsem najednou. Otočil jsem se. U vchodu stál Craig Rix, který zřejmě právě dorazil a chlívácky se křenil. Od úst mu šla pára. Mráz pomalu přituhoval. Odpověděl jsem mu něco mnohem vtipnějšího a vyjeli jsme nahoru výtahem, který se opět rozhodl fungovat. Rix měl pod baloňákem své oblíbené růžové sako, díky kterému získal přezdívku "Růžový panter", což ale těžce nesl, takže jsem na to nenarážel, i když mě to dost pokoušelo. Rix šel přímo z tréninku. Rix hraje závodně hokej. Ve výtahu mi popisoval přes pět pater svou oblíbenou fintu na brankáře.
Osazenstvo se pomalu začínalo scházet. S úderem sedmé dorazil i Bredlove v jednom rozdováděném hloučku. Jako jediný z nás donesl Sherilyn kytku. Jeho povadlá, skorozmrzlá růže sice nepůsobila nijak oslnivě, ale zamrzelo mě, že jsem s tím taky nepřišel. Sherilyn z toho měla viditelnou radost. "Ty jsou pěkný," rozplývala se, ačkoliv to byla jen jedna růže a dala mu půlminutový umrtvovák, až Bredlove zmodral nedostatkem kyslíku. A jen on věděl, co se skrývalo za jejím úsměvem. Co já bych za to dal, kdyby se na mě usmála stejně tak. Co vůbec na Bredlovem a Dewilovi vidí? Jsou holt věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumím.
Skupinka, ve které byl Aron Broten, si s sebou přinesla z mrazivé noci kromě jiného i náladu, takže začínalo být pěkně veselo.
Hoper se zatím pilně seznamoval se svým novým kamarádem, barpultem, aby se zbavil svého komplexu méněcennosti. Hodil do sebe na stojáka pět panáků a úmyslem rychle se opít, zamžoural jako leguán a prohlásil, že je mu fajn. O kontakt s barem ačala po chvíli projevovat zvýšený zájem i do té doby mírumilovná část osazenstva, takže kolem deváté už nepoznával nikdo nikoho, až na malé výjimky. Byl to dým superdým jak má být. Tak to aspoň vidím přes klávesnice svého psacího stroje.
Kolem půl jedenácté se dostavila pohoda. Po jednom zvlášť vysilujícím tanci jsem se znaveně svalil v rohu na koberec. Okamžitě byl u mě Dewil, který kroužil po pokoji jako ostříž a dolíval ostatním skleničky.
"Něco neklape?" zajímal se živě. Už měl trochu skleněnky.
Vyjádřil jsem zklamání, že se tu vůbec nehraje Blind Guardian, což je má krevní skupina. Dewil zúčastněně svraštil čelo. "No jo, ale na to se nedá tančit," namítl mi. To byla sice pravda, což ale v žádném přípdě nesnižuje kvality Hansi Kursche, když kvílí ve vysoké závrati. Naštěstí jsem měl s sebou kazetu, takže jsem se vydal hledat Hoera, jestli náhodou nemá walkman. Nutně jsem potřeboval aspoň jednou slyšet FIGHT FOR ALTAR. Hoper seděl v koutě a nějakou chemickou blondýnkou a v ruce točil roztržitě skleničkou. Prodral jsem se k němu skrz ječící dav na parketu.
Hoper právě popisoval svůj rodný kraj. "... a roste tam červená tráva."
Chemická Hopera žrala i s botama. Hoper už nebyl ve stavu, aby mi normálně odpověděl. Podrážděné hýknutí zřejmě mělo znamenat, abych odpálil. Podotkl jsem, že jestli nezačne brzdit, stane se z něj brzy zvířátko a odporoučel se z blikající barevné tmy obýváku.
Předsíň byla osvětlena tlumeným světlem nonstop. Tady se scházely neuspořádané hloučky vykouřit si svou cigaretu. Probíhala zde čilá debata na obvyklá témata:
"... můj děda byl king jak sviňa, rozumíš!" (Mark Czierne)
"... a já taky ne!" (hlas A. Brotena)
"...čtyři, pět pšouků najednou..." (?!)
"... nemáš pravdu, George! Poslouchej..."
"... a servírky to vysvětlujou tím..."
Radši jsem rychle utekl do obýváku. Hned při vstupu mě oslepila nízkofrekvenční žárovnka, kterou někdo mezitím rafinovaně umístil na dveře. Mike Oldfield právě vyřvával, že nebe je otevřené pro každého. Upadl na mě nějaký zpocený slizoun. Byl to Rix. Učinil jakési mnohoznačné gesto rukou a beze slova se odpotácel pařit na parket.
Jak jsem si všimnul, Sherilyn tancovala převážně s Bredlovem a zdálo se mi, že se na něho dost lepí. Bredlove dělal, že nechápe její dvojsmyslné narážky a pokoušel se za pomoci síly vymanit z jejího objetí. Dewila to zřejmě nechávalo klidným - chodil neustále kolem a vyprávěl příběhy bez pointy všem, co byli v jeho dosahu. V tu chvíli už měl dost v hlavě. Ostatně jako my všichni.
Hoperova chemická blondýna se podle všeho skvěle bavila. Hoper ji právě bavil svou nejnovější historkou, jak ulovil na pobřeží žraloka holýma rukama. Nejistým krokem jsem zamířil na volnou židli k jednomu stolu. Byl jsem opilý. Sotva jsem se usadil, uslyšel jsem z pravé strany alkoholem mírně podbarvený hlas.
"Jé, neznáme se odněkud?"
Otočil jsem hlavu tím směrem a málem jsem se utopil v jejích široce rozevřených černých kukadlech. Nevypadala nejhůř.
"Já jsem Cindy," vydechla a čtyřikrát rychle zamrkala. "chodila jsem s tebou do autoškoly, vzpomínáš?"
Vzpomněl jsem si. Rozjížděla se vždy třemi lehčími poskoky a nevěděla, kde je motor. Ale měla vždycky zepředu hodně plnou košili. Zběžně jsem zkontroloval, jestli se od té doby něco nezměnilo. "Jo, pamatuju se. Jezdilas skvěle," blábolil jsem.
"Mají tu bezvadnej koktejl," informovala mě, "dáš si?"
"Six nepije koktejly ze zásady," vysvětlil jí pohotově Broten, který se u nás nečekaně vynořil jako duch. A duchy já nemám rád. Řekl jsem mu to. Zívl.
"Je tu děsně mrtvo," řekl, "ale aspoň s tebou, Sixu, je sranda."
"Rozbij mu hubu," radila mi polohlasně Cindy. Broten čekal, co udělám. Byl to jeden z těch ostrých hochů, co zkoušej plivat proti větru celej život. Kdybych měl v sobě o dvě, tři sklenky víc, asi bych po něm skočil. Tak jsem řekl jen: "Podívej se, Brotene, tvůj problém je v tom..."
Než jsem mohl dokončit svou hutnou myšlenku, byl tu Dewil: horní čtyři knoflíky u košile rezepnuté a objímal mě s Brotenem kolem ramen.
"Kucííí," hulákal a jazyk se mu pletl, takže mu pořádně nebylo rozumět, "tohle je Betty Nevímjakdál a je to Sherilynina nejlepší kámoška a tohle jsou Standard Six a Aron kámošové. Seznamte se prosím."
"Ale já se jmenuju Cindy," podotkla Cindy nesměle.
"Cože?" trhnul sebou prudce Dewil. Pak se začal smát. Pot z něho jen crčel. "To nevadí, nevadí. Nezlobíš se, Betty, viď?" Pak se zarazil a chvíli mě zaostřoval pohledem. "Ty," zapíchl mi ukazovák do hrudi. "Folou mí." Pokynul mi přehnaně teatrálním gestem a začal se kamsi valit. Nasměroval jsem ho, aby se trefil do dveří. V předsíni se zastavil a obrátil se ke mně. Hleděl přibližně deset centimetrů nad mé levé ucho. Zřejmě zapomněl, co chtěl. Otevřel pusu a zase ji sklapl. Měl už jí pěknou.
"Jó, to sem ti chtěl. Neviděl si Sherilyn? Není tady."
"Tančí s Bredlovem. Běž za ní."
Jsem dobrák, ale svině.
"Ahá," Dewil vypadal potěšeně. "Jdu s ní tancovat. Ale nejdřív, přišel čas, takříkajíc, a já musím jít." Chlípně se zachechtal a odpotácel se na WC. Urychleně jsem se vrátil do pokoje a pokoušel se najít Cindy. Nikde nebyla. Právě se rozvíjela další zábava. Dewil (jak se tu najednou takhle rychle vzal?) sundal ze stěny svou starou dobrou medvědobijku se kterou jeho dědeček ve volných chvílích mlátíval medvědy a Hoper ve svém africkém obleku s ní byl nucen pózovat. Někdo to všecko fotil. Vypadl jsem na balkón, nadýchat se čerstvého vzduchu. Byl jsem tam kupodivu momentálně sám. Opřel jsem se o zábradlí, dýchal mrazivý noční vzduch a koukal na rozzářený New York. Znovu začal padat sníh. Bylo slyšet temný hukot řeky. Hodiny kdesi na Empire State Building odbily půlnoc. Po chvíli přišel na balkón Bredlove.
"Člověče, musíš mě před ní zachránit," koulel očima. "Ona po mně tvrdě jede, chápeš? A jsem koneckonců taky jenom člověk. Děsně nerad bych Pierovi dneska nějak ublížil."
Velký Bredlove byl k nepoznání. Opíral se o zábradlí a zamračeně plival dolů.
"No jo, Dewil už se po ní sháněl," řekl jsem neurčitě. "Ale už má taky dost. Před chvílí jsem s ním mluvil."
"Hm. Vymysli něco. Seš tu jedinej, komu to ještě jakžtakž myslí."
To bylo absurdní. Já jsem měl sice ve škole lepší známky, ale ve Velké Škole Dní byl pořád ještě lepší Bredlove. A teď chtěl radu.
"Promluv s Dewilem," navrhl jsem.
Zavrtěl hlavou. "To nejde."
"Tak jdi domů. Normálně se vypař."
Bredlove si zručně zapálil cigaretu. Potáhl si a vyfoukl oblak kouře. "To se mi zas nechce. Přece před ní nebudu utíkat."
"Tak to řekni přímo jí."¨
"Jo, jenže já to řekl tobě."
Než jsem si to stačil rozebrat, balkónové dveře se rozletěly a vpadly tam nějaké holky. Chichotaly se jak pominuté. Ani jednu z nich jsem neznal.
"Tady jsou! To se tady schováváte nebo co? Okamžitě na parket!" povykovaly.
Bylo to zabité, takže jsme se opět nechali vtáhnout do víru vášní. Jedna obzvlášť agresivní snůška zděděných vlastností mě proti mé vůli dovlekla na parket. Rozhodl jsem se, že jí věnuji jeden ploužák a pak jí uteču na záchod. Byl jsem z ní hotovson.
"Miluj mě na skalách," šeptala mi do ucha zasněně.
To mě umrtvilo.
"Hastalavista, bejby," rozloučil jsem se spěšně po vzoru Terminátora a vyprostil se z jejího těsného objetí. Znechuceně jsem se snažil mezi propletenci těl na parketu identifikovat Dewila. Samozřejmě, že jako naschvál nebyl zrovna nikde k sehnání.
Narazil jsem jen na Hopera. Seděl se zkříženýma nohama u dveří v hloučku věrných posluchačů a předváděl svou produkci. Byly to většinou pochmurné psychedelické vize o vězení, řetězech a testancích, k nimž se sám doprovázel na kytaru.
"Neviděl jsi Dewila?"
Hoper přestal vyluzovat na strunách podivné zvuky a upřel na mě pohled plný šílenství. "Ccoo?"
"Kde je Dewil? Nutně s ním potřebuju mluvit."
"Hele, to já nevím, jak se říká."
Poté se vsoukal pod stůl, protože ztratil jednu dost důležitou kuličku, která mu upadla na koberec, a byl velice nešťastný, možná nejnešťastnější muž v celém N.Y. City. Ostatní mu pomáhali kuličku hledat a lezli po čtyřech do všech stran.
"Jestli nebude v koupelně," uvolila se nakonec nějaká dobrá duše.
Dveře do koupelny byly zamčené. Zpoza nich se ozývaly podezřelé zvuky. Bouchal jsem tak dlouho, až mi otevřeli. Ven opatrně vykoukla hlava nějakého černocha. "Vodprejskni," zavrčel a vycenil zuby. "Je tam Dewil?" zeptal jsem se. "Jo, byl tady. Sháněl se po tobě. Šel někde pryč." "Kdo je to, Jacku?" ozvalo se z koupelny. "Nějakej debil," odpověděl černoch a přibouchl mi dveře před nosem. Vzápětí opět v zámku cvaknul klíč. Přes dveře zavolal dívčí hlas: "Dewil bude u akvária. Říkal, že dostal chuť na ryby."
Zorientoval jsem se v barevném přítmí a vyrazil předpokládaným směrem. Dewil, navzdory očekávání nebaštil skaláry, ale jen poklidně ležel roztáhnutý na břichu a pozorně studoval bublinky vycházející z provzdušňujícího tělíska. Zatřásl jsem s ním.
"Piere, vnímáš mě? Prober se, sakra!"
Dewil se s obtížemi překulil na záda. Jeho diagnóza byla jasná: postihl ho zvláštní smutek vítězů. V marném pokusu ubránit se slabosti zatřásl hlavou jako umírající lev.
"Kolik je hodin?" breptal nechápavě a udiveně si mě prohlížel zakalenýma očima.
"Poslouchej mě! Sherilyn se udělalo děsně blbě. Měl bys za ní okamžitě jít."
Dewil se chvíli snažil okamžitě vystřízlivět, ale bez úspěchu. Pokusil se vstát, zapotácel se a opřel se o stůl, přitom shodil nějaký pohár s vínem na zem. Nesrozumitelně se omluvil a na nejistých nohách se pokoušel držet rovnováhu, takže připomínal boxera po těžkém pravém háku na konci osmého kola. Pak řekl: "Jo!" ale uprostřed věty tvrdě usnul nastojáka. Pro jistotu jsem ho podložil křeslem, aby se náhodou nezlomil v pase.
Zoufale jsem se kolem sebe rozhlédl, kdo by mi s ním pomohl. V potemnělém koutku v rohu síně seděl zpřísáhlý netančící abstinent O´Neal, který se po vzoru amerických boys u stolu opíjel do němoty celý večer jednou lahví coca-coly a snažil se být co nejméně viditelný. O´Neal stál za hovno, ale jako jeden z mála byl naprosto při smyslech, což se mi hodilo. Když viděl, jak k němu mířím, zamračil se a jak jsem k němu šel, mračil se čím dál víc.
"Bryane, musíš mi pomoct dostat Dewila do obýváku," řekl jsem.
"Běž pryč, Sixu," houknul O´Neal, "jsi ožralej a nevíš, co mluvíš."
"To si piš, že vím, co mluvím. Hlavu mám jasnější než ty!"
"No jó."
"Tak pomůžeš mi nebo ne?"
Neal se kroutil, jako bych po něm chtěl, aby řekl hovno.
Nakonec jsem to nevydržel. "Tak si trhni!" Asi jsem křičel, podle toho, jak se po nás všichni podívali. "A bacha, aby ses neutopil," doporučil jsem mu, jak to intelektuálové píčům obarvené vody dělávají.
O´Neal je vůl jak anděl a já ho nesnáším. Pak mě ale napadlo, že když nejde hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. Respektive naopak, ale to je jedno. Cestou do mě vrazil nějaký debil. Byl to Rix. Tentokrát mě poznal. Pověsil se mi na krk.
"Sixu, posilujeme," dřel jazyk o zuby, "co je s tebou? Ty se vůbec nesměješ. To tě mám lechtat? Kašpárek, vole?"
Neměl jsem chuť se s ním nějak vybavovat.
"Vodprejski, Rixi," zavrčel jsem a strčil do něj. Asi jsem to přehnal, protože upadl na zem. Ani jsem se nezastavil. V hlavě mi hučelo.
"Víš, co seš?" slyšel jsem za sebou Rixův skřehotavý hlas. "Seš kurva převlečená za kamaráda." Přicházel jakoby z veliké dálky.
Na parketu právě hráli nejnovější oplodňovák a Bredlove se Sherilyn plavali spolu On the waves. Připadal jsem si uboze jako nikdy.
Byl jsem už skoro u nich, když mi někdo podrazil nohy a já ucítil, že padám.
Hoper zase jednou vypil o pár litrů víc než měl a teď lezl po čtyřech po koberci a štěkal, přesně podle mé předpovědi.
"Haf," řekl smutně Hoper. "Neviděl si někde mou kuličku?"
Někdo se začal smát. Zvedl jsem oči. Sherilyn MacGroverová stála nade mnou a smála se na celé kolo. Bredlove se tvářil jako zmatený kamikadze.
"No ty vypadáš," smála se Sherilyn.
Neříkal jsem nic a jen seděl na zemi.
"Nne... viděli jste...?" Hoper nedokončil, jednak mu zdřevěněl jazyk, jednak ho zvedli a táhli k toaletám.
Vztyčil jsem se a pokoušel se obnovit svou ztracenou důstojnost.
"Sherilyn," řekl jsem, "měla bys jít za Pierem. Je nějakej divnej."
"Chceš říct, že je nadranej jak zákon káže, ne?" zasmála se Sherilyn bujaře. Pak se přestala smát, ale na tváři jí stále pohrával slabý úsměv. Zlý úsměv. Najednou mi připadala jako Sněhová královna. Kde já chodím na takové blbosti?
"Kde je?" řekla Sherilyn. Uvědomil jsem si, že se ptá na Dewila. Vyhrál jsem! napadlo mě.
"Omluvíš mě," pravila Sherilyn Bredlovemu. Bredlove kysele povytáhl koutky úst směrem nahoru. Šel jsem a ona šla za mnou. Neustále jsem měl přitom nepříjemný pocit, že mě najednou začne zezadu škrtit. Mou mrtvolu pak rozkrájí sekáčkem na maso a poháže po popelnicích po celém New Yorku.
Nic takového. Když jsme vyšli do pokoje, najednou stála vedle mě. Málem jsem se lekl.
"Hele," řekla Sherilyn a připitomněle se zasmála, "víš, proč tě tak nemám ráda?"
"Ne, proč?" zahučel jsem nejistě. Fakticky jsem na to byl vážně zvědavej. Otázkou jsem samozřejmě nahrál Sherilyn na smeč.
Ale než mohla zasmečovat, zaujalo naši pozornost něco úplně jiného. Hoper záhadně unikl z toalety a meztím, co ho všichni hledali na WC a v koupelně, dal si panáka a nabyl dojmu, že umí létat a sápal se k oknu. Dal jsem mu ránu za ucho a Hoper se svalil do křesla jako špalek. Ještě nebyl úplně mrtvej. Z posledních sil se vztyčil na loktech.
"Kraken na obloze - tam!" zašeptal naléhavě a kamsi ukazoval, až jsem se vážně otočil.
Věřte nebo ne, na noční obloze žádnej Kraken nebyl. Docela jsem si oddechl.
"Chofagogur," zamumlal z posledních sil Slim Hoper a uletěl do alkoholického snu. Spal jako děco. Najednou jsem měl pocit, že všechno, co se udělat dalo, jsem už dělal.
Světla zmatněla. Okolní zvuk pomalu utichal, jakoby někdo otáčel knoflíkem volume, až zůstal jako bzukot much na samé hranici slyšitelnosti. Bylo mi blaze. Chtěl jsem se vrátit. Každou chvíli svobodnej. Blížila se ke mně po špičkách, až mě uchopila za ruku a to byl...
Asi konec. Rozhodně to tak vypadalo.

***

Probudil jsem se a otevřel oči. Kde to jsem, sakra? Chvíli mi trvalo než jsem se zorientoval. Tohle je přece Dewilův bejvák! Ale co tu dělám já?
Postavil jsem se. Trochu mě bolela hlava. Měl jsem okno jak blázen.
Všude kolem byl nehorázný nepořádek. Koberce byly shrnuté do koutů, na stolech a po zemi se povalovaly zbytky obložených chlebíčků a brambůrků. Na zemi se povalovali mí spolužáci, známí a kamarádi. Vypadalo to tu jako po bitvě.
Přes kno do síně proudilo sluneční světlo. V celém bytě bylo ticho. Vůbec jsem neuvažoval nad tím, co udělám. Automaticky jsem se propletl do předsíně k šatníku, slalomem; dával jsem pozor, abych na někoho nešlápl. Sebral jsem z věšáku svůj kabát a vyšel na schodiště. Byl jsem jediný vzhůru v tomto domě. Bylo čtvrt na sedm ráno.
Dewilův superdým se vytrácel do únorového rána a zůstávala po něm hořká pachuť na jazyku.
Vyšel jsem ze vchodu na chodník a šel pomalu k zastávce tramvaje. Na chodníku bylo náledí. Kolem byl jemný poprašek suchého sněhu. Mírně mrzlo. Byla sobota a na jasně modrém nebi svítilo studené zimní slunce.
Kráčel jsem zvolna na zastávku a naslouchal, jak mi sníh křupe pod mokasíny. Viděl jsem zdálky, jak na zastávku přijíždí tramvaj. Pár lidí jelo asi do práce. Každopádně jsem nehodlal nějak běžet. Vždycky přijede další. Bylo mi fuk, že ujede. Pozoroval jsem, že všichni lidi už skoro nastoupili a koukal jsem po vránách. Byl jsem už skoro u zastávky. Na poslední chvíli ještě do tramvaje někdo dobíhal. Jen tak ze zvědavosti jsem kouknul, kdo se to ztrapnil.
Ježišmarjá! Uhodil do mne blesk. Měla na sobě kožíšek a sukni a nesla se na svých dlouhých nohou jako královna. Zůstal jsem stát a s posvátných chvěním jsem sledoval, jak naskakuje do tramvaje a usmívá se chvatně na řidiče. Přepnul jsem myšlení na automatiku. Ačkoliv jsem naprosto zhnilý a běhat takhle po ránu by mě nenapadlo ani ve snu, vyletěl jsem jako střela.
Vmáčkl jsem se do dveří současně se zvukovým signálem. Nenápadně jsem se k ní začal prodírat. Probudil se ve mně nějaký pocit. Musíš! Pocit jako ve snu, kdy víte, že vám uniká něco strašně důležitého, co může změnit váš život a vy tomu nemůžete nijak zabránit.
Ale to nebyl sen. Měla nádherné dlouhé vlasy. Třpytily se jí v nich zmrzlé krystalky sněhu.
Uaaah! Oslov ji, tupče. Dělej, než ti zmizí! řval nějaký idiot hluboko ve mně. Musíš, musíš jinak chcípneš, vole, říkal jsem si v duchu jako Jack Kerouac. Tak jsem se v duchu hecoval asi dvě minuty a neustále trnul, že na příští zastávce vystoupí.
Kluk v riflové bundě, do něhož jsem vrazil, se otočil a pokoušel se mě chytit za límec, mumlaje cosi nepřátelského. Pusť mě, copak nic nechápeš, idiote? Ztratí se mi. Navždy!
Už vystupovala! Dveře se otevřely a ona vystoupila ven s lidmi.
Už nikdy ji neuvidím! No a co? Ne!!!
V poslední chvíli jsem se vyprostil a doslova vypadl ze dveří.
Ona stála na zastávce a rozhlížela se, jakoby přemýšlela, kterým směrem se má dát.
Už jsem se nerozmýšlel. Zhluboka jsem se nadechl.
"Prosím vás, nevíte náhodou, kde je tady Empire State Building? Víte, já jsem v New Yorku poprvé v životě."


THE END
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 M. M. | 22. února 2014 v 19:14 | Reagovat

Tak jsme se dočkali :-) A stálo to za to - to byl teda večírek :-D
Zvonkový signál jsme taky měli, akorát jsme se teda spokojili s menším počtem zazvonění :-D

2 M. M. | 24. března 2014 v 18:03 | Reagovat

Vznáším dotaz za všechny věrné čtenáře - Kdy bude další díl SR? :-)

3 heavy_head heavy_head | 25. března 2014 v 20:45 | Reagovat

Pokusím se Sixe nějak nastartovat. :-)

4 M. M. | 25. března 2014 v 20:58 | Reagovat

Za čtenářské odbory ti děkuji za kladné vyřízení žádosti! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama