Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Vymýšlení věcí

19. září 2013 v 14:36 | heavy_head |  Eseje a úvahy
Pokud si chcete přečíst, čím vším se při psaní nemusíte řídit, přečtěte si tohle psaní o psaní, abyste věděli, jak správně psát, aby se pak lidi nemuseli bát to po vás přečíst.


Inspirovala mě dáma Jincy Willett(ová), či spíše její detektivní román Kurz tvůrčího psaní.
Jincy je poněkud nezvyklé jméno (i na americké poměry) a i její kniha je neobvyklá, i když popisuje něco, co autorka dobře zná, neboť sama tyto kurzy provozuje jako lektorka.
Původně jsem chtěl napsat o svých dojmech z knihy samotné, pak jsem pojal myšlenku, že bych se v recenzi o její knížce zaměřil na všeobecné rady pro budoucí spisovatele, a nakonec jsem dospěl k rozhodnutí napsat (svůj vlastní) článek s tím, že použiju některé její myšlenky. Zkrátka že ji vykradu.
A tak jsem to udělal.
Tohle mám od Jincy. Zbytek je můj.


Mytologie

Psát. Psaní.
To je jedna z nejkrásnějších věcí na světě, kterou může dělat úplně každý a navíc k tomu nikoho nepotřebuje.
A téměř nic k tomu nepotřebuje. Snad jen tužku nebo pero a papír. Nebo počítač, jak je kdo zvyklý.
A čas.
A fantazii.
A nápad.
A chuť.
A samotu.
(Ano, přivolávání múz je navýsost osamělá činnost.)
Zkusit to může každý, nic na tom není.
Nakonec se ukáže, že to není tak snadné, jak to na začátku vypadalo. Někdy to ani nestojí za to. Ale někdy ano, díváme se na výsledek čehosi, který vznikl z ničeho, a cítíme cosi, co se jaksi vzdáleně a až nebezpečně blíží spokojenosti a hrdosti.
Je to venku. Dokázal jsem to. Napsal jsem to.


Vymýšlení věcí

Psaní je vymýšlení věcí.
Z ničeho vznikne NĚCO.
Není to úžasné? Malý zázrak. Obsah vaší hlavy se objeví na papíře. Je to riskantní a znepokojivé, to každopádně. Ale i krásné.
Málokdy sice něco dostane takovou podobu, jakou jste si představovali, že ji bude mít, ještě předtím, než jste usedli ke psaní, (a já vám prozradím, aniž bych vás tím chtěl odradit, že úplně dokonalé to nebude NIKDY) ale někdy, když máte štěstí a jste dobří, se to té vaší původní představě setsakramentsky blíží, což představuje, co si budem nalhávat, jisté zadostiučinění.
Napsat něco tak, jak to napsat chcete, to je zvládnutí stylu.
Stává se to.


Je to vaše

Píšeme o tom, co nás zajímá a co nás vzrušuje.
Většinou to tak je.
Někdo si své sny přikrášluje, jiný je fascinován nočními můrami, další dává přednost "objektivní realitě všedního dne".
Pište o tom, co znáte.
Psaní o tom, co znáte, je sázka na jistotu. Pokud je vaše psaní z prostředí, ve kterém se sami pohybujete, o věcech, o nichž často přemýšlíte a zaobíráte se jimi, je menší pravděpodobnost, že budete psát blbosti, než když se vrhnete na neprobádané území, jež vás láká svou nezmapovanou neposkvrněností.
Pište o tom, o čem rádi sami čtete. Nebo o tom, co byste si rádi chtěli přečíst, ale nikde to nemůžete najít.
A pokuste se to napsat jinak, ne nutně lépe, leč po svém.
Najít něco, o čem ještě nikdo před vámi nikdy nepsal, je těžké. (A nemožné.)
Napsat něco tak, jak to vidíte a cítíte vy, svýma očima, je naopak ta nejjednodušší věc pod sluncem.
A protože každý člověk je jiný, nikdo není úplně stejný, můžete si být jistí, že budete originální.
Nenapodobujte, nepřetvařujte se, nepředstírejte něco, co nejste. Nepište "tak, jak by se mělo", ale tak, jak to vidíte vy.
Váš pohled je to nejcennější, co můžete příběhu dát.


Hm, jenže o čem?

Autor si vybírá téma, ale říká se, že někdy si téma vybere autora.
Nesrozumitelné? Souhlas.
Někdy si zkrátka musíte počkat, až za vámi písnička sama přijde, to je vše, co se k tomu dá říct.


Jsem to já, nejsem to já

Autor si nemyslí to, co píše ve svých textech a je hloupost ho s nimi nějak spojovat či ztotožňovat, i když tomu tak mnohdy je a on to bude popírat a bagatelizovat. Psaní není odraz jeho duše. Spisovatelé nám lžou, je to jejich práce. Když však lžou dostatečně obratně, někdy se jim podaří sdělit pravdu.
Složité?
Stephen King není rozhodně vraždící maniak, který věří na bubáky. Jen ho baví se bát a strašit i ostatní lidi. Není odporný jen proto, že píše o odporných věcech.
G. R. R. Martin není incestní pedofilní sadista, jak by se mohlo jevit z jeho ságy. Je to příjemný postarší pán v placaté čepici, který má rád dobré jídlo, svůj klid, psa a svoji hodnou ženu.
(H. P. Lovecraft sice byl podivínský, paranoidní, vyšinutý šílenec i v soukromí, ale ne všichni pacienti mají literární talent jako on, to mějme na paměti - ale o tom jsem mluvit nechtěl.)
Fiktivní příběhy v sobě skrývají pravdu. Tedy aspoň ty dobré, které stojí za to číst.
Nesuďte autora podle toho, co píše.
Suďte ho podle toho, jak píše.


Postavy z hlavy

Jste bůh. Můžete se svými postavami dělat, co chcete. A zároveň nemůžete.
Můžete jim dát jméno, rozhodnout o tom, jaké budou, protivné nebo sympatické, hloupé nebo zlé, veselé nebo smutné, zmatené, výjimečné i obyčejné, můžete je zabít, zprovodit ze světa jednou větou, nechat spadnout do kaluže bláta.
Nikdo vaše postavy nezná líp než vy.
A ony vás přesto mohou překvapit, zklamat, naštvat, potěšit, dojmout...
Když už jednou nějakou postavu vymyslíte, nechte ji pak na pokoji.
Nechte ji žít a dělat věci, které by udělala ona a ne ty, které si přejete vy a vnucujete jí je proti její vůli.
Nemanipulujte s ní!
Zní to schizofrenně, já vím. Ale není nic podivnějšího, než když se postava zničehonic začne chovat úplně jinak než předtím.
To je obvyklý temný hřích zejména začínajících autorů. Autorská zvůle. Vymyslí si příběh, a pak nutí postavy, aby ho naplnily svými nedůvěryhodnými počiny.
Fuj! Mějte ke svým postavám úctu.
To postavy tvoří příběh, bez nich by to byla jen načrtnutá teze bez života.
Když vůle zastoupí představivost, je to obvykle špatně.


Elipsa jako typický rys mluvené řeči

Umění dialogu spočívá v jeho košatosti, v citu pro míru a v odposlouchané řeči od jiných živých lidí, kteří se nevyskytují v knihách, proto s ním zacházejte podle vlastního uvážení.
Kdo pochopil, že předchozí věta je jen nicneříkající fráze, je na dobré cestě.
Tak znovu.
Literární postavy v knížkách mluví jinak než lidé, které potkáváme.
Tak to je a tak to má být. Všimněte si toho.


Realita versus fikce

Víme, že čteme fikci, a kdybychom chtěli hledat realitu, šli bychom ji hledat jinam.
Neseděli bychom tu nad knížkou, ale vyrazili někam mezi lidi.


Brutální tyranie faktů

Nezajímaví lidé a nudné příběhy neexistují.
Jsou jen špatní spisovatelé, kteří je neumí napsat.


Neúprosná logika metafory

Jestli víte, co je to metafora a kdy se užívá, je to hodně fajn.
Možná ale nevíte, že metafora má svou vlastní logiku, která když je narušená, stává se směšnou.
Metafora může být v dovedných rukou silná zbraň, kdo si ale jejím použitím není stoprocentně jistý, měl by jimi spíše šetřit.
To je, co?


Ukaž nebo popiš

Je lépe věci popsat nebo ukázat, předvést v ději?
Toť filozofická otázka, téměř jako ta, jestli byla dřív slepice nebo vejce.
Například si vezměme takový strach. Obyčejný strach.
Nejtěžší je představit si ho. Není těžké napsat "Měl strach". A konec.
Na psaní je nejtěžší práce představovat si, co píšeme.
Vyděsit čtenáře je těžké. Když se autor při psaní bojí, je velká šance na to, že se budeme bát i my.
V zásadě "to, o čem povídka je", je lepší předvést v ději a neříkat doslovně, neusnadňovat to čtenáři. Vše ostatní se dá jednoduše popsat.
Někdy se čtenář místo toho, aby byl překvapen, raději nechá svádět.


Tichý zabiják

Když budete nad svým psaním moc přemýšlet, zabijete ho. Kouzlo se vytratí.
Nejdřív to napište, a až pak nad tím dumejte, jak to na vás působí. Dopřejte zápalu a nadšení jejich prostor.
Své věci sebekriticky zkoumejte v jiném rozpoložení. Později. A opravujte a přepisujte. Ale první impuls bývá nejlepší, opravdový.
Nejdřív dejte přednost emocím, inspiraci, nechte ji rozběhnout. Nejdřív vášeň. Až pak zapojte rozum.
Nikdy ne obráceně.
Jakmile začnete příliš přemýšlet nad tím, kdy má určitá scéna začít a kdy má skončit, zabalte to rovnou.
Nedělejte to!
Nepochybujte o tom, že psaní je stejně samozřejmé jako dýchání vzduchu, pití vody a zvládání chůze.
Prostě "to" napište, a když to napíšete, bude to jedině správné.
To samé platí u přímé řeči.
Množství dialogů určujete vy sami, když někdo musí něco říct, nechejte ho to říct a nepřemýšlejte nad tím, jestli mu to dovolíte.
Jakmile začnete přemýšlet nad tím, co děláte automaticky, nedopadne to dobře.
Jakmile začnete uvažovat nad tím, jak funguje kolo, a co vás udržuje v rovnováze při jízdě, tak z toho kola spadnete.


Nekonečná přitažlivost příběhu

Umět napsat skvělé scény, vytvořit zajímavé, živé postavy, výstižné, inspirativní a neotřelé věty, geniální zacházení se slovy, není totéž jako umět vystavět příběh.
Vyprávět příběh.
Nic silnějšího není. Vyprávění bez příběhu vás může zaujmout, ale nikdy vás nezasáhne. Dejte čtenáři příběh a on s vámi půjde. Jak to bude dál, jak to skončí? Když máte dobrý příběh, čtenář vám odpustí stylistické neobratnosti, schématické postavy, i docela obyčejné věty. Půjde s vámi. Až do konce.
Když mu dáte chabý a chatrný příběh, vycucaný z prstu nebo vůbec žádný, nádherně vyšperkovaný a zabalený do slušivého celofánu, jednou se možná ošálit nechá. Ale víckrát už ne.
Čtenář touží po příběhu, to je to, co hledá.
Příběh je to, co dává našemu životu smysl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama