Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

O naší skupině, textech a tak vůbec

31. srpna 2013 v 11:16 | heavy_head |  Singel Rowsen
Singel Rowsen stále žije! Na četná přání našich čtenářů opět oprašujeme archiv. Psáno před dvaceti lety, ale připadá mi, jako by to bylo včera.



O NAŠÍ SKUPINĚ, TEXTECH a TAK VŮBEC


Zakladatelem a hlavním iniciátorem naší skupiny byl George Bredlove: úspěšný textař, nadějný alkoholik, zpěvák, fotbalista a leccos. Tato myšlenka ho podle jeho vlastních slov napadla za jeho pobytu v Centrální nemocnici, kde se zotavoval ze svých četných zlomenin a pohmožděnin, které mu způsobili jeho bývalí kamarádi z jednoho pouličního gangu, když jim Bredlove řekl, že už s nima nechce kamarádit.
Za ten měsíc a půl, co tam ležel, měl spoustu času na to, aby důkladně přemýšlel o všem možném a během jedné jeho dlouhé meditace, při které nepřítomným pohledem hleděl doblba a hypnotizoval omítku na stropě, ho napadla naše skupina. Mělo to být něco vysokého a čistého, zbaveného tíže a mělo to obsahovat jakousi naivní, šílenou krásu. Tato původní Bredloveho představa musela být později zkorigována, vzhledem k tomu, že Bredloveho vysoké a čisté texty zbavené tíže byly pro normálního posluchače většinou naprosto nesrozumitelné.
Naše countryová kapela s občasnými deathmetalovými prvky, které do ní vnáší zejména Hoper, hrající na kytaru, se jmenuje Kapouni. Nevím už, kdo s tím názvem přišel - asi Bredlove. Je faktem, že název působí na první poslech až morbidním dojmem, ale už na druhý poslech se objevují jeho nedozírné možnosti a jemné nuance, a když se zamyslíte nad samým významem slova Kapouni, musíme nutně dojít k závěru, že tímto názvem Bredlove zas jednou dosáhl hranice svých schopností.
Bredlove v sobě objevil nečekané pěvecké vlohy, takže v současné době je po Lee Dorianovi z NAPALM DEATH zřejmě nejagresivnějším zpěvákem v pop music. Bredlove také píše velice komerční texty o invazích obživlých mrtvol a pomstách šedých ghoulů, kterými si získal srdce nejednoho teenagera. Bredlove se při psaní textů řídí zásadou, že každá dobrá myšlenka nakonec přinese svoje peníze. Také Hoper se pokošel jednu dobu psát texty, ale jeho niterné zpovědi typu "Jsem jen chudý hoch z chudé rodiny, nikdo mě nemá rád..." nenašly u ostatních členů skupiny pochopení. Také má apokalyptická hudba nepříjemně kontrastovala s výroky znění: "Včera, když jsem byl mladý, uhúúú..." atd., takže nakonec toho Hoper nechal a mstil se nám teď za to svou hrou na kytaru.
Také Dewil přestal zničehonic jednoho deštivého dne na konci února psát svoje celkem bezvadné texty o auťácích, což bylo nepříjemné, protože bez dobrých textů jsme byli úplně vyřízení. O Dewilovi bylo známo, že nejlepší myšlenky ho napadají při chůzi a v situacích bezprostředního ohrožení, takže byl nucen celé dny procházet se dokolečka po Central parku a to i v noci. Bredlove to z nouze dotáhl až tak daleko, že nutil nebohého Dewila, aby absolvoval noční procházky i v době, kdy se po Singel Rowsnu potuloval šílený maniak, který měl ve zvyku svým obětem kreslit na čelo kolečka a křížky a hrát piškvorky. Bredlove se sice několikrát nabídl, že Piera doprovodí a dá pozor, aby ho někdo neznásilnil, ale Dewil toto velkorysé gesto odmítl s námitkou, že Bredlove je lepší běžec než on. (Což není pravda - Dewil běhá jao Frigo). Naštěstí nám v době naší největší tvůrčí krize pomohl Freddie Mercury, který od Hopera koupil text "o chudém hochu", který Queeni později vrazili do své BOHEMIAN RHAPSODY, takže Hoperovi začly brzy chodit poštou na dobírku tučné tantiémy ze zisku a později se ve svém stáří ve věku šedesáti tří let dokonce stal nejbohatším mužem Singel Rowsnu.
Na konci prvního roku naší existence jsme se pozvali dokonce i na festival všech countryových hudeb, ve kterém se vyhledávaly nové talenty, které by pozvedly mravní bahno společnosti. Nastoupili jsme v klasickém složení: Bredlove - zpěv, Hoper - kytara, Dewil - basa a chřestidla, Six - bicí. Původně chtěl k bicím Dewil, ale pak mu jeho babička řekla, že basa tvrdí muziku, a tak mě přestal mlátit při každé příležitosti paličkami do temena (Dewil je velmi zákeřný).
Před naším vystoupením jsme se dlouho rozhodovali, co budeme hrát - každá skupina měla totiž vyhrazen prostor jen pro dvě písničky. Hoper vehementně prosazoval, aby na úvod byla zařazena jeho psychedelická skladba TOKÉ, ke které ho inspirovala jeho nejnovější noční můra. Vzhledem k jejímu strhujícímu refrénu ("...a ještěrka dívá se na mne skelným okem, šílí a volá: TOké! TOKÉ!!!") jsme tuto možnost dlouho zvažovali, nakonec jsme ale dali přednost pohodovce s pracovním názvem JEČÍCÍ HRUDKA ZELENÉHO SLIZU, KTEROU JSEM NAŠEL DNES RÁNO V TVÉM PODPAŽDÍ, která mne napadla jednou ve škole při matematické písemce, když jsem nemohl hnout s jedním obzvlášť záludným slovním příkladem. Dewil pak ještě navrhoval, abychom zahráli nějaký náš starej dobrej flák, nějakou tu osvědčenou klasiku od BLIND GUARDIAN, ale George Bredlove měl obavy, jestli by se podobné kousky hodilo hrát zrovna na Festivalu všech countryových hudeb.
Nakonec se na mé naléhání uvolil a slíbil, že kdyby porota neocenila naši první skladbu, mohli bychom eventuelně něco podobného zařadit. Pak už nás vyvolávač vyzval, abychom se připravili do zákulisí. Tam jsme měli čekat, až skončí svou trapnou produkci jedna z místních amatérských skupin, abychom nastoupili hned po ní.
Čekání bylo strašné. Ty tři nekonečné minuty se táhly jako věčnost. Bredlove seděl široce rozkročen na jediné židli, co byla k dispozici, hleděl upřeně před sebe a polohlasně si opakoval svůj text. Hoper roztržitě okusoval dřík své kytary, až jsem mu musel jít vlepit pohlavek. Ani mně nebylo hej. V duchu jsem jen s obtížemi zavrhoval lákavé myšlenky na nenápadný útěk bočním vchodem. Jediný Dewil bezstarostně klábosil s oponářkou a už za dvě minuty s ní navázal vážnou známost. Ve chvíli, kdy už jsem považoval za nutné sdělit svým spoluhráčům, že se mi neudělalo dobře, ozval se za oponou nenávistný řev a pískot a vzápětí do zákulisí neuspořádaně vklopýtali zástupci předchozí kapely a se srdceryvnými výkřiky zklamání zmizeli v šatnách.
Naběhli jsme na hliněné pódium. Po bocích seděla za stoly devítičlenná porota, která jednotlivé účastníky konkurzu hodnotila tabulkami s čísly 1, 2, 3 a nápisem TÁHNI ODKUDS PŘIŠEL!, což jsme měli možnost vypozorovat z účinkování předchozí skupiny. Obecenstvo bylo velmi různorodé: v první řadě byli vozíčkáři, za nimi zástupci středních vrstev, důchodci, znudění podnikatelé, nevzdělané dojičky krav, školáci, kteří zde byli zjevně nedobrovolně a úplně vzadu skinheadi v kožených bundách a v řetězech. Zavděčit se tak různorodému publiku se jevilo jako vskutku závažný problém.
Zahráli jsme jim naše pěkné písničky, jak bylo naším dobrým zvykem, pěkně od podlahy. Ale už během naší první skladby se jeden z porotců začal všelijak ošívat a vrtět po židli a nakonec to nevydržel a pokusil se přerušit Bredloveho hrdelní řev. Bredlove právě sděloval vyděšenému obecenstvu, že NEED TO KILL SOMEBODY TONIGHT. Náš zpěvák byl však na něho příliš hlasitý a nenechal se oddělit od mikrofonu, dokud nedozpíval. Když stěny přestaly rezonovat následkem Hoperových jemných kytarových rifů, zástupce poroty povstal a přeskakujícím hlasem začal křičet: "Ven! Okamžitě ven! My jsme tedy, abychom poslouchali countryovou hudbu, prosím pěkně! A ne tu vaši, co to vůbec je - fuj! Styďte se!" Atakdále.
Bredlove další kritiku už nesnesl a vzápětí jsme na jeho smluvené znamení porotu spláchli nelítostnou vypalovačkou FIGHT FOR ALTAR, další skladbou převzatou od BLIND GUARDIAN, ke které jsem složil text já. Tentokrát jsme už nikoho nešetřili a vozíčkáři kvapně za skřípotu gum opouštěli sál, na rozdíl od skinheadů, kterým se naše produkce zjevně zamlouvala a rozdováděně s řetězy nad hlavou vtrhli do předních řad s válečnou písní na rtech.
Protože situace začala být vážná, Bredlove ze sebe text písně spěšně vyzvracel, přesně podle zásady trashového zpěváka, aby mu nebylo za žádnou cenu rozumět a poté už jsme se zachraňovali, jak kdo uměl. Hoper se teď upřímně proklínal za to, že nedával v hodinách tělocviku pozor. Já s Bredlovem máme naštěstí z tělocviku jedničky a Dewil, jak už bylo řečeno, také běhá velmi slušně, takže podle známého mušketýrského pravidla "každý za sebe, všichni na jednoho", jsme nebrali na Hoperovy zoufalé výkřiky o pomoc žádné ohledy. "Komu se nelení, až se ucho utrhne," jak případně podotkl Bredlove.

Poznámka závěrem: Naše nepřehlédnutelná rytmika nadchla některé hudební kritiky natolik, že nám úředně zakázali působit v Singel Rowsnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chelle Chelle | 31. srpna 2013 v 13:21 | Reagovat

Výborné :-) Skini jsou ti nejlepší fanoušci :-D
Snad se do konce roku objeví ještě další díly Singel Rowsenu... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama