Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Cats Side Story - A jak to celé skončilo

19. června 2013 v 13:28 | heavy_head |  Povídky
Příběh se chýlí ke svému závěru. Jaký bude?



X. NÁVŠTĚVNÍ DEN

Jako první za ním přišla Michaela. Samozřejmě si už všimla, že jí do domácnosti před pár dny přibyl další přírůstek, ale nevěděla, jestli to není jen dočasné. Nevěděl to ani Šedoočko. A toho setkání se bál. Věděl, že je laskavá, to ano. Ale bál se toho, že ještě nebude připravený. Ne po tom všem, co se stalo ještě předtím, než přišel.
Michaela měla na nohách sandály a na nose velké sluneční brýle.
Sundala si je, přidřepla si k němu a řekla: "Ahoj."
Měla velké oči, šedozelené, skoro jakoby kočičí.
"Tak co, budeme kamarádi?"
Šedoočko ji pozoroval ostražitě, Michaela si jeho napětí všimla.
"Co je ti?" zašeptala udiveně. "Co se stalo?"
Teď to přijde, pomyslel si.
Stálo ho ohromné úsilí zůstat na místě, když viděl, jak opatrně zvedá ruku, aby se ho dotkla. Ten pohyb měl v paměti spojen s bolestí. Hlavou mu bleskla vzpomínka. Zlá vzpomínka. Vydal ze sebe tichý kňučivý zvuk a neutekl.
A ona ho neuhodila, ale pohladila. Šedoočko vnímal lásku v její dlani, její oči, její uklidňující úsměv, který říkal: Já jsem hodný člověk.
"Neboj se. Neboj se mě, ty hloupý. Já ti neublížím. U mě jsi v bezpečí."
Ještě jedno pohlazení.
"Chudáčku. Ty sis musel vytrpět svoje. Kdyby se mi ten parchant dostal pod ruku, já bych ho..!"
A Šedoočko se otřel o její koleno a věděl, že je v bezpečí, byl si tím jist s naprostou jistotou a byl to nádherný pocit. Ten pocit se v něm rozléval jako něco hřejivého a uklidňujícího. Spadla z něho tíha, kterou nosil dlouho. Protože dokázal něco, co si myslel, že už nikdy znovu nedokáže. Tu nejtěžší věc na světě.
Opět se naučil důvěřovat člověku.
Michaela si s ním ještě chvíli povídala, podívala se mu na ucho a pak kamsi odešla.
Jako další přišla Micka.
Či lépe řečeno, dopajdala. Noha ji možná bolela, ale Šedoočko nikdy nezažil, že by si stěžovala. Horlivě zjišťovala, jestli ho něco nebolí, jak se vyspal a jestli nemá hlad. Její starostlivost byla milá, odzbrojující a upřímná. A taky byla zvědavá.
Šedoočko jí vyprávěl o noční výpravě a ona ho uchváceně poslouchala s vykulenýma očima a málem ani nedutala. Když skončil (některé detaily schválně vynechal), povzdychla si.
"To muselo být dobrodružství..."
"Byla to spíš velká hloupost," uznal sebekriticky Šedoočko.
"Já nikdy žádné dobrodružství nezažila." Znělo to téměř zklamaně.
"Buď ráda."
Micka se odmlčela a o něčem se zasnila. Jak tam s ním tak byla, Šedoočko si uvědomil, že je mu s ní dobře, i když nic neříká. Na jejím mlčení bylo cosi vážného, zádumčivého. Cosi dospělého.
To mlčení mi bude chybět, pomyslel si znenadání. Až... odejdu.
Toho, že mu začala sama něco vyprávět, si všiml až po chvíli. Tak byl zabraný do vlastních myšlenek.
"Jejich děti si se mnou hrály, měli mě rádi. Byli na mě hodní. Měli velkou zahradu, stromy, líbilo se mi tam. Měli taky psa, to jsem předtím nevěděla. Měli ho zavřeného v ohradě. A pak se jednou stalo to, co se asi stát muselo. Jednou někdo zapomněl zavřít dvířka a pes mě ucítil. Děti si se mnou zrovna hrály. Všechno se seběhlo tak rychle."
Micka se při té vzpomínce zachvěla.
"Najednou byl u mě. Ještě nikdy předtím jsem psa pořádně neviděla. Byl jako šílený, skočil po mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Syčela jsem na něj, ale popadl mě do zubů a začal mě vláčet po dvorku. Bolelo to, do toho křičely děti, bylo to strašné. Naštěstí přiběhl rychle jejich táta, když zaslechl křik, popadl psa za kůži na hřbetě a zvedl ho a odtrhl nás. Zachránil mi život. Ale vztekal se a zlobil se. Ne na mě, ale na děti, že nedávaly pozor. A řekl jim: "Vyberte si. Buď pes nebo kočka. Jeden z nich půjde pryč. Oba u nás být nemůžou."
Micka se na Šedoočka usmála a byl to ten nejsmutnější úsměv, který kdy viděl.
"Vybrali si psa."
Znovu se usmála, nejistě a rozpačitě.
"Příštího dne mě strčili do tašky a někam se mnou šli. A tak jsem se ocitla tady. U Michaely. Tady mě chtějí. Já to vím. Cítím to. Noha mi špatně srostla a nikdy už nebudu pořádně chodit a běhat tak jako předtím, to vím. Ale našla jsem místo, kde mě chtějí. Kde na mě čekají, až se vrátím. Kde na mě vždycky budou čekat. Ať se stane cokoliv. Tohle vím."
Šedoočkovi bylo z jejího vyprávění smutno a chtěl jí nějak utěšit, ale její další otázka ho vyloženě zaskočila.
"Počkal bys na mě taky, Šedoočko, kdyby... Kdyby jsem to potřebovala?"
"To víš, že jo."
Chvíli na něj zkoumavě zírala s jakousi zvláštní naléhavostí, kterou u ní nikdy neviděl.
"A neříkáš to jen tak, abys mě utěšil?"
"To víš, že ne."
"Víš, já nikdy nebudu běhat, ne tak elegantně jako ona."
"Jako kdo?" zeptal se Šedoočko hloupě.
"Já s tebou nikdy nezažiju takové dobrodružství jako to minulou noc. Já nejsem tak odvážná. Vlastně jsem spíš bázlivá, když o tom tak přemýšlím." Zoufale na Šedoočka pohlédla. "Ale umím být nablízku, když je na tom někdo špatně a potřebuje pomoc. To umím."
A utekla pryč dřív, než stačil Šedoočko něco říct.
Svou návštěvou ho uráčil poctít dokonce i sám Mazlík, což Šedoočka docela překvapilo.
Chvíli chodil kolem horké kaše, než to z něj konečně vylezlo.
"Zajímala by mě jedna věc."
"Hm?"
"Byla to ona, viď?"
"?"
"Byla to ona, kdo se pro mě chtěla vrátit. Ne ty."
Šedoočko se na Mazlíka díval, na výraz jeho tváře, na lesk v jeho očích, na zvláštní touhu, která chtěla slyšet pravdu a on neměl to srdce mu ji poskytnout.
"Přesně jak říkáš," zalhal mu Šedoočko bez mrknutí oka. "Já váhal, to ona mě přesvědčila. Umí být hodně přesvědčivá."
Mazlík se strnule usmíval. "Já to věděl."
"Ty parchante," dodal spokojeně, jako by si potvrdil něco, co už dávno tušil a věděl. "Ale stejně ti děkuju. Zachránil jsi mi krk. Už jsem myslel, že je se mnou konec." Zazubil se. "Jo, a kdybych se ještě někdy v nějakém pominutí smyslů vydal na výpravu do krysího pekla... tak jedině s tebou po svém boku." Přátelsky a zároveň trochu zlomyslně do Šedoočka šťouchl a šel si zase po svých.
Už se skoro úplně setmělo, když přišla ta, na kterou čekal a těšil se nejvíc. Když ji uviděl, cítil, jak se mu rozbušilo srdce. V její přítomnosti jako by ožíval.
Tulačka zhodnotila jeho stav s ironickým úšklebkem.
"Co dělá ucho?"
"Cos říkala?" udělal chabý vtip, kterému se oba zasmáli.
"Vypadáš teď jako válečný veterán."
"Dokonce si tak i připadám."
Pak zvážněla. "Jdeš?" řekla jen.
"Kam?"
"Chtěla bych ti něco ukázat," řekla tajuplně.
"Další krysy, o kterých ještě nevím?"
Zasmála se a zavrtřela hlavou. "Chtěla bych tě někomu představit."
"Hořím zvědavostí."
"Říkají si Bratrstvo."


XI. MEZI VYVRHELI


Tulačka se uličnicky uklonila.
"Tohle je Rváč, tohle Mizera, tamhleten je Slídil. Tichošlápek, Prďola, Cizák, Jizva, Čmouha, Podvraťák, Žabikuch a Smraďoch. Támhle stojí Mastná huba, Štváč, Fousáč, Motovidlo, Hezoun, Práskač a Fotr. Šibal, Don Juan, Magor, Lízal, Darmožrout, Pazneht, Flákač, Hrabě, Zagroškudla a Leopold. Čičmunda, Štísko, Funebrák, Švidral, Haďák, Něměj a taky Flekanec, Rozumbrada, Bejby, Hejsek, Slepejš, Drtikol, Hnusák, Břídil a Fintil."
Šedoočko jen zíral.
"Nesmím zapomenout ani na naše ctěné dámy: Pizizubka, Rošťanda, Vdova, Miláček, Černá Daisy a Tichá."
"Hotová cizinecká legie," zamumlal Šedoočko k Tulačce, která stála po jeho boku. "Kam jsi mě to přivedla?"
"A je zadaný nebo si ho můžu vzít?" protáhla škádlivě ta, které říkali Miláček, což vyvolalo salvu smíchu.
"Jen na chvilku," zasmála se drsně Pizizubka, a hned bylo zřejmé, čemu vděčí za svoji přezdívku.
"A umí si hrát?" přidala se Rošťanda.
"Nesahat," usmívala se Tulačka. "Aspoň chvilku vydržte předstírat, že se umíte chovat i slušně."
"Taky bych si ho rád na chvilku půjčil," ozval se statný zrzek. "Když dovolíte."
"To nebude, myslím, nutné, Rváči," učinil popichování přítrž vychrtlý šedý kocour, který si podle všeho nárokoval hlavní slovo.
"Málem bych zapomněla," dodala Tulačka rozverně," to je pan Chytrák."
"Děkuji Tulačce, že nás všechny představila a nikoho nevynechala," usmál se Chytrák shovívavě. "Vítám tě, Šedočko. Hodně jsme o tobě slyšeli. Naše milá Tulačka obyčejně chválou šetří, jak se dá, ale tys na ni zjevně udělal dojem."
"Zas nepřeháněj, Chytráku," zasmála se Tulačka.
"Zabít Krále byl mistrovský kousek," pronesl Chytrák a mezi ostatními to uznale zahučelo.
"Nebyl jsem na to sám," cítil se povinován upřesnit Šedoočko.
"Náhodou jsem šla kolem," culila se nevinně Tulačka, což vyvolalo další vlnu bouřlivých oslav.
Chytrák počkal, až utichla a pak vážným hlasem zadeklamoval: "Podařilo se vám to, o co my usilujeme bezúspěšně už dlouhá léta. Za to vám patří dík. I když zároveň jste nám tak trochu vyfoukli legraci a smysl života, což není jen tak," neodpustil si uštěpačný dovětek, který sklidil další salvu halasného pochechtávání a nejrůznějších výkřiků. "Dnešní noc proto budeme slavit. Pak bych s tebou chtěl probrat pár věcí mezi čtyřma očima, Šedoočko."
Tu noc si Šedoočko opravdu užil. Vždy byl spíše samotář, ale taková smršť náklonnosti, sympatií a vzájemné pospolitosti mu rozhodně nebyla proti srsti. Poznal tolik nových a zajímavých tváří jako za několik let a všichni mu projevovali respekt a nabízeli své přátelství a smáli se s ním a dávali se s ním do řeči, až se mu z toho točilo v hlavě. Všichni to byli vyvrhelové, ale tady byli mezi svými, za nic se nemuseli stydět a všichni se brali jako sobě rovní, divocí a svobodní. Tady si mohli dělat, co si jen zachtěli, vymýšlet lotroviny a bláznivé kousky, předhánět se s ostatními, kdo si toufne na víc. Tady nikdo nikomu nepřipomínal jeho minulost, staré křivdy a prohry byla zapomenuty, tady byl na pořadu jenom zítřek.
Někdy nad ránem dostal Šedoočko podivný prchavý pocit, že by se měl vrátit domů, ale trval jen chvíli a rychle na něj zapomněl. Svůj nový, pravý domov právě našel a bylo to to nejlepší, co ho kdy v životě potkalo. Alespoň to tak zatím vypadalo.


XII. SRDCE JE OSAMĚLÝ LOVEC


Dny rychle ubíhaly. Léto pozvolna končilo.
Šedoočko se zúčastnil několika výprav, které byly impulsivně navrženy různými členy Bratrstva. Patřil mezi ně například nájezd do spíže jakési babky, vyvolání chaosu před poštou za bílého dne, zahnání na útěk dvou starých psisek, a jiné vylomeniny.
Všichni se u nich, a hlavně po nich, dobře bavili, Šedoočko měl však pocit nespokojenosti.
"Pojďme udělat něco užitečného," navrhl jednou Tulačce.
"Jak to myslíš?" pohlédla na něho překvapeně.
"No něco, z čeho by měli prospěch všichni."
"Jako třeba uzákonit rovnoprávnost koček a zavést povinnou kvótu jedné do každé rodiny?" vysmála se mu. "Neblázni, Šedoočko. My se chceme jen bavit."
"Jenom se bavit je málo," namítl Šedoočko.
"Není. Je to nejvíc, co může být."
Není, pomyslel si Šedoočko v duchu, ale nahlas to neřekl.
"Není to nádhera být úplně volný a moct si dělat jenom to, co doopravdy chceš? Žít si jen svůj život, nikoho jiného?"
"Na nikoho jiného nemyslet, jen na sebe?" nadhodil Šedoočko mrzutě.
"Ale no tak," chlácholila ho Tulačka. "Ty máš dneska nějakou divnou náladu. Copak v Bratrstvu nemyslíme jeden na druhého a nepomáháme si vzájemně?"
"Hm."
"Chceš snad skončit jako nějaký domácí moula? Chceš být k smíchu jako Mazlík?" smála se Tulačka. "Nebo jako ta potvora otravná Micina? Ta teda dopadla! Nebo jako to nemehlo Micka?"
"Nemluv tak o nich," přerušil ji Šedoočko ostřeji, než měl v úmyslu.
"A proč ne? Vždyť jen říkám pravdu."
"Ne."
Tulačka zvážněla. "Ty přece nejsi jako oni. Nepatříš tam. Víš to stejně dobře jako já."
Dívala se teď Šedoočkovi do očí, byla blízko, blíž než kdykoliv předtím.
"Jsi stejný jako já. Kdybys nebyl, byl bys teď tam a ne tady."
"Třeba jsem se spletl."
"Vybral sis. Šel jsi za tím, kam tě srdce táhlo."
Na to Šedoočko neměl odpověď, a tak nic neříkal. Tulačka už také neříkala nic, jen na sebe dlouze hleděli, jako kdyby čekali na nějaké tajné svolení k tomu, na co neměli ani jeden z nich odvahu. Začínalo to být směšné.
Konečně se Tulačka pohnula, rozesmála se a potřásla hlavou.
"Vypadá to na dlouhý letní den," pronesla záhadně a ladně se vzdálila, zatímco Šedoočko ji neustával bedlivě pozorovat. Zůstával v něm podivný pocit promarněné šance.
Léto brzy skončí, pomyslel si, a nikdo s tím nic nenadělá.


XIII. OSTŘE SLEDOVANÝ VLAK


Následujících pár dní měl dojem, že se mu Tulačka vyhýbá. Jinak však o společnost neměl nouzi. Na nepravidelných večerních sněmech Bratrstva, kde se plánovaly a probíraly různé věci, neměl stálé místo, každý se mohl usadit tam, kam chtěl. Každý mohl přijít a odejít, kdy se mu zachtělo, účast nebyla povinná. Ale mohli jste se tu občas dozvědět zajímavé informace.
Mírně podřimoval, zatímco kdosi cosi nadšeně vykládal, když uslyšel, že se k němu někdo přiblížil. Byl to Chytrák. Jako vždy budil dojem naprosté znuděnosti a nezájmu. Ale jen pro toho, kdo ho doopravdy neznal. Jeho přivřeným očím jen máloco uniklo.
"Sháním pár spolehlivých jedinců," prohodil lhostejně, aniž by se na něho byť jen podíval. "Měl bys zájem?"
Šedoočko zbystřel. Když měl něco pod palcem Chytrák, znamenalo to, že jde o velkou věc.
"Jasně. O co jde?"
"Přijď za chvíli na moje místo, tady je zbytečně moc koček," usmál se Chytrák, ujistil se, že je nikdo neslyšel a šel si zase po svých.
Chytrákovo místo byla polozbořená zídka na konci místního hřbitova, kde byl i v největších vedrech příjemný chládek. Byla to neudržovaná a zatravněná část, kam nikdo nechodil, a odkud byl přitom výhled do okolí, neboť terén se mírně zvedal. Šedoočko o ní zatím věděl jen z doslechu, ještě neměl tu čest být zde pozván protřelým kocourem, který u ostatních požíval zvláštního druhu respektu.
Když dorazil na místo, už tam byli Hrabě, Tichošlápek, Rváč, Šibal a ještě pár dalších, o kterých věděl, že je má Chytrák v oblibě a pověřuje je těmi nejošemetnějšími úkoly. Zarazil se, když postřehl i Tulačku. Její přítomnost přitom nebyla až tak překvapivá, i když její vztah k Chytrákovi zůstával nevyjasněnou záhadou. Někdy to vypadalo, jako by byli pár a někdy zase, jako nepřátelé na život a na smrt. Šedoočko zaváhal, ale Tulačka na něj přátelsky zamávala a naznačila mu, aby se usadil vedle ní. "Držím ti místo," uchechtla se slabě. Současně zaznamenal Rváčův nevraživý pohled a jeho polohlasně pronesenou poznámku: "Co ten tu dělá?" Šedoočko usoudil, že velkoryse přehlídnout to bude dobrá volba.
"Vypadá to, že jsme tu všichni," začal Chytrák svou řeč. "Dospěl jsem k názoru, že malá, dobře organizovaná skupinka bude efektivnější než hromadná akce."
"Páni, to zní skoro teroristicky," šťouchla do Šedoočka Tulačka, ale znělo to posměšně.
Chytrák měl v plánu prozkoumat vagón vlaku, který měl na trati na okraji města mít hodinovou přestávku na nakládku zboží.
"A co je v tom vlaku?"
"Maso. Spousta masa. A jiných věcí. Třeba deratizační výbavička. Jedovaté granule, s jejichž pomocí bychom mohli ovládnout celé okolí."
"Co to je za vlak? Kam vůbec jede?"
"Do Afriky."
Všichni zůstali koukat s otevřenou pusou.
"Páni," povzdechla si Tulačka. "Nikdy jsem nebyla v Africe."
"Mám plán, jak se dostat dovnitř," ujišťoval všechny Chytrák. "Všechno je promyšlené a časově vyladěné do nejmenších detailů. A ty vám teď řeknu."
Když skončil, nemohl se Šedoočko rozhodnout, jestli má Chytráka považovat za blázna nebo za génia. Obojí bylo možné. To byla zatím nejtroufalejší akce, jakou kdy někdo vymyslel.
"To je šílenství. Jdu do toho," shrnul Rváč své celkové dojmy.
"Samozřejmě nikoho k účasti nenutím," dodal Chytrák. "Komu se to zdá příliš nebezpečné, může říct ne. Ale chci, aby to řekl teď."
Šedoočko se podíval na Tulačku.
"Bing," řekla Tulačka.


(pokračování)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kočičí máma Kočičí máma | 19. června 2013 v 23:35 | Reagovat

Tak jsme se konečně seznámili i s paničkou - velmi sympatická postava :-) Začátek byl dojemný, doufám, že se Šedoočko vrátí zpět... Micka je sympaťačka, lepší než Tulačka, Šedoočko už by si to konečně měl uvědomit :-D Jsem zvědavá na pokračování, protože zdánlivý klid nevěstí nic dobrého ;-)

2 Kočičí máma Kočičí máma | 11. července 2013 v 22:20 | Reagovat

Koťata už se netrpělivě ptají po pokračování... :-)

3 Kočičí máma Kočičí máma | 6. srpna 2013 v 16:28 | Reagovat

Ajaj, do čeho se to zase Šedoočko žene? :-) To nedopadne dobře... Měl zůstat u Michaely, tam je přece nejlíp :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama