Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Cats Side Story - Jak to bylo dál

19. května 2013 v 12:36 | heavy_head |  Povídky
Další kapitoly jsem se rozhodl přidávat průběžně, takže můžete semtam zkontrolovat, jestli něco nepřibylo.





VI. NOČNÍ HLÍDKA

Mazlík se už od rána choval nějak divně. Byl nervózní a nesvůj, jako by si k něčemu dodával odvahy. Dokonce mluvil sám se sebou, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Šedoočko ho pobaveně pozoroval a ani ho nepřekvapilo, že za ním přišel.
"Dnes je den D," oznámil mu dramaticky. Snažil se působit drsně, ale spíš to vypadalo, že má zácpu.
"Co se děje?"
"V noci jdu do sklepa. Zjistit, co je nového. Říkal jsem ti, že můžeš jít se mnou. Jestli se ovšem nebojíš."
Šedoočko to přešel. "V kolik?"
"Přijdu pro tebe," utrousil Mazlík tlumeným hlasem.
"Doufám, že se nechystáte provést nějakou pitomost," prohodila Micina, která šla právě kolem.
"Nepleť se do kocouřích záležitostí, bábrle" odbyl ji Mazlík a počkal, až se zase vzdálí.
Micina jen zakroutila hlavou a šla si po svých.
"Nikomu ani muk," zdůraznil Mazlík a odešel sbírat síly na gauč.
Teď se snášel soumrak a Šedoočko cítil v útrobách známý pocit vzrušení, napětí a očekávání. Všechno ztichlo, přišla noc. V Michaelině okně bylo tlumené namodralé světlo - asi si zase hrála se svým miláčkem, kterému říkala počítač. Micka spokojeně pochrupovala na koberci. Micina vyjeveně zírala Michaele přes rameno na obrázky, které se jí míhaly na monitoru.
Šedoočko si už myslel, že akce byla odvolána, když se Mazlík objevil.
"Připravený?"
"Jo."
Tiše a rychle jako dva stíny se dostali přes chodbu až ke dveřím, za nimiž vedly schody dolů do tmy. Zezdola vanul chlad a slabý zatuchlý zápach plísně.
"Drž se za mnou," syknul Mazlík.
Vydali se dolů. Někde kapala voda. V dálce hučely stroje. V potrubí to skřípalo.
Šedoočko měl už delší dobu nepříjemný pocit. Ohlédl se.
"Počkej. Nemáš pocit, že nás někdo sleduje?"
"Co? Nesmysl. Nikdo tu kromě nás není."
Opatrně prozkoumávali terén. Když Mazlík neopatrně zavadil o košík a ten se převrhl, cukli sebou oba a chvíli nehnutě špicovali uši, jestli něco bude. Nebylo nic.
Po chvíli se Mazlík zastavil u mřížky vedoucí do kanalizace. Těžce dýchal.
"Tak a je to. Vše v pořádku. Vzduch je čistý. Žádné krysy."
Vypadal, že mu spadl kámen ze srdce. Otočil se a vracel se zpátky.
"Cože? To je všechno?" Šedoočko cítil zklamání. "Nebudeme pokračovat dál?"
"Kde dál?"
"Tam, až na konec," kývl hlavou Šedoočko na mříž.
"Myslím, že já už dál nepůjdu," řekl Mazlík stísněným hlasem a Šedoočko poznal, že dál než tady nikdy nebyl.
Vtom se ve stínech za nimi něco pohlo. Oba se naježili a přikrčili.
"Můžu se přidat?" uslyšeli povědomý hlas a vzápětí se objevila i jeho majitelka.
"Tulačko!" vydechl Mazlík překvapeně. "Co tu děláš?"
"Trochu jsem na vás dohlížela," usmála se na ně. "Vážně by mě zajímalo, co je za tou mříží."
Vyzývavě na ně pohlédla.
"Tak co - doprovodíte dámu?"
"Samozřejmě," zahučel Mazlík po chvilce zaváhání dutým hlasem. Moc se mu nechtělo, ale nechtěl se dát zahanbit. Šedoočko neříkal nic a jal se zkoumat, kudy by se dalo dostat dovnitř.
"Znám jednu cestu," řekla Tulačka neočekávaně.
"Jak to, že o ní nevím?" zabručel Mazlík nejistě.
"Protože je tajná," zachichotala se. "Používá ji Bratrstvo."
Šedoočko by se strašně rád zeptal, co je to Bratrstvo, ale nechtěl vypadat jako hlupák, takže radši mlčel.
"Dámy první," pravil Mazlík bez jakékoli stopy nadšení a nechal Tulačku, ať je vede hlouběji na území jejich odvěkého nepřítele.


VII. AUDIENCE U KRÁLE


Za chvíli se z bludiště chodeb Šedoočkovi točilo v hlavě. Nevěděl, jak dlouho už tu jsou. Zdálo se mu, že celé hodiny. Třeba už je venku bílý den. Měli bychom se vrátit, honilo se mu hlavou.
"Jak je to velké?" zašeptal stísněně.
"Kanály jsou pod celým městem," ohlédla se po něm Tulačka. Běžela vepředu, Mazlík jejich skupinku uzavíral. "Smrdí to tu jako v díře," brblal a znepokojeně se rozhlížel.
"Tiše," zašeptala Tulačka. Stáli na okraji nějakého prostranství, které připomínalo vypuštěný bazén. Na jeho dně byly krysy. Šedoočko zatajil dech a cítil, jak se mu ježí chlupy.
Byl připraven na pár krys. Ne na desítky. Na stovky.
Dole se to hemžilo a pištělo a škorpilo a dovádělo a žilo jako jeden živý organismus. Na konci bazénu byly na sobě naskládány palety a na nich spatřil Šedoočko trůnit největší krysu, jakou kdy v životě viděl. V jejích žlutých očích byla zloba, ze které mu přeběhl mráz po zádech.
"Král," zamumlal ohromeně.
Zvědavě a trochu vyděšeně sledovali scenérii, které se pod nima rozprostírala. Ten pohled byl ochromující. Představa, co by se stalo, kdyby se krysy rozhodly vyjít na povrch, byla silně znepokojivá, hrozivá.
"Měli bychom se ..." polkl Mazlík.
"Vrátit?" dokončil za něj někdo jiný skeptickým tónem.
Otočili se, jako když střelí. Za nimi stál hlouček krys, který je v tichosti obklíčil, zatímco byli zaujati počítáním nepřátelského vojska. Byli v pasti.
"Utíkejte!" vykřikla Tulačka a sama se vrhla bleskurychle příkladem.
Začala zběsilá honička, na kterou Šedoočko do smrti nezapomene. Svět se slil do jedné rozmazané zadýchané šmouhy, chňapání zubů těsně před obličejem a klouzání. Útěk bylo jediné východisko, nemělo smysl bojovat. A tak tedy utíkal. Běžel jako o život.
Náhle si uvědomil, že je sám a své pronásledovatele nechal za sebou. Těžce se vydýchával, úplně zchvácený, a pozvolna si uvědomoval, že než se sám vymotá na čerstvý vzduch, bude ho to stát hodně práce. Byl ztracen, cestu zpátky už dávno zapomněl.
"Šedoočko!"
Našpicoval uši a vykoukl zpoza jakési krabice, za níž nalezl dočasný úkryt. Vzápětí po jeho boku s žuchnutím přistála Tulačka. Boky se jí divoce zdvíhaly, jak se jí nedostávalo dechu.
Chvíli nic neříkali, ale pak se postupně rozesmáli, celí šťastní, že se jim podařilo upláchnout a že bláznivé dobrodružství zvládli, až Šedoočkovi vstoupily do očí slzy. Byl to úlevný smích, zajíkali se, nemohli přestat.
Pak se Šedoočko smát najednou přestal.
"Kde je Mazlík?"
Tulačka zaklela. "Sakra, sakra, sakra. Zůstal tam."
"Musíme zjistit, co s ním je."
"Je po něm," řekla Tulačka zádumčivě a pak, jako by jí to teprve teď došlo, pohlédla na Šedoočka. V očích měla paniku a nevýslovnou bolest.
"Musíme se vrátit," řekl Šedoočko. "Nenechám ho tam."
"Nemůžeme se vrátit! Pochop to! To je bláznovství!"
"Půjdu sám."
Tulačka na něho nevěřícně zírala, napůl v šoku.
"Tak si běž! Chcípni si, jestli chceš. Já chci ještě žít!" vřískla po něm vztekle, zoufale, až Šedoočko kousek ustoupil. Takovou ji neznal.
"Já prostě musím," řekl tiše.
Tulačka na něj hleděla, téměř se třásla, slzy na krajíčku.
"Nechoď, Šedoočko. Prosím tě o to," hlesla náhle změněným hlasem.
Šedoočko odvrátil pohled, otočil se k ní zády a nechal ji tam stát.



VIII. ROZPRAVA O METODĚ


"Myslím, že nemáte právo mě sníst," protestoval Mazlík. "To já bych měl sníst vás! Jste jen velké myši."
Na někoho, kdo se nacházel v obklíčení asi stovky krys, to znělo celkem troufale.
"Myslím, že se mýlíš," odvětil Král krysa, pomalu vstal ze svého trůnu a protáhl se. "A myslím si, že se o svém omylu brzo dozvíš."
Byl velký a černý, větší než normální kočka, velký skoro jako pes. Šla z něho hrůza. "Přečti rozsudek," pokynul krysákovi, který třímal v prackách cár papíru.
"Naše právo vychází z toho, že jsi neoprávněně vstoupil na naše území, špehoval jsi a slídil za účelem uškodit. Popíráš to snad?"
"Zabloudil jsem. Byl jsem na procházce," bránil se Mazlík poněkud nepřesvědčivě.
Krysy se rozpištěly a rozchechtaly. Nastálé vřavě učinil přítrž Král svým gestem. Hluk okamžitě utichl.
"Tvé lži jsou chabé a směšné jako ty sám. Provinil jsi se a za to musíš zaplatit. Můžeš si ale vybrat."
"Mezi čím?" zeptal se Mazlík nejistě.
"První možnost je, že posloužíš jako pozdní oběd a z tvé kůže si udělám trepky."
"A ta druhá?" zajímal se Mazlík.
"Buseš se mnou bojovat a když zvítězíš, můžeš odejít."
Po těchto slovech krysy opět vybuchly ve vzrušené pištění v předtuše skvělé podívané.
"Já nechci bojovat. Chci domů," vysvětloval Mazlík.
Král zavrtěl hlavou.
"Buď svačina nebo boj, vyber si."
"Ještě bychom mohli na všechno zapomenout a tvářit se, jako že se nic nestalo," navrhoval Mazlík zoufale, ale to už se kolem něj vytvářel kruh, ve kterém se zápas měl odehrávat.
"Já opravdu nechci..." couval Mazlík a bezradně se rozhlížel kolem sebe.
Král vycenil zuby a postavil se na zadní.
"Přijímám tvoji výzvu!" ozvalo se náhle.
Všichni se po hlase otočili. Král nevěřícně zamrkal. "Kdo to sakra je? A jak se sem dostal?"
"Budu bojovat místo něho," řekl Šedoočko. "Když tě porazím, pustíš nás oba dva. Takové jsou mé podmínky."
Král se zasmál.
"Nejsi v pozici, abys mohl určovat podmínky. Mohl bych tě nechat zabít na místě jedním kývnutím prstu a vůbec se s tebou nebavit."
Šedoočko mu hleděl do krví podlitých očí.
"To by ale mohlo vypadat, že se mě bojíš."
Mezi krysami to zahučelo nad tou opovážlivostí.
Král vycenil nenávistně zuby.
"Uhryznu ti hlavu," zavrčel temně," a hodím ti ji do obličeje."
Šedoočko už se soustředil jen na něho.
"Jestli se ti to povede, zapíšeš se do historie."
Když procházel kolem konsternovaného Mazlíka, pošeptal mu: "Až ti dám znamení, tak začneš zdrhat, jasné?"
Mazlík ze sebe vydal slabý zvuk, který mohl znamenat prakticky cokoliv.
Nyní se utvořil kruh kolem Šedoočka s Králem.
Král si drzého vetřelce měřil ostrým pohledem.
"Za svou opovážlivost zaplatíš životem."
Šedoočko neříkal nic.
"Zabil jsem víc koček, než si dokážu zapamatovat," snažil se ho Král dál vyvést z míry a zastrašit. "Všem jsem nakonec uhryzal ty jejich hlavy. Vy kočky jste tak hloupé. Nechápete, že byste měly stáhnout ocas mezi nohy a utíkat, jakmile mě jen ucítíte."
Pomalu postupoval vpřed a Šedoočko se snažil udržovat bezpečnou vzdálenost.
"BOJ SE MNE!" zvolal Král hlubokým hlasem a vrhl se jako blesk ve skoku kupředu.
Ale na místě, kde dopadl, už Šedoočko nestál. Mrštně uskočil stranou a seknul po něm na oplátku drápy.
Boj pokračoval ve svém pozvolném vražedném tempu. Šedoočko mohl zužitkovat své příležitostné zkušenosti pouličního rváče. Ale u souboje s jiným kocourem se dalo utéct, vycouvat, když byl váš protivník příliš silný. Tady to nešlo. Tady nebylo kam.
Byl opatrný. Věděl, že kdyby se dostal do sevření Králových tesáků, nebo do dosahu jeho děsivé silných zadních nohou s dlouhými drápy, které by jediným hrábnutím rozervaly jeho břicho, byl by s ním konec. Bojoval proto na dálku a snažil se Krále utahat a zmást. Čekal na jeho chybu. Vyhýbal se přímé konfrontaci. Snažil se být trpělivý. Věděl, že boj může ukončit jediné zaváhání, jedna chyba, špatný odhad, který ho v jediné chvíli bude stát život.
Král jeho vyčkávací taktiku prokoukl záhy, taky nebyl v boji na život a na smrt žádným nováčkem. Musel jich absolvovat nespočet a to, že všechny přežil, svědčilo o jeho mohutném instinktu sebezáchovy.
Šedoočkovi pomalu začínala docházet bezvýchodnost jeho postavení. Přecenil své síly. Král byl příliš zkušený na to, aby se nechal vyprovokovat k neuváženému a zbrklému útoku. Může před ním uhýbat jak dlouho chce, ale nedá se to vydržet donekonečna. Dříve či později dojde k boji zblízka a v tom neměl Král konkurenci.
"Dostanu tě!" zařval Král. "Jsi můj!"
Tulačka prudce vtrhla do bazénu.
Šedoočko její skok zaznamenal jen jako pouhou čmouhu koutkem oka, jako něco neskutečného, něco naprosto šíleného a naprosto dokonalého.
Krysy začaly křičet jedna přes druhou. Řev byl ohlušující.
Tulačka dala do svého skoku všechnu svou sílu, energii, umění a odvahu, jaké byla schopna. Přistála Králi na zádech, zaťala mu drápy do očí a vzápětí byla tvrdě sražena k zemi, když se po ní Král vztekle ohnal. A dala Šedoočkovi právě tu jedinou krátkou chvíli, kterou potřeboval a na kterou celou dobu čekal.
Jako by se zpomalil čas, Šedoočko jasně a zřetelně viděl místo, nechráněné místo na Králově krku, kam mohl zaútočit. Skočil a zakousl se do něho a dřív než ho Král stačil rozdrtit ve smrtícím objetí, přitáhnout ho k sobě a zadními drápy na nohou mu rozpárat útroby, odrazil se stranou, upadl bolestivě na bok a bouchl se do hlavy, až se mu v ní zatočilo.
Král ze sebe vydal strašlivý skřek, po kterém až zalehlo v uších. Šedoočko se schoulil v očekávání úderu, který ho vyřídí nadobro.
Žádný však nepřišel. Král stál na zadních, vzdorovitě a hrdě, a z krku mu stříkala krev. Udělal krok kupředu a vtom se zapotácel a zhroutil se na záda.
Propukla panika. Šedoočko se vzpamatoval, vyskočil na nohy a vrazil do zkoprnělého Mazlíka.
"To je to znamení. Honem pryč!"
"Souhlasím," přidala se Tulačka a v nastálém chaosu, ohlušujícím křiku a pištění, kdy si jich prakticky nikdo nevšímal, proběhli mezi pobíhajícími a uskakujícími černými krysími těly, a pokračovali dál, tam, kde je už nikdo nemohl zastavit a ječící peklo nechávali za sebou.


IX. PIKNIK O PÁTÉ


"No vy vypadáte," přivítala je Micina vyčítavě, když viděla, v jakém dezolátním stavu se nacházejí. Pokoušeli se sice proklouznout nenápadně, ale už na ně čekala. "Co jste to vyváděli?" povzdechla si.
"Asi umírám," nechal se slyšet Mazlík a svalil se vyčerpaně na gauč. "Chci sepsat poslední závěť."
Micina si ho zběžně prohlédla a prohlásila: "Nic ti není. Potřebuješ se jen pořádně vyspat."
Právě se rozednívalo a za okny zpívali první ranní ptáci. Mohlo být kolem páté.
Nyní přišel na řadu Šedoočko.
"Na nic se tě ani neptám," řekla Micina přísně.
"Ani se neptej," souhlasil Šedoočko.
"Kde máš ucho?"
"Ztratil jsem ho."
Micina zaběhla pro jakousi štiplavou vodičku a přinutila Šedoočka, aby si jím to, co mu ze zbytku ucha zbylo, potřel.
"Au, to pálí!" protestoval Šedoočko dotčeně, ale Micina o něho pečovala nekompromisně.
Objevila se zívající Micka, která právě vstala z pelíšku a překvapeně na Šedoočka vykulila oči.
"Co se..."
"Žádné hloupé otázky," odbyla ji Micina. "Jestli chceš být užitečná, přines trochu vody."
Micka poslušně odběhla.
Micina si znovu povzdychla a zakroutila hlavou.
"Běž se taky prospat, ty náš hrdino. Večer je moudřejší rána."
A pak udělala něco, co u ní ještě Šedoočko nikdy neviděl. Usmála se na něj. Na kratičkou chvilku a unaveně, ale byl to úsměv.
Šedoočko dopajdal na své spací místo do stodoly a svalil se do voňavé slámy s úmyslem prospat několik následujících dní.
Zdálo se mu o Tulačce. Zdálo se mu o tom, co řekla, když se toho rána loučili.
"Konečně doma!" zafuněl Mazlík.
"Já jdu jinam," řekla Tulačka, zasmála se a znělo by to téměř vesele, kdyby si Šedoočko nevšiml, jak zadumaně se tvářila jen chvíli předtím.
Kam? Chtěl se jí zeptat, ale ona ho předběhla. "Já mám vždycky kam jít."
Šedoočko se za ní díval, jak běží elegatním krokem přes dvůr a přelézá plot, dokud mu nezmizela z očí a v duchu ho pálila jediná otázka.
Mazlík má svůj domov. Tulačka ho nemá.
Ale kam patřím já?


(ongoing...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kočičí máma Kočičí máma | 19. května 2013 v 13:16 | Reagovat

Tulačka už se vybarvuje... :-?  Šedoočko má hrdinský komplex :-) Mazlík je nezvěstný O_O
Skončilo to ještě napínavěji než minule - nemůžu se dočkat pokračování :-)

2 heavy_head heavy_head | 2. června 2013 v 17:44 | Reagovat

Přidané další dvě kapitoly. Začíná se z toho pomalu stávat existenciální horor. :-)

3 Kočičí máma Kočičí máma | 2. června 2013 v 18:19 | Reagovat

Začíná se z toho stávat moc hezký seriál :-) Moje koťata jsou z toho na větvi, při čtení mi neustále lezla po počítači :-D Takže jsou také napjatá, jak to bude pokračovat... Doufám, že se dozvíme více o některých postavách :-)

4 heavy_head heavy_head | 2. června 2013 v 23:51 | Reagovat

Snad z toho nevznikne telenovela. :-D

5 Kočičí máma Kočičí máma | 3. června 2013 v 14:14 | Reagovat

To záleží na autorovi, jestli tam vloží nějakou romanci :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama