Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Cats Side Story

17. května 2013 v 17:02 | heavy_head |  Povídky
Kočičí příběh z dávných dob, kdy slovo kočky ještě za něco stálo.




I. VÍTR V KORUNÁCH


Byla to zlá noc, jedna z těch, které nechtějí nikdy skončit. Noc plná psího štěkotu, vyceněných tesáků, bolesti, krve, světel houkajících aut, skřípění brzd, lidského křiku, útěku, ran a zoufalství. Takové už zažil předtím. Ale nikdy to nebylo jako teď.
Stíny ožívaly a stavěly se proti němu. Dostávaly děsivé obrysy a natahovaly se po něm.
Vítr zlověstně skučel ve větvích stromů. Vzdej to, zabal to, nemáš šanci.
Plazil se křovím a každý dotek zadní nohy se zemí ho pálil jako oheň. Rána se mu vznítila, ozývala se čím dál víc. Věděl, že jestli si někde brzy neodpočine a nezastaví, bude se to jen zhoršovat. Jenže nebylo kde, zbývalo jen utíkat.
Nikdo tě nemá rád, nikdo tě nebude postrádat, nemáš nikde, kam bys šel, syčel vítr.
Náhle dostal strach, že se nedočká rána. Třeba to přišlo. Noc, které se vždycky bál, že přijde. Jeho poslední. Zahnal pochmurné myšlenky a plahočil se dál.
Šli po něm, naháněli ho, ale zdálo se, že se mu nějakým zázrakem podařilo je setřást, svést ze stopy. Třásl se únavou a vyčerpáním. Tiše kňučel bolestí, která se mu zařezávala do těla jako ocelová past. Musí to vydržet.
Koruny stromů šuměly monotónní píseň o těch, co prohrávají. Snažil se ji neposlouchat. Byla mu zima, čím dál větší, cítil, jak slábne, a jak se mu zatemňuje mysl.
Jestli teď omdlí, nikdy už nevstane. Šel dál, až na kraj noci.
Ani nevěděl, jak se dostal do nějaké stodoly, polomrtvý a vyhladovělý, jak vyšplhal po žebříku a schoulil se do klubíčka do slámy pod šikmým trámem. Tady vítr nebylo slyšet. Dlouho zíral do tmy, než usnul neklidným, ostražitým spánkem těch, co nemají žádný domov.


II. BEZE JMÉNA


Probudilo ho tiché vrznutí pootevřených vrat. Někdo byl uvnitř. Přikrčil se, ale vzápětí se opatrně uvolnil.
Byla to mladá bílá kočka s černým hřbetem, ještě skoro kotě. Nemotorná a hloupá. A trochu kulhala. Kolegyně, pomyslel si nevesele a noha ho vzápětí zabolela. Přesto se při pohledu na ni, jak ňuchá po zemi a poskakuje, nedokázal ubránit úsměvu pod fousy.
Chvíli ji pozoroval, seshora měl krásný výhled, a pak už to nevydržel a zavolal na ni.
"Nelekni se!"
Samozřejmě se lekla, až málem udělala kotrmelec.
"Kdo jsi?" Poplašeně se rozhlížela. "A kde jsi?"
"Tady," zasmál se ze svého úkrytu.
"Ukaž se!" zavřeštěla hystericky.
Vstal a opatrně došel až k hornímu konci žebříku.
"Neboj se - nezůstanu tady dlouho."
Mladá kočka si ho dlouze prohlížela, připravena okamžitě upláchnout, kdyby bylo zapotřebí. Snažil se proto vystupovat klidně a důvěryhodně, což mu nikdy moc nešlo.
"Já tu bydlím," vypadlo nakonec z kočky. "Jmenuji se Micka. A ty?"
"Nemám jméno," řekl.
"Jak to, že ne?" zamračila se Micka. "Každý má přece jméno."
"Nikdo mi ho nedal," vysvětloval.
"Jména nám přece dávají lidé," snažila se mu ozřejmit Micka, jako by nic nechápal.
"Mně ne. Můžu dolů?"
Micka zaváhala. Pak rychle kývla.
"Co to máš s nohou?" zeptala se zvědavě, když s jistými obtížemi slezl po žebříku k ní na udusanou zem.
"Nehoda."
"Počkej tady, zavolám Micinu," oznámila mu Micka a vzápětí zmizela rychlostí blesku.
"Je mi líto, malá," zabručel víceméně pro sebe a proklouzl tiše na dvůr. Mírně se mu motala hlava. Co je to se mnou? pomyslel si mrzutě. Musel pryč. Dál.
Vyskočil na zídku a vtom pocítil, jako by se mu v noze něco utrhlo. Projela jím bolest jako nůž. Zavřeštěl a svět se propadl do tmy.


III. V ODBORNÉ PÉČI


"To bude mít Michaela radost," bylo první, co slyšel. Svět kolem něj kroužil a rozmazával se a on se jen zvolna stával jeho součástí.
"Kdo je Michaela?" zamumlal malátně. Pak se probral a prudce otevřel oči. Zamrkal a chtěl se rozběhnout pryč.
"Jen klidně lež, nehýbej se," zarazil ho ostře něčí hlas.
To popravdě ani nějak moc nešlo. Nemohl hýbat s nohou. Ležel ve slámě s společnost mu dělaly dvě kočky. "Bolí tě něco?" ptala se starostlivě Micka.
"Jestli bude muset odpovídat na tvoje hloupé otázky, tak ho to určitě zabije," setřela ji starší kočka. Byla stará a mimořádně ošklivá.
"Ty budeš asi Micina," dovtípil se.
"Není tak hloupý, jak vypadá na první pohled," řekla Micina směrem k Micce, dívala se ale přitom na něj. Pak promluvila k němu.
"Já jsem Micina, ale Michaela mi někdy říká Coura. Nechápu proč," zasmála se kočka jízlivě.
"Slyšela jsem, že ty žádné jméno nemáš. No tak ti nějaké vymyslíme. Nějak ti přece musím říkat."
Prohlížel si ji se směsicí podráždění a respektu. Takhle protivnou kočku ještě nepotkal!
"Díky, ale..."
"Už to mám. Budeš Šedoočko."
"Podívejte, nechci vám způsobit nějaké potíže..."
"Zmlkni. Zatím nikam nemůžeš. Máš natrhnutý sval, zlomené to není. Bude trvat pár dní, než budeš moct zase běhat a lézt po stromech. Do té doby budeš bydlet tady u nás, ať se ti to líbí nebo ne. Platí tady jasná pravidla, to později. Jasné?"
Šedoočko se usmál. "Jasné, madam."
"Pošklebování si nech od cesty. Na nic se tě nebudu vyptávat, odkud jsi přišel a co se ti stalo, je tvoje věc. Pak zas můžeš klidně odejít. To je prozatím všechno. Omluv mě, ale mám na práci zajímavější věci, než ti foukat bolístku."
S těmito slovy se stará opelichaná kočka pomalu otočila a zamířila pryč. Micka chvíli sváděla těžký vnitřní boj, nakonec jí ale odcupitala v patách, jen se na Šedoočka povzbudivě otočila.
"Ještě něco," zavolal za nima Šedoočko.
Micina zpomalila, ale nezastavila se.
"Díky," dodal.
Měl pocit, jako by Micina nepatrně kývla hlavou. Pak byl zase sám.


IV. MAZLÍKŮV RAJÓN


Uběhlo pár dnů. Rozkoukával se. Uzdravoval se.
Michaelinu domácnost obývaly tři kočky - mládě Micka, stará otrlá Micina a Mazlík.
"Ona je hodná, víš," vysvětlovala mu Micka. Trávila u něj podezřele mnoho času. Její starostlivost mu až někdy šla na nervy. "Chová se sice drsně, ale není zlá. Říká, co si myslí. Mě má ráda. Vždycky pomůže, když je třeba."
"Trochu prostořeká," připustil Šedoočko. Na nové jméno už si zvykl. Proč ne vlastně. Vždyť na tom nezáleží. Přijde někdo jiný a dá mi jiné jméno.
"Mazlíka musíš poslouchat," kladla mu na srdce. "Nemá rád, když mu někdo odmlouvá. Mazlíka poslouchá i Micina. Tak je to u nás zařízené."
Mazlíka Šedoočko ještě neměl tu čest potkat, ale když se to stalo, okamžitě věděl, že žádní velcí kamarádi z nich asi nebudou. Ani po tom netoužil. Z Micčina vyprávění vytušil, že ani jí k srdci nijak zvlášť nepřirostl.
Mazlík svůj den trávil rozvalený na gauči, vstával jen na jídlo nebo když se potřeboval vyvenčit. Jednou dopoledne a jednou odpoledne se prošel po dvorku, na obhlídku svého rajónu, jak sám rád říkával. Byl to obtloustlý, nesmírně samolibý a namyšlený zrzavý kocour, hřešící na to, že široko daleko neměl pořádnou konkurenci.
Měl své rituály, které vymyslel, a jejichž porušení bylo tím nejhorším zločinem.
Jedl z misky vždy první, ostatní museli vždy počkat, dokud se neuráčí přijít. To samé s mlékem. Strašně žárlil, když Michaela hladila a hrála si s někým jiným, než on - konkrétně na Micku. Všechno důležité rozhodoval on. Proto se ho strašně dotklo, když se dozvěděl, že Micina bez jeho svolení přijala neznámého vetřelce na zotavenou.
"Nelíbí se mi. Působí nevychovaně a drze. Doufám, že tu nebude moc dlouho," nechal se slyšet. "Nemůžeme živit takové budižkničemy!" Šedoočko se ho snažil ignorovat, někdy to ale nešlo.
"Až budeš zdravý, možná tě s sebou vezmu na lov krys," oznámil mu jednou důležitě.
"Vy tady máte krysy?" otázal se Šedoočko pochybovačně.
"Plný sklep!" přitakal Mazlík, jako by byl na tuto skutečnost hrdý.
"Hm," řekl Šedoočko.
"Je to ale nebezpečný podnik. Král krys je můj starý nepřítel," dodal Mazlík.
"Hm," ukončil rozhovor Šedoočko.
Brzy si všimnul, že Micku doslova fascinuje jeho tajuplnost, s jakou se vyhýbal tomu odhalit svou minulost. Jednou se na ni zeptal Miciny.
"Všiml sis toho," prohodila nejdřív ironicky, když se zeptal, proč kulhá, a pak zvážněla. "Udělali jí to zlí lidé. Nebo ji pokousal vzteklý pes? Já sama nevím. Nikdy o tom nemluví. Třeba to jednou poví tobě."
Takže měla tajemství a on taky. Možná to je v jejích očích dávalo dohromady. Cítila v něm spřízněnou duši.
"Ty jsi toulavý kocour?" prohodila jednou mezi řečí, až mu málem zaskočilo sousto. Venku pršelo a ona přiběhla celá zmoklá. Šedoočko právě obědval.
"Asi ano,"
"Já byla taky toulavá. Ale přišla jsem sem a už jsem zůstala."
Přikývl a nic neříkal. Doufal, že bude pokračovat. Takhle se mu ještě nikdy předtím neodhalila.
"Má to svoje výhody," pokračovala Micka po chvíli, jako by se ospravedlňovala, skoro jako by zapomněla, že je tu s ní. "Když prší, jsi v suchu a v teple. Každé ráno miska mléka. Máš na starosti leda tak lovení myší, ale když nic neulovíš, tak ti nikdo hlavu neutrhne."
"Kolik jsi jich už ulovila?" dobíral si ji.
"Spoustu," řekla rychle a on poznal, že to znamená, že ani jednu. Chtěl říct: Naučím tě to, chceš? ale neřekl to.
"Musím už jít," oznámila nečekaně a téměř utekla. Když už byla kus od něho, tak se otočila a zeptala se. "Až se uzdravíš, tak odejdeš?"
"Půjdu," přikývl Šedoočko.
"Ale kam?"
"Nevím," řekl popravdě. Venku bylo slyšet hučení větru a zvuky deště.
Ještě chvíli tam stála, pak prolezla pod trámem a byla pryč. Ve vzduchu po ní zůstala vůně zmoklého koťátka a napůl dospělé kočky.


V. TULAČKA


Vyjasnilo se a začaly prosluněné dny. Noha ještě sice trochu pobolívala, ale to Šedoočkovi nebránilo v tom, aby podnikal výlety do vzdálenějšího okolí. V duchu si pohrával s myšlenkou, že jednou se z takové výpravy prostě nevrátí. Byl neklidný, nikdy nezůstával dlouho na jednom místě. Pro poklidný život nebyl stvořený. Spokojená nečinnost ho ubíjela. A na Michaelině dvorku se většinou nic nedělo.
Ležel ve stínu na větvi staré jabloně a tlapkou odháněl dotěrnou mouchu, když tu si všiml stínu, který se mihl na střeše, přeběhl verandu a zmizel za výklenkem na dříví.
Chvilku se nedělo nic, když vtom se z větve nad ním ozvalo: "Není nad odpolední siestu."
Spatřil kočku, kterou tady ještě nikdy předtím neviděl. Musela se sem připlížit tak nenápadně, že ho překvapila. "Ty jsi tu nový, že?" zeptala se vesele.
V očích jí jiskřilo, vypadala mladě, pružně, dychtivě a pohybovala se s nedbalou eleganci, která Šedoočka od první chvíle fascinovala.
"Ty sem taky nepatříš," odtušil obezřetně.
"Jen tudy procházím," usmála se na něj přátelsky. Prohlížela si ho s neskrývaným zájmem. "Tak černý kocour, podívejme. Nosíš smůlu nebo štěstí?"
"Jak se mi zachce," řekl a měl pocit, jako by s ní začínal hrát nějakou hru. Prastarou hru bez jména, která je nebezpečná a lákavá zároveň. Hru, která se mu líbila. Ospalá nuda byla ta tam.
Na nic se nevyptávala, brala ho jako samozřejmost. Měl pocit, že už se znají dlouho. Mlčeli jako staří kumpáni z Mokré čtvrti a jemu se to tak líbilo.
Na dvorek vyběhla Micka. "Šedoočko! Slyšíš? Kde jsi?"
Neznámá se usmála. "Někdo tě hledá."
"To je Micka, půjdu za ní."
"Můžu taky?" zeptala se rychle.
"Proč ne?"
Cizí kočka zřejmě nebyla úplně docela cizí, protože když k Micce přišli, okamžitě si ji začala jemně a přívětivě dobírat.
"Jé, ahoj, Kulhavko. Jak se máš?"
"Neříkej mi tak," naježila se Micka.
"A proč ne? Vždyť přece kulháš."
"A ty se touláš, takže jsi Toulavá," odsekla Micka.
"Já to beru. Jsem Tulačka. Jsem taková, jaká jsem a nestydím se za to. Nepředstírám věci, co nejsou."
Při těchto slovech se podívala na Šedoočka a usmála se. Připadala mu hrdá, krásná, divoká a nedosažitelná. Podíval se na Micku a viděl její přesný opak - hodnou, domácí a nejistou nemotoru.
Odněkud se vynořil Mazlík a zamířil k nim.
"Vy dva se znáte?" zeptal se nedůvěřivě a vrhl na Šedoočka téměř nepřátelský pohled.
"Známe," přisvědčil Šedoočko smrtelně vážně.
"Ano. Asi tak pět minut," vyprskla Tulačka nakažlivým smíchem. Šedoočka s úžasem sledoval, jak se arogantní a nerudný pan domácí mění ve svižně konverzujícího šviháka. Neuniklo mu, jak se tím Tulačka skrytě dobře baví. On je do ní blázen, uvědomil si Šedoočko a vzápětí ho napadlo - čemuž se nelze moc divit.
Za chvíli Mazlík s Tulačkou nepokrytě flirtoval a Šedoočkovi bylo téměř líto Micky, která na některé narážky zírala s otevřenou pusou a skoro vůbec nemluvila.
"Co jsi vlastně chtěla?" zeptal se jí.
"Já jen... Bála jsem se... Myslela jsem..." zapletla se Micka do jakési složité myšlenkové konstrukce.
Než se stačila vymáčknout, vyšla z kůlny i Micina a pronesla sladkým hlasem. "Copak to tu máme za shromáždění. Samí milí a vítaní hosté."
Šedoočko si všiml, jak po sobě vrhly s Tulačkou významný pohled, a jak se Tulačce změnila nálada. Už nevypadala tak sebejistě a nebyla tak okouzlující, jako na začátku. Micina neříkala nic, jen je pozorovala a Tulačka nebyla ve své kůži.
"No, tak já asi půjdu," prohodila po chvíli, kdy Mazlíkova exhibice dosahovala pomalu vrcholu trapnosti. "Půjdu zase někam, kde je moje přítomnost víc vítána."
Mazlík ji sice přemlouval a nabízel se, že ji doprovodí, ale nechtěla.
"Mějte se tu hezky," rozloučila se a trochu smutně se na Šedoočka podívala. "Snad se zase někdy setkáme."
"Snad ani ne," zamumlala si Micina víceméně pro sebe, povzdychla si a někam se vytratila.
Mazlíkovi ještě svítily oči.
"Co na ni říkáš? Klasa, ne?"
"Kam šla?" řekl Šedoočko.
"Na zálety," protáhla Micka mrzutě.
"Kdo ví? Přichází a odchází, kdy se jí zachce. Není snadné získat její náklonnost. Jsme staří přátelé," vysvětloval mu Mazlík blahosklonně.
"Proč ji Micina nemá ráda?" odvážil se Šedoočko zeptat.
"Protože je to taky coura," vykřikla Micka a utekla pryč.
"Poněkud jiným způsobem," dodal vstřícně Mazlík a vzdálil se, neboť Šedoočkova přítomnost ho zjevně nenaplňovala.


(pokračování)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kočičí máma Kočičí máma | 18. května 2013 v 0:33 | Reagovat

Výborné :-) Jsem napjatá, co se bude dít dál... 8-O Hlavní hrdina je sympaťák, Micina a Micka taky, ale z Tulačky nemám vůbec dobrý pocit... A majitelka domu vypadá hodně sympaticky 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama