Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Vzpomínka

2. srpna 2009 v 14:04 | heavy_head |  O mně


Vzpomínám si na jedno odpoledne uprostřed léta. Slunce pálilo, ale foukal mírný vítr, který vás příjemně osvěžoval a shazoval vám vlasy do očí.
Ležel jsem v trávě a díval jsem se do nebe, jak plují mraky.
Vzduch voněl trávou a posečenou slámou. Náš dům byl až na samém konci vesnice, dlouhá úzká mez a pak cesta a za ní pole, kam až oko dohlédlo. Za jasných dnů bylo na obzoru vidět Polsko.
Byl jsem příjemně unavený a spokojený. Kamarádi už šli domů. Hráli jsme fotbal a já dal rozhodující branku. Když nad tím tak uvažuju, většinou vyhrávalo mužstvo, kde jsem byl já.
Svět byl nádherný.
Těšil jsem se na to, až přijdu domů a napiju se sodovky ve skleněné láhvi, ledově vytažené z lednice.
Těšil jsem se, až podrbu našeho psa a on po mně bude skákat a funět mi do dlaně.
Těšil jsem se na zítřek, až zase něco s mladším bratrancem podnikneme.
Po ruce mi lezl mravenec. Nechal jsem ho být. Nevadilo mi to.
Po prázdninách jsem měl jít poprvé do školy.
Přemýšlel jsem, jaké to bude, až budu dospělý.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 upu upu | 2. srpna 2009 v 16:04 | Reagovat

ou, moc pěkný text

2 heavy_head heavy_head | Web | 2. srpna 2009 v 16:39 | Reagovat

Takový letní.  :-)

3 heavy_head heavy_head | Web | 2. srpna 2009 v 16:44 | Reagovat

Příběh z dávných dob, kdy sodovky byly ještě ve skleněných lahvích.

4 upu upu | 2. srpna 2009 v 17:18 | Reagovat

já piju stále zonku ve skleních lahvích, od příštího týdne by mohly začít vycházet nové trojhránky, co ty na to?

5 upu upu | 2. srpna 2009 v 17:19 | Reagovat

hodilo by se mi pár nápadů:)

6 heavy_head heavy_head | Web | 2. srpna 2009 v 17:29 | Reagovat

Vítám tvou ideu, upu! Tvořit, o tom to je. To je to, co po nás zůstane.  8-)

7 upu upu | 2. srpna 2009 v 17:48 | Reagovat

přišla i kubra:) určitě na ty články o ní:)

8 heavy_head heavy_head | Web | 2. srpna 2009 v 20:18 | Reagovat

A připadá ti ta vzpomínka spíš optimistická anebo pesimistická?

9 upu upu | 2. srpna 2009 v 21:34 | Reagovat

no je moc pěkně podaná, ale v kontextu jako vzpomínka působí smutně, což je tedy jen můj kontext nazírání, neboť toho o hevyheadovi zase tolik nevím.anebo je to moje nazírání, které dává tomu všemu takový náboj, protože za sebe, jelikož bych to tak nikdy pěkně volně plynule nedokázal napsat, mohu říci, že takto často vzpomínám, a čas to mě napadá hra na kdyby, co kdyby to bylo jinak a tak a já se chtěl zeptat, zda ti ty stránky o čištění něco dávají, respektive, dobré by bylo, kdybys, jako vzorek, někdo kdo to čte, našel poučení, protože to není o čtení, ale hlavně o praktické aplikaci toho všeho, no možná to není tolik z toho patrno, na tom zapracuju, a tvé články čtu strašně rád, tak piš, protože jsi dobrý, minimálně shelllogana bys měl vydat. Zkusit to, nejenom před pár lety napsat ondřeji neffovi, musíme prorazit a já ti budu dělat PR poradce:)

10 heavy_head heavy_head | Web | 2. srpna 2009 v 21:41 | Reagovat

Ano, tys to vystihl. To je na tom pěkné, že si do toho každý může dát nějaké ty své vlastní pocity. Pokusil jsem se tam vpašovat takovou jako melancholii, takovou šílenou, ohromnou, donebevolající, nesmírnou, bezbřehou, epochálně apokalyptickou nostalgii a jsem rád, že jsi ji v tom nalezl.  :-D
Tvé stránky jsou velmi pěkné, kdybych měl problémy se zuby, úplně bych si lebedil. Ale protože je nemám, pohlížím na ně jako na velmi pěkné udělané stránky od kamaráda, od kterého mě nejvíc zajímají jeho trojokýnkové minipříběhy neboli stripy, protože jeho suchý, absurdní druh humoru je mi velmi blízký, o to víc, že je tak vzácný.
:-)

11 upu upu | 2. srpna 2009 v 21:59 | Reagovat

wow heve, super, já si zase říkám, tak teď to přijde no a pak se ohlédnu po roce a říkám si, aha to jsem si před rokem říkal, že to přijde a nepřišlo, takže tak nebo se mi honí hlavou, co kdybych to udělal jinak a tak, většinou po jednom hostanu mě tyhle zabíhavé a nepříjemně ulpívavé myšlenky opustí, ulpívavé protože je nemohu ovlivnit, tak teď budu žít na chvíli fordem fjusion, to je dobře, že nemáš žádné obtíže, naši pacienti snad taky ne, což může být v současném systému pojišťovny problém, protože když se snažíš pracovat kvalitně, tak se sám ničíš. No ne? No ano:) Čím jsi lepší a máš míň práce a víc informovanějších pacientů, tím méně tě potřebují, ale to nikdo neocení... Díky za tvá slova, texty i články a příspěvky, pokaždé mi udělají radost. trojhrany budou, neboj, už brzo:) wow, tvoje podpora, to je vítr do plachet.

12 upu upu | 2. srpna 2009 v 22:02 | Reagovat

a už jsem se dlouho chtěl zeptat: píšeš všemi deseti? Je to easy a docela zábava, legrace je, že vůbec nevím, kde jsou jaká písmenka a kdybych o tom začal přemýšlet, tak nasekám spoutu chyb, takže je to takový krásný malý stres, takové vítězství podvědomí a když se nebojíš, že to zkazíš, tak píšeš, jako fretka, a když se začneš bát, tak začneš akorát dělat chyby, přišla bouřka, právě teď. už bylo na čase

13 heavy_head heavy_head | Web | 4. srpna 2009 v 14:23 | Reagovat

Píšu dvěma.  :-)

14 upu upu | 4. srpna 2009 v 19:23 | Reagovat

ahoj heve, michal wievegh vybízí širokou veřejnost k psaní, k románu na pokračování. Zkusíš to, prosííím? :) chceš naučit psát všemi deseti? je to easy.

15 upu upu | 4. srpna 2009 v 22:47 | Reagovat

Hvězd nad hranicí viditelnosti pouhým okem, tj. zhruba nad 7 magnitud, zakryje Jupiter v první polovině 21. století jen 4. Letos už k tomu došlo 26. dubna, ale to byl Jupiter ještě pod obzorem. Druhá možnost je právě teď v noci ze 3. na 4. srpna, pak 2. dubna 2021, ale k tomu dojde když bude Jupiter na denní obloze.

K dalšímu dobře pozorovatelnému zákrytu jasné hvězdy tak dojde až za více jak 100 let. Zákryt hvězdy 43 Ari 21. srpna 2023 navzdory původním informacím, ze Země viditelný vůbec nebude.

jsem prošvihl <hr/>

16 heavy_head heavy_head | Web | 5. srpna 2009 v 12:47 | Reagovat

Dej odkaz na toho pisálka.  :-)

17 upu upu | 5. srpna 2009 v 13:23 | Reagovat

díky za všechny odpovědi z předešlého článku, fakt dík, jo mrazení ze super scény je super, prostě máš pocit, jo takhle to mělo být, jinak to ani nešlo, pls pls, zúčastni se toho, je to wievegh, tvůj oblíbený, máš na to, ta adresa je tady: a neříkej, že nemáš čas:)
http://blogovyroman.idnes.cz/

18 upu upu | 5. srpna 2009 v 13:33 | Reagovat

jsem se teďka zamiloval do mladé marty kubišové, to jsou super písničky, nechte zvony znít, nebo depeše, tu teď poslouchám dokola, taky jsem něco vytvářel a mám u sebe lahváč, jenže nemám, jak ho otevřít, nic kovového po ruce a říkal jsem si, že to udělám jako maggyver, a dokud se něco nenaskytne, tak ho asi neotevřu, zkoušel jsem tužku, nic, je z plastu, brýle z plastu, reprobedýnky zase plast, acer one, plast, myš plast, dřevo ikea plast, knížky papír, urazit hrdlo lahve se mi nechce, telefon ho neotevřu, lampička plast, čepice bavlna, papír papír, hrníček, též to nejde, topení je metr a půl daleko, to by šlo, je z kovu, ale podmínkou je, jen co je v dosahu, ta kubiška je super, wow, zpívej mi, abych mohla spát, aááááááá, ooou wohou jej jej wou wou, o jej jjejej, wou a konec a znova: zdá se že na každej pád, tvůj hlas je pro mě opiát, že zní pilnou depeší, co nás naráz potěší, zdá se mi div, že neklečím, pojď, nebo si tě vybrečím a přijď dolů na náš dvůr, stůj tam jak sám aznavour, stůj a zpívej kdo má koho rád, já tebe jistě ty mě snad, zpívej mi, abych mohla spát, ta da da da , ta da da da, aaaaa ahaaaa a aaaaa aaaaaa aaaaha ahahhhha hahaha hahha ta da da dda,dadawawada, aaaaaahaa haaaaa haaaaaha haaaaaaaaáááááááá stůůůůj a zpívej mi, kdo má koho rád, já tebe jistě, ty mě snad, zpívej mi, abych mohla spáááááááááááááááááátttttttaaaaaaaa wooou hej jejjjj jejjjjejejjjjj jiiijjji wou, dvěminuty dvacet sekund, krása, tak zdeněk janda je taky stomatolog? no já si dělal srandu na nss ze sebe, nevěděl jsem, že i on je zubař.

19 upu upu | 5. srpna 2009 v 13:45 | Reagovat

a moje osobní zkušenost říká, že tací lidé, kteří se snaží jakýmkoli způsobem nepřirozeně odlišovat, jsou obvykle nadutí, kombinace nadutosti a stomatologie existuje mnoho, je to k smíchu, bohužel si to ti lidé neuvědomují, začíná to tím, že chyba je vždy na straně pacienta, atd.. primitivní věci nejdou udělat a když, tak za velkého potlesku tribun atd..a atp.. a za obrovské ceny, jeden by ještě mohl snad být rád, že nedostal facku? já nevím, no neznám ho, tak já už budu raději psát jenom sem :-P

20 upu upu | 5. srpna 2009 v 14:40 | Reagovat

nakonec jsem se zvedl a otevřel ho otvírákem

21 heavy_head heavy_head | Web | 5. srpna 2009 v 18:21 | Reagovat

Také si rád zpívám, když jsem sám.  :-)

22 upu upu | 6. srpna 2009 v 20:51 | Reagovat

Henry Kuttner

Trable s elektrárnou

přeložil Václav Kajdoš

Navštivte planetu Zemi - Mladá Fronta 1987

Lemuelovi jsme říkali chromajzl, poněvadž měl tři nohy. Von když vyrost - tak asi vokolo války Severu proti Jihu - zastrkával si vobyčejně tu extranohu do kalhot, aby na ni nebylo vidět a aby lidi nekecali. Vypadal pak samozřejmě jako nějakej velbloud, jenže na parádu si Lemuel nikdá nepotrpěl. Eště štěstí, že na tý noze měl dvojitej kloub, protože jináč by ho do ní určitě chytala křeč.

Lemuela jsme neviděli takovejch padesát let. Žil si někde v jižních kopcích, zatímco my vostatní v severním Kentucky. Tak mě napadá, že jsme se stejně nemuseli dostat do takový bryndy, kdyby Lemuel nebyl tak zatracenej budižkničemu. A tenkrát to tedy vopravdu vypadalo na pořádnou bryndu. My Hogbeni jsme si jich už něco užili, ještě než jsme se přestěhovali do Piperville, protože lidi na nás všude jen zahlíželi a šli po nás a pořád koumali, proč psi v celým širokým vokolí tolika štěkaj. Došlo to tak daleko, že jsme si pomalu ani nesměli zalítat. Nakonec děda řek, že bude líp, když zvednem kotvy a pohnem se dál k jihu, tam kde bydlel Lemuel.

Nesnáším stěhování. A z tý cesty do Plymouth Rocku se mi udělalo dočista nanic. Radši bych bejval letěl. Ale co holt děda rek, to platilo.

Poručil, abysme najali náklaďák a všecko na něj naložili. Pořádně nám dal zabrat Malej; von sic nemá víc než takovejch sto padesát kilo, ale ten tank, ve kterým ho chováme, je pěkně vobjemnej. To zasejc s dědou to bylo prostý - jednoduše jsme ho strčili do pytle a šoupli ho pod sedadlo. Všecko jsem musel vodřít sám. Fotr se dostal k žitný a byl načisto vyřízenej. Pořád jenom skákal vokolo po hlavě a zpíval si přitom vo „Světe vzhůru nohama".

Strejda nejchtěl jít. Zahrabal se pod špejchar a že prej si dá na takovech deset roků šlofíka. Tak jsme ho tam nechali. „To je pořád nějakýho cestování," nadával. „Jako kdybyste nemohli zůstat na jednom fleku. Každech pět set let tradá - a jede se! Furt samý trampování. Tak si teda mažte."

A my mazali.

Lemuel - ten, co jsme mu říkali Chromajzl - patřil taky do rodiny. Musela to bejt řádná fuška, když jsme prvně přišli do Kentucky - vím to z doslechu. Každej musel zabrat a pomáhat stavět, ale Lemuel ne - kdepak - hotovej budižkničemu. Klidně si vodlítl k jihu. Každejch pár let se kapánek probral a to jsme pak slyšeli, jak mu to myslí, ale jináč furt jen chrápal. Tak jsme si řekli, že bysme se za ním mohli na čásek kouknout.

A taky jsme to udělali.

Lemuel se usadil ve starým vodním mlejně v horách za městem, kterýmu se říkalo Piperville. Ten mlejn byla taková stará barabizna. Lemuela jsme našli u vchodu. Seděl v křesle, který se už dávno rozpadlo - a von se ani nevobtěžoval probudit, aby si ho pravil. Tak tam seděl celej zarostlej a sotva dejchal. Asi se mu něco moc pěknýho zdálo. Nebudili jsme ho. Malýho jsme odnesli do domu a děda s fotrem začali nosit dovnitř láhve žitný.

A tak jsme se usadili. Zpočátku to za moc nestálo. Lemuel byl moc pohodlnej, než aby měl doma nějakou baštu. To se jen dycky drobátko probral, aby moh zhypnotizovat nějakýho mývala v lese, a ten si to pak hezky zčerstva šinul k mlejnu, celej zvrtačenej, jen s ním na pekáč! Von Lemuel byl hlavně na mývali, protože maj takový šikovný pracky - skoro jako ručičky. Ať se na místě propadnu, jestli to nemehlo Lemuel nehypnotizoval mývaly tak, že sami rozdělali oheň a sami se na něm taky upekli! Nikdá se mi nepodařilo vykoumat, jak von vlastně ty mrchy stahoval. Možná vyplivoval chlupy. Některý lidi jsou holt na krok líný. Lemuel - ten, co jsme mu říkali Chromajzl - patřil taky do rodiny. Musela to bejt řádná fuška, když jsme prvně přišli do Kentucky - vím to z doslechu. Každej musel zabrat a pomáhat stavět, ale Lemuel ne - kdepak - hotovej budižkničemu. Klidně si vodlítl k jihu. Každejch pár let se kapánek probral a to jsme pak slyšeli, jak mu to myslí, ale jináč furt jen chrápal. Tak jsme si řekli, že bysme se za ním mohli na čásek kouknout.

Když dostal žízeň, tak si udělal zrovna nad hlavou malej deštíček a akorát votevřel hubu. Byla to vostuda.

Jenže Lemuela si nikdo nevšímal. Máma nevěděla, kam dřív skočit. Fotr se samozřejmě zdejchnul se džbánkem žitný, a tak jsem všecko musel vodřít sám. No, tak moc toho zas nebylo. Největší trable jsme měli s elektrikou. Aby nám Malej v tom svým tanku nezhebnul, to chtělo spoustu proudu, a děda, ten nasával elektriku jako prase pomeje. Kdyby měl Lemuel v tom svým náhonu vodu, bylo by po vtákách, jenže to zas neznáte Lemuela. Nechal ji vyschnout. Zbejvala tam sotva malá loužička. Ani kapka víc!

Máma mi ale pomohla s tou mašinou v kurníku a pak jsme měli elektriky habaděj.

Smůla začala, když se jednoho dne na cestě vokázal takovej malej pořízek a koukal, celej vyjevenej, jak máma na dvoře pere. Nachomejt jsem se k tomu, protože mě to zajímalo.

„Vopravdu krásnej den," řekla máma. „Napijete se, cizinče?"

Řek, že proti tomu nic nemá, a tak jsem mu nalil plnou naběračku. No a von, sotvaže si zavdal, se několikrát řádně nadech a povídá - děkuju pěkně, ne, už si nevemu, ani teď ani potom! Říkal, to že by se moh rovnou podřezat a měl by to za stejný prachy.

„To jste se sem právě nastěhovali?" zeptal se.

Máma řekla, že jo, nastěhovali a Lemuel, že je jako náš příbuznej. Chlápek koukl na Lemuela, kterej seděl u vchodu se zavřenejma vočima, a povídá: „To jako chcete říct, že je živej?"

„Samozřejmě," řekla máma. „Jako rybička, by se tak řeklo."

Mysleli jsme si, že je už léta mrtvej," povídá chlap. „Proto jsme se ani nevobtěžovali vybírat vod něho volební daň. Možná že bude líp, když zaplatíte taky za sebe, když jste se sem nastěhovali. Kolik vás tu je?"

„Asi tak šest," řekla máma.

„Samý dospělý?"

„To máme fotra, Saunka a Malýho..."

„Jak je starej?"

„Malej má teď takovejch čtyři sta let, že jo, mámo?" zeptal jsem se, ale vona mi jednu vrazila a řekla, abych kušoval. Ten mužskej na mně vokázal a řek, že by rád věděl, kolik je mně. Hernajz, a já mu to nemoh říct! Přestal jsem počítat roky už někdy za Cromwella. Nakonec řek, že musíme všichni kromě Malýho tu volební daň zaplatit.

„Ne, že by na tom záleželo," řek a psal si do takový knížečky. „Budete volit zrovna tady v městě. A jestli náhodou nevíte, koho, tak si pamatujte, že v Piperville je jeden pán a ten se jmenuje Eli Gandy. Tak to máme dvacet dolarů."

Máma mi řekla, abych sehnal nějaký prachy, a tak jsem je šel shánět. Děda žádný neměl, leda nějakej denárius, jak tomu říkal, a ten měl stejně jen pro štěstí, protože prej ho šlohnul ještě v Galii nějakýmu chlápkovi jménem Julius. Fotr byl dočista dutej. Malej měl tři dolary. Šel jsem se kouknout Lemuelovi do kapes, ale kromě starýho žluvího hnízda se dvěma vejcema jsem v nich nenašel nic.

Když jsem to řek mámě, podrbala se na hlavě, a tak jsem řek: „Dyk si do zejtřka můžem nějaký prachy nadělat, mámo. Zlato přeci berete, že jo, pane?"

Máma mi jednu vrazila. Mužskej dostal najednou takovej divnej kukuč a povídá, no jasně, že bere zlato. Potom, když vodcházel lese, minul mývala, kterej si zrovna nes votejpku dříví na podpal, a tak mi napadlo, že Lemuel asi dostal hlad. A tu ten chlap přidal do kroku.

Začal jsem hledat nějaký starý železo, který bych moh proměnit ve zlato.

Druhej den nás vodvezli do lapáku.

Věděli jsme vo tom samozřejmě předem, ale nic nám to nebylo platný. Vždycky jsme drželi hlavy dole a koukali, aby na nás nebylo vidět. A děda řek, že právě tohle musíme udělat i teď. Všichni jsme se sešli na půdě - všichni kromě Malýho a Lemuela, kterej se ani nehnul - a já jen pořád vejral na pavučinu v jednom rohu, abych se nemusel dívat na dědu. Bolej mě z něho voči.

„Sper ďas ty stupky potvorné," řek děda. „Nejlíp, když v jich temnici pobudem: všaktě dnové inkvizice minuli. Úhony tudíž nedojdem."

„Neměli bysme schovat tu mašinu, co jsme udělali?" zeptal jsem se.

Máma mi jednu vrazila za to, že mluvím dřív než starší. „To by bylo houby platný," řekla. „Ten špicl z Pipervillu, co tu dneska ráno byl, si ji vokouk."

Děda řek: „Vykutali jste pod domem jeskyň? Dobrá. To tý skrejše ukrejte mě a Malýho. co se vostatních dotejčí," a sklouz zase do tý starodávný hatmatilky. „Achich a ouvé, běda nám, kteříž jsouce tak dlouhým žitím obdařeni, měli bychom upadnouti v moc oněch krvavníků. Nejlíp by bylo podříznout jim chřtány - než nikoli, Saunku, já žertem hovořil! Všaktě cestu najdeme."

A tak to holt dopadlo. Vodvezli nás všechny, až na dědu a Malýho, který byli tou dobou v jeskyni. Dovezli nás do Pipervillu a zavřeli do šatlavy. Lemuel se ani neprobral. Vodtáhli ho za nohy.

Co se fotra tejče, zůstal vožralej. Von zná jeden dobrej trik. To von si lokne režný a potom - jestli tomu dobře rozumím - mu alkohol přijde do krve a promění se tam v cukr nebo v něco podobnýho. Asi nějaký čárymáry. Zkoušel mi to vysvětlit, jenže mi z toho šla hlava kolem. Kořalka jde přeci do žaludku - jakpak by se mohla vocitnout v mozku a proměnit se tam cukr? To je přeci blbost! Nebo čáry. Ale co jsem to chtěl říct - jo, táta si vytrénoval nějaký svý kámoše - von jim říká Enzýmy a podle toho jména to budou nějaký zatracený cizinci - a ty mu zas proměňujou cukr zpátky rovnou na alkohol, a tak může zůstat vožralej tak dlouho, jak se mu zamane. Já takový kouzelnický triky nesnáším - je mi z nich nanic.

Vodvedli mě do místnosti, kde bylo moc lidu, a řekli mi, abych se posadil. Potom se mě vyptávali. Dělal jsem hloupýho. Řek jsem, že nic nevím.

„To není možné," řek někdo. „Sami by to přece nedokázali postavit. Jsou to nevzdělaní křupani. Jenže ta věc v jejich kurníku - to je beze vší pochyby atomová elektrárna."

23 upu upu | 6. srpna 2009 v 21:14 | Reagovat

chceš zbytek?

24 heavy_head heavy_head | Web | 6. srpna 2009 v 21:20 | Reagovat

To ještě není celé?  :-)
Radši dej odkaz, kde bych si to mohl stáhnout.

25 heavy_head heavy_head | Web | 6. srpna 2009 v 21:21 | Reagovat

Díval jsem se na toho fífeka, je tam strašně moc docela dobrých příspěvků, a navíc mě to téma moc nebere. Škoda, že nezačal něco o valkýrách.  :-)

26 upu upu | 6. srpna 2009 v 21:55 | Reagovat

to není odkaz,to porušuju autorská práva, to bych musel hodit zbytek, jako, todle

27 upu upu | 6. srpna 2009 v 21:59 | Reagovat

část2

Taková blbost!

Dělal jsem hloupýho dál. Za chvíli mě odvedli zpátky do cely. Byly tam štěnice. Pustil jsem na ně z vočí takovej paprsek a všecky jsem vyhubil, k velkýmu překvapení vošuntělýho chlápka s růžovejma vousama, kterej seděl na horní palandě a byl vzhůru - všim jsem si ho, až už bylo pozdě.

„Teda, byl jsem v životě ve všelijakejch lapákách," řek ten vošumělej chlápek a rychle zamrkal, „a měl jsem hodně divný spoluvězně, ale ještě nikdá jsem nepotkal žádnýho, vo kterým by se dalo říct, že je sám ďábel. Mý jméno je Armbruster, Smradlavej Armbruster, a jsem tu pro potulku. A co dávaj za vinu tobě, kamaráde? Kupuješ dušičky za předražený ceny?"

Řek jsem, že mě těší, že ho poznávám. Musel jsem vobdivovat, jak mu to hezky mluví. Úžasně vzdělanej člověk.

„Pane Armbruster," řek jsem. „Nemám ani páru, proč tu jsem. Vodvezli nás sem zkrátka a dobře - fotra, mámu i Lemuela. Lemuel ale chrní a fotr je nadranej."

„Taky bych se rád nadral," řek mi pan Armbruster. „To by mi pak nepřipadalo divný, že se houpáš půl metru nad zemí!"

Což mě krapet votrávilo. Nikdo nemá rád, když ho překvapěj při podobnejch věcech. Holt jsem si nedával pozor, ale měl jsem pocit, že ze sebe dělám blázna. Řek jsem, že je mi líto.

„To nic," řek pan Armbruster, převalil se a podrbal se ve vousech. „Na tohle jsem čekal celý léta. Celkem vzato jsem měl příjemnej život. A takhle se zbláznit je docela milý. Řekli ti, proč vás lízli?"

„Říkali, že prej máme atomovou pec," řek jsem mu. „Dám ale krk za to, že to nejni pravda. Máme pec na dříví, to vím, protože jsem to dříví štípal. Ale určitě vím, že jsem neštípal žádnej atom."

„No kdyby jo, tak by sis to asi pamatoval," řek. „V tom bude asi nějakej politickej trik. Za tejden jsou volby. Roste tu vopozice a starej Gandy ji chce rozbít, než si vůbec něco začnou."

„Nejradši bych byl doma," řek jsem.

„Kde bydlíš?"

Pověděl jsem mu to a von chviličku přemejšlel. „To jsem blázen. To jste u řeky, že jo - u potoka? Velkýho medvědího?"

„Ani potok to nejni," řek jsem.

Pan Armbruster se zasmál.

„Gandy tomu říkal Velká medvědí řeka. To ještě předtím, než tam dal postavit Gandyho přehradu - trochu dolejc vod místa, kde bydlíte. V tom potoce nejni voda dobrejch padesát let, ale starej Gandy prosadil, že mu na přehradu před deseti lety vodhlasovali hezký prachy. Dokázal zkrátka postavit přehradu jen proto, že říkal potoku řeka."

„Proč by to dělal?"

„Dovedeš si představit, jaký prachy se daj na takový stavbě trhnout?" zeptal se mě pan Armbruster. „Jenže si myslím, že asi Gandy stejně vyhraje. Když má jeden noviny, může si dovolit všecko. Hele, někdo sem jde."

Přišel nějakej mužskej s klíčema a vodved pana Armbrustera. Za chvíli přišel jinej a vodved mě. Vzali mě do místnosti, kde byla spousta světel. Byl tam pan Armbruster a máma a fotr a Lemuel a nějaký vazouni s revolverama. Byl tam taky takovej vrásčitej chlápek s pleší a s vočima jako had a co ten poručil, to všicky dělali. Říkali mu „pane Gandy"!

„Ten mládenec je vobyčejnej křupan," řek pan Armbruster, když jsem vešel. „Jestli je v nějaký kaši, tak v tom lítá jistě nevinně."

Řekli mu, aby držel zobák, a jednu mu vrazili. Tak teda držel zobák. Ten pan Gandy se posadil do rohu, maloučko kejval hlavou a kukuč měl jako ďas.

„Poslouchej, chlapče," řek mi. „Koho to kryješ? Kdo postavil ve vašem kurníku tu atomovou elektrárnu? Raději abys pověděl pravdu, nebo tě to bude mrzet."

Jen jsem po něm loup vočima a hned mě někdo vzal přes hlavu. Taková blbost! Nikdo přeci neublíží Hogbenovi, když ho veme přes hlavu. Vzpomínám si, jak mě chytli Adamsové na válečný stezce. Mlátili mě tehdá do hlavy, až se docela vyřídili, a když jsem je pak házel do studny, neřekli ani popel.

Pan Armbruster se vozval.

„Poslyšte, pane Gandy," řek. „Já vím, že když zjistíte, kdo postavil tu atomovou elektrárnu, bude z toho hroznej binec. Ale vždyť vás zvolej i bez toho. A co když to ani atomová elektrárna nejni?"

„Vím, kdo ji postavil," řek pan Gandy. „Renegáti, kteří si říkají vědci. Nebo uprchlí váleční zločinci - náckové! A já je vypátrám."

„Aha," řek pan Armbruster. „Už je mi to jasný. Taková historka se rozlítne po celým státě, že jo? To byste moh kandidovat rovnou na guvernéra nebo do senátu, nebo - nebo si mazat svůj vlastní chlebíček."

„Co vám ten chlapec pověděl?" zeptal se pan Gandy. Ale pan Armbruster řekl, že jsem mu neřek nic.

Potom začali mlátit Lemuela.

Bylo to únavný. Nikdo nedokáže probudit Lemuela, když je dočista tvrdej a chrní, a nikdy jsem neviděl někoho takhle zvrtdnout. Za chvíli toho nechali, protože si mysleli, že je mrtvej. A taky to tak vypadalo. Von je Lemuel tak zatraceně línej, že když tvrdě spí, nevobtěžuje se ani dejchat.

Fotr zas čaroval s těma svejma kámošema Enzýmama a byl pořádně udělanej. Jen ho to lechtalo, když ho mlátili. Pokaždý, když ho přetáhli kusem hadice, se jen tak pitomě culil. Styděl jsem se za něho.

Nikdo se nepokusil praštit mámu. Kdo se k ní dostal, že by ji moh praštit, zbělel jako kus plátna a celej se začal potit a klepat. Znali jsme kdysi nějakýho profesora, kterej říkal, že prej máma umí vysílat podzvukovej paprsek. To byl teda vedle. Vona jen vysílala zvuky, který nikdo nemoh slyšet, a nařídila si je, kam chtěla. Takový učený hlouposti. To přeci dokážu taky.

Pan Gandy řek, aby nás zasejc vodvedli, vodkud nás vytáhli, a že prej se na nás ještě podívá. Tak teda vodtáhli Lemuela a my všichni jsme šli zpátky do svejch cel. Pan Armbruster měl na hlavě bouli jako kachní vejce. Položil se na palandu a brečel, a tak jsem si sed do rohu a koukal mu na hlavu. Trošku jsem na něj vystřelil z vočí to světlo, jenomže neviditelný. Nevím ani, vo co šlo - k čertu, nemám přeci žádný vzdělání. Bylo to na každej pád jako vobkladek. Za chvilku se panu Armbrusterovi boule na hlavě ztratila a von přestal brečet.

28 upu upu | 6. srpna 2009 v 22:02 | Reagovat

část3
„Seš v tom po uši, Saunku," řek - to jsem mu tehdá řek svý jméno. „Gandy má teď velký plány. A všecky lidi z Pipervillu má pod palcem. Von by rád, aby z něho byl národní hrdina. A pořádnej článek v novinách by mu píchnul. Krom toho by mu to zajistilo, že bude příští tejden zvolenej - ne že by to zvlášť potřeboval. Má celý město v kapse. Byla to vopravdu atomová elektrárna?"

Jen jsem po něm kouk.

„Gandy si tím je zřejmě jistej," pokračoval. „Poslal tam nějaký fyziky a ti řekli, že je to jasně dvěstěpětatřicítka s grafitovejma tyčema. Slyšel jsem to na vlastní uši, Saunku. Pro tvý vlastní dobro by bylo lepší, abys je přestal krejt. Voni na tobě zkusej drogu pravdy - skopolamin nebo pentotal."

„Radši byste měl spát," řekl jsem mu, protože jsem uvnitř v hlavě slyšel, jak mě volá děda. Zavřel jsem voči a jenom poslouchal. Nebylo to jednoduchý, protože se mi do toho pořád pletl fotr. Teda, ten byl udělanej...

„Lízni si," povídá fotr vesele, jenomže ne nahlas; však mi rozumíte!

„Sper tě ďas, hovadníku nešvarný," do toho děda, vo hodně míň vesele. „Jdižiž do pekel s nešlechetnými myšlínkami. Saunku?"

„Poslouchám, dědo," povídám taky tak tiše.

Je zapotřebí fortelně o všem přemyšlovati."

Fotr zas do toho: „Lízni si, Saunku."

„Drž hubu, fotr," řek jsem mu. „Měj přeci rešpekt před staršíma, jo? Vostatně, jak si můžu líznout, když jseš v jiný cele?"

„Zařídil jsem si takový potrubíčko," povídá fotr. „Můžu ti dát - jak se to říká - transfuzi. Jo, teleport tomu říkaj. Udělám zkrat mezi svým a tvým voběhem a napumpuju ti do žil svůj alkohol. Hele, asi takhle..." Vokázal mi to jako na vobrázku, jenže uvnitř mý hlavy. Vypadalo to docela jednoduše. Teda, jednoduše pro Hogbena, myslím.

Dostal jsem na něj vztek. „Fotr," řekl jsem. „Nechtěj, by tě tvůj milující syn rešpektoval míň, než je vobvyklý, ty jezevče starej. Já vím, žes to nevyčetl z knih. To slovíčko vo třech slabikách si zasejc někomu šloh z hlavy, že jo?"

„Lízni si," řek fotr a potom zaječel. Slyšel jsem, jak se děda uchecht.

„Bituňk loupiti z cizích myšlínek, herež," řek. „Takto i já sobě vésti znám. Vypěstovalť jsem si v krvi virusa migrény rychlostí přenáramnou a teleportoval ho do tvých myšlínek, ty viselecký břichopase. Mor na holomka! A ty mě, Saunku, dobře poslouchej. Tvůj rodič voškrdný nám pokoj dopřeje."

„Jo, dědo," řek jsem. „Jseš v pořádku?"

„Ano."

„A Malej?"

„Ano. Však tobě jednat přísluší. Tobě tvým oudělem. Jeť potíž - jakpak zve se to? - s uranovou píckou."

„Jo tak to je vono...," rek jsem.

„Kdož by sobě medle pomyslil, že na to v světě kdožkoli vzpomene? Můj děd mi ten fortel prozradil, v jeho časích jich drahně bývalo. Vpravdě skrzevá věci takové se Hogbenové stali mutanty. Namoutě, hrubě mi bude přemyšlovati, bych sobě jasno učinil. Jsouť mužové v městě, kde se nalézáš, Saunku, kteříž jsou mocni oněch slov, jež potřebuji - než nech ať se podívám..."

Potom se pošťoural v nějakech mozcích. Pokračoval: „Za časů mého praděda začali lidé atomů štěpiti. Tu pak se medle ukázalo sekundární záření, kteréž se hrubě genů a chromozómů doteklo u jistých mužů a ženštin - bylať to dominantní mutace - v Hogbenově rodě. Tak se z nás stali mutanti."

„Jo tak vo tomhle mluvil Roger Bacon, že jo?" zeptal jsem se.

Vpravdě tomu tak. Než byl mým přítelem a doved mlčeti. Kdyby tehdáž lid o naší moci povědomí měl, zajisté by nás hranice nebyla minula. Ba, ještě v tento čas je nebezpečné larvu odhodit. Nakonec - máš-li pak vědomí, co zamejšlím?"

„Jo, dědo," řek jsem, protože jsem to věděl.

„Tuť právě háček. Zdá se, že lidé opět ty atomy štěpí. A proto seznali, žeť to atomová elektrárna. Tu třeba zničiti - nechcem přec, by po nás lidé jeduplně vejrali. Než elektřiny nám potřebí. Ne mnoho, nicméně něco přec. Nejlíp slouží uranová pec, leč užíti jí nyní nemůžem. Saunku, teď chutě do práce, neb elektřiny zapotřebí mám já i maličký."

A řek mi, co mám udělat. Udělal jsem to.

Když se pořádně rozkoukám, vidím moc zajímavý věci. Tak třebas ty mříže na voknech. Zblízka se změněj v docela malounký kousíčky, který vokolo sebe páděj jako bláznivý. To prej jsou ty atomy. Teda ty ale vypadaj legračně - pořád se mezi sebou strkaj, jako kdyby spěchaly na nedělní dostaveníčko. Samozřejmě že je snadný si s nima hrát jako s kostičkama. Musíte se ale dovopravdy dobře kouknout, až vám to vylítne z vočí - víc takovejch mrňavejch mrňavejch chlapíků. Všecky se pak daj dohromady a to je hrozně zajímavý. Napoprvý jsem se splet a proměnil ty železný tyče ve zlatý. Počítám, že jsem někde vynechal jeden atom. Ale pak mi to vyšlo správně a proměnil jsem ty tyče v nic. Vylezl jsem ven a znovu jsem je proměnil v železo. Nejdřív jsem se musel přesvědčit, že pan Armbruster spí. Bylo to jednoduchý.

Byli jsme v sedmým poschodí nad ulicí ve velikánský budově, která sloužila částečně jako lapák a částečně jako radnice. Byla noc a tak si mě nikdo nevšim. Letěl jsem pryč. Jednou kolem mě prolítla sova, myslela si, že potmě nevidím, a tak jsem po ní pliv. A vopravdu jsem se trefil.

Dal jsem to do pořádku s tou atomovou pecí. Vokolo byly stráže, ale já visel nahoře na nebi, kde mě žádnej nemoh zahlídnout, a dal se do toho. Nejdřív jsem ji rozpálil tak, že ten prevít, kterýmu pan Armbruster říkal grafit, se zčistajasna vypařil a vodlít. Pak už bylo jednoduchý poradit si s tím neřádstvem dvěstěpětatřicítkou, že jo? - no a já to udělal a proměnil ji ve volovo. Udělal jsem ho tak křehoučký, že ho začal rozfoukávat vítr. Brzy tam nic nezbylo.

Potom jsem letěl proti směru potoka. Vody v něm bylo, co by se za nehet vešlo, a děda mi předtím řek, že jí potřebuje víc. Dostal jsem se vysoko do hor, ale neměl jsem kliku. Děda mi to začal dávat. Říkal, že prej Malej řve, tak jsem si pomyslil, že jsem tu atomovou pec neměl rozbíjet, dokud jsem si nebyl jistej, že budu mít nějakej proud.

Jediný, co se dalo dělat, bylo přivolat déšť.

Jsou různý fígle, ale já jsem zmrazil mrak. To jsem musel přistát, udělat si mašinu a vylítnout tam, kde jsou mraky. Chvíli to trvalo, ale dost brzy se začala blížit bouřka a potom začalo pršet. Jenže voda nechtěla týct potokem. Chvíli jsem hledal, až jsem našel místo, kde potok neměl dno. No ji, dole byly jeskyně! Tak jsem hezky rychle ty díry vyspravil. Žádnej div, že v tom potoku nebylo tak dlouho ani tolik vody, co by stálo za vomočení. To jsem teda teď dal do pořádku.

Jenže děda chtěl stálou zásobu, a tak jsem čmuchal vokolo, až jsem přišel na několik vopravdu vydatnejch pramenů. Ty jsem votevřel. To už lilo jak z konve, a tak jsem se šel kouknout za dědou.

Ty chlápkové, co tam měli hlídat, šli domů. Myslím, že děda říkal, že jim udělal Malej, když začal řvát. Všicky si prej strčili prsty do uší, ječeli a mazali si to pryč. Prohlíd jsem vodní kolo, jak mi řek děda, a trošku ho vopravil. Moc nepotřebovalo. Před sto lety stavěli vopravdu solidně - a taky to bylo dobře vyzrálý dřevo. Vobdivoval jsem kolo, jak se točí a točí, jak voda v potoku přibejvá, jo v potoku! - teďkonc to byla hotová řeka...

Ale děda mi řek, že bych bejval musel vidět Appiovu silnici, když ji stavěli...

Tak jsem je voba s Malým docela pohodlně uložil a pak jsem vodlít zpátky do Pipervillu. Bylo už k ránu a já nechtěl, aby mě někdo viděl, jak lítám. Tentokrát jsem pliv po holubovi.

No a v radnici byl pěknej bengál. Prej fotr s mámou a Lemuelem zmizeli jak pára. Lidi běhali sem a tam jako pominutý a všude vlád hroznej zmatek. Já jsem ale věděl, co se stalo. Máma ke mně promluvila, teda jako v hlavě, a řekla mi, abych přišel do cely na konci chodby. Je tam prej víc místa. Byli tam všichni, jenže neviditelný.

Zapomněl jsem povědít, že jsem se taky udělal neviditelnej, když jsem se vploužil dovnitř a viděl, že pan Armbruster ještě spí, a když jsem si všim toho zmatku.

„Děda mi řek, co se děje," řekla máma. „Tak jsem si myslela, že bude líp, když zůstanem stranou. Pořádnej slejvák, že jo?"

„To teda jo," řek jsem. „Proč jsou všicky tak rozčilený?"

„Vono jim nejde do hlavy, co se s náma stalo," řekla máma.

„Hned jak se to tu trochu usadí, půjdem domů. Dals to tam do pořádku, jo?"

„Udělal jsem, co chtěl děda," vysvětlil jsem jí a pak se ozval z chodby náhlej řev. Malej tlusťoučkej mývalek se nes dovnitř s votýpkou dříví. Pořád šel a šel, až se dostal před mříže tý cely, kde jsme byli. Měl takovej připitomělej kukuč, a tak jsem poznal, že von ho Lemuel jistě zhypnotizoval.

Vokolo se mačkali lidi. Nemohli nás samozřejmě vidět, ale koukali na toho maličkýho starýho mývala. Já koukal taky, protože jsem si nikdá nedoved představit, jak to Lemuel dokáže, aby tu potvoru stáh z kůže. Viděl jsem je už dřívějc rozdělávat voheň - to von je zas Lemuel dokázal přinutit - ale nikdá jsem se nenachomejt dost blízko, abych viděl, jak se některej ten mýval sám svlíká a stahuje z kůže.

Těsně předtím, než mýval začal, strčil ho jeden strážník do pytle a vodnes ven, takže jsem se stejně nedověděl, co a jak. To už bylo světlo. Zaslech jsem vodněkud pořádnej řev, a sotva jsem slyšel ten hlas, věděl jsem, vo koho jde.

„Mámo," řek jsem, „vypadá to na pana Armbrustera. Radši se tam kouknu, co s tím chudákem dělaj."

„Nejvyšší čas, abysme vypadli," řekla vona. „Musíme vykopat dědu a Malýho. Říkáš, že se mlejnský kolo točí?"

„Jo, mámo," řek jsem. „Teďkonc máme elektriky habaděj."

Tápala vokolo sebe, až nachmátla fotra a jednu mu vrazila. „Vstávej," řekla.

„Lízni si," řek fotr.

29 upu upu | 6. srpna 2009 v 22:06 | Reagovat

část4.poslední

Ale vona ho probudila a řekla, že se jde domů. Jenže nikdo nedokázal probudit Lemuela - nakonec táta s mámou vzali Lemuela mezi sebe a vylítli oknem, když jsem si předtím trochu pohrál s mřížema, aby mohli ven. Zůstali neviditelný, protože dole byla spousta lidu. Pořád ještě pršelo, ale máma řekla, že přeci nejsou z cukru nebo ze soli a že bych měl radši jít s sebou, jinak že mi vypráší kalhoty.

„Jo, mámo," řek jsem, ale ani mě to nenapadlo. Zůstal jsem. Musel jsem se přeci dovědít, co to prováděj s panem Armbrusterem.

Měli ho v tý velký místnosti se spoustou světel. Pan Gandy stál u vokna a měl vopravdicky vošklivej kukuč, zatímco voni panu Armbrusterovi vyhrnuli rukáv a jen jen vrazit mu jehlu do kůže. Jo.

Tu chvíli jsem se udělal viditelnej.

„Radši abyste toho nechali," povídám.

„To je ten Hogbenův kluk," zařval někdo. „Chyťte ho!"

Popadli mě. Nebránil jsem se. Co bys řek švec, seděl jsem s vohrnutým rukávem a pan Gandy se na mě šklebil jako vlk.

„Zkusíme na něm sérum pravdy," řek. „Nemá smysl se ho teď na něco ptát."

Pan Armbruster pořád říkal, celej připitomělej: „Já nevím, co se stalo se Saunkem. Neřek bych vám to, ani kdybych to věděl..."

Tak mu jednu vrazili.

Pan Gandy mi strčil vobličej do tváře. „A teď se dovíme pravdu o té atomové elektrárně," řek mi. „Po jedné injekci mi odpovíš, na co se tě zeptám. Rozuměno?"

Tak mi vrazili jehlu a foukli dovnitř ten prevít. Lechtalo to.

Potom se mě vyptávali. Řek jsem, že nic nevím. Pan Gandy se vozval, aby mi dali druhou injekci. Tak mi ji dali.

Lechtalo to hůř, než předtím.

Právě ten moment někdo vběh dovnitř a začal řvát. „Přehrada je v tahu," řval. „Gandyho přehrada! Zaplavilo to půlku farem v jižním údolí."

Pan Gandy zavrávoral a zavřískl: „Ty jsi se zbláznil!" a každýmu říkal: „To není možné, ve Velké medvědí řece nebyla za posledních sto let ani kapka vody."

Potom se sčuchli dohromady a začali si šeptat. Vo nějakejch vzorkách. A vo velkým davu, kterej stojí dole.

„Musíte je uklidnit," říkal někdo panu Gandymu. „Vře to mezi nima. Celá úroda je v tahu."

„Však já je uklidním," řek na to pan Gandy. „Nikde žádný důkaz. A za týden volby."

Vylít z místnosti a všichni za ním. Vyskočil jsem ze židle a začal se drbat. Ten prevít, co do mě napumpovali, pod kůží strašně lechtal. Měl jsem na pana Gandyho pořádnej dopal.

„Rychle," řek pan Armbruster. „Musíme vymáznout. Teď máme příležitost."

Vypadli jsme zadním vchodem. Bylo to docela snadný. Vokolo domu jsme se dostali před budovu a tam stál v dešti mocnej zástup. Nahoře, na schodech k radnici, stál pan Gandy a koukal vošklivě jako vždycky na velkýho hubenýho chlápka, kterej mával kusem kamene.

„Každá přehrada má určitý kritický bod," řek pan Gandy, ale ten velkej chlap řval dál a mával přitom kamenem nad hlavou.

„Přeci rozeznám dobrej beton vod špatnýho!" ječel. „Tenhle prevít je samej písek. Tahle přehrada by nezadržela ani galon vody."

Pan Gandy zavrtěl hlavou.

„Je to strašné," řek. „Jsem otřesen právě tak jako vy. My jsme pochopitelně uzavřeli smlouvu v dobré víře. Jestli stavební společnost AJAX použila špatného materiálu, budeme ji stíhat soudně."

V tý chvíli mě to svědění dožralo, že jsem se k něčemu rozhod. A taky že jo!

Hubenej chápek ustoupil vo krok a vokázal prstem na pana Gandyho. „Poslyšte," řek. „Tady se proslejchá, že stavební společnost AJAX patří vám. Co je na tom pravdy?"

Pan Gandy votevřel hubu a zas ji zavřel. Drobátko to s ním zaklepalo.

„Ano," řek. „Patří mi."

Měli jste slyšet, jak ty lidi v zástupu zařvali.

„Tak vy to připouštíte? Tak to taky možná připustíte, že jste věděl, že ta přehrada je na kočku, co? Kolikpak jste na tom trhnul?"

„Jedenáct tisíc dolarů," řek pan Gandy. „Čistého, to když jsem zaplatil šerifovi, radním a ..."

Jenže v tý chvíli se zástup vrhnul ke schodům a pana Gandyho už vůbec nebylo slyšet.

„Tak, tak," řek pan Armbruster. „Tak to bylo všecko. Víš, co to znamená, Saunku? Že se Gandy zbláznil. Určitě. Ale teď do toho šlápne opozice, všecky podvodníky vyhoděj a v Pipervillu si zas užijeme pěknejch časů. Teda do tý doby, než se vrtnu na jih. Takhle na zimu se vždycky stěhuju na jih. Je to hotovej zázrak, ale koukám, že mám v kapse nějaký drobný. Napiješ se se mnou, Saunku?"

„Ne, děkuju," řek jsem. „Mámě bude vrtat hlavou, kde je mi konec. Budou ještě nějaký potíže, pane Armbruster?"

„Možná," řek. „Ale teď nějakou dobu ne. Koukej, tamhle vedou starýho Gandyho do lapáku. Asi kvůli jeho vlastní vochraně. To se musí voslavit, Saunku. Nebudeš přeci... Saunku, kde jseš?"

Ale já se udělal neviditelnej.

Jo, tak to by teda bylo tak všechno. Nic mě už nesvědilo, a tak jsem vodlít domů a pomáhal z vodního kola dostat elektriku. Po nějakým čase povodeň ustoupila, ale měli jsme i potom stálej přívod vody potokem, když jsem vyspravil ten horní tok. Usadili jsme se ke klidnýmu životu, kterej my, Hogbeni, máme tak rádi. Je to tak pro nás nejjistější.

Děda řek, že to byla hotová potopa. Prej mu připomněla vypravovánky jeho vlastního dědy. Něco v tom smyslu, že když byl dědův táta naživu, měli už atomový pece a moc jinejch věcí a hezky rychle se jim to vymklo z ruky a pak přišla vopravdická potopa. Dědův dědeček musel rychle prásknout do bot. Vod těch časů až dodnes vo tý zemi nebylo nic slyšet, a tak si myslím, že se všicky v tý Atlantidě utopili. Ale stejně to byli nějaký zatracený cizinci.

Pan Gandy šel do lapáku. Jaktěživ nikdo nevykoumal, proč se ke všemu přiznal. Možná se v něm hnulo svědomí. Nemyslím, že bych v tom měl prsty já. Nejni to pravděpodobný. Ale přeci jen...

Vzpomínáte na ten trik, co mi vokázal fotr? Jako že umí udělat v prostoru zkrat a přepumpovat žitnou ze svý krve do mý? No a já jsem ten trik vyzkusil sám, když mě to lechtání votrávilo a nemoh jsem se podrbat. Ten prevít, co do mně nacpali, mě totiž strašně svrběl. No tak jsem drobátko stočil prostor a napumpoval ho rovnou panu Gandymu do krve, jak tam stál na tom schodišti u soudu. Pak mě to přestalo svrbět, zato pana Gandyho to svrbělo pořádně. Patřilo mu to!

Tak mi napadá, jestli jsem mu náhodou tím svrběním nevotevřel hubu?

30 heavy_head heavy_head | Web | 6. srpna 2009 v 22:13 | Reagovat

Celé?

31 upu upu | 6. srpna 2009 v 22:30 | Reagovat

ano

32 heavy_head heavy_head | Web | 6. srpna 2009 v 22:51 | Reagovat

A? :-D

33 upu upu | 7. srpna 2009 v 20:11 | Reagovat

všechny trojhrany na místě
čas na nové, spuštěno teď.
ať žije tvorba. stále něco dělám.
pro doktorzoubka, pacienty, komiks.

34 heavy_head heavy_head | Web | 7. srpna 2009 v 21:26 | Reagovat

Vidím, že jsi změnil název z "je" na "má být". Ten barevný Jergo je nový?   :-D

35 heavy_head heavy_head | Web | 7. srpna 2009 v 21:38 | Reagovat

Kolik jich je vlastně nových, nějak se v tom neorientuju. Jednooká dollska?  :-D A Kubře nepadla do oka, chudák.

36 upu upu | 7. srpna 2009 v 22:47 | Reagovat

ti nic neujde, je to tak, z život je legrace na má být legrace, všechny jsou staré, nové přijdou, brzy.i jednookou dolsku už jsi viděl, nebo si nepamatuješ,i všechny jerguše, nové teprve přijdou, s nimi i věc a střiba.

37 plukovník punker plukovník punker | 8. srpna 2009 v 0:32 | Reagovat

ahoj heve a co říkáš na prázdninový úlet: čisti s myčem? není to legrační? to byl jeden myč, myč aut, vůbec to nebyl mitch out, a ten myč myl auta na benzince.

38 plukovník punker plukovník punker | 8. srpna 2009 v 20:12 | Reagovat

nový 3H, je to jízda

39 plukovník punker plukovník punker | 8. srpna 2009 v 20:13 | Reagovat

... po půl roce

40 heavy_head heavy_head | Web | 8. srpna 2009 v 20:35 | Reagovat

Hurá! To je ten tvůj nový Ford Fusion?  :-)

41 plukovník punker plukovník punker | 8. srpna 2009 v 23:31 | Reagovat

a další máš zítra jako na podnose k snídani

42 plukovník punker plukovník punker | 9. srpna 2009 v 0:34 | Reagovat

už je tam, dobrou chuť

43 heavy_head heavy_head | Web | 9. srpna 2009 v 10:29 | Reagovat

Děkuji. Chutnalo mi.  :-D
Těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama