Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Den mezi lidmi - část druhá, závěrečná

19. července 2009 v 13:09 | heavy_head |  Sci-fi
Dokončení povídky.



III. Obvyklá procedura

Ačkoli na Cheopsu IV panovala podle místního času nejhlubší noc, ve vstupní hale kosmodromu probíhal čilý ruch jako v každém přístavu s nepřetržitým provozem.


S úlevou, že se nemusí mačkat ve frontě místních letů kyvadlové dopravy, zamířil do vedlejšího koridoru vyhrazenému pro dálkové trasy a hluboký vesmír, který zel prázdnotou. Cestou si ho obyčejní pasažéři na vedlejším paralelním pásu nepokrytě prohlíželi. Shelllogan si připustil, že vzít si na sebe - jakkoli mírně ošuntělou - uniformu kapitána mezihvězdné lodi asi nebyl nejlepší nápad. Malé děti cestující s rodiči si na něj nadšeně ukazovaly - jejich otec mu věnoval nedůvěřivý pohled, jejich matka pohoršený. Skupina exotických mimozemšťanů na něj cosi volala v neznámém jazyce - Shelllogan se ani nenamáhal zapnout translátor - nestál o turistickou fotku. Jakási štíhlá žena na něj zírala celou dobu, dokud se neminuli. Neusmála se; Shelllogan si na ní všiml dvou věcí: jejích neuvěřitelně krásných očí a toho, že stříbrný kufřík, který svírala v levé ruce, měla připoutaný k zápěstí. Eskorta devíti strážců s vytáhnutými zbraněmi doprovázela člověka s paralyzujícím obojkem kolem krku - zločinec se na Shelllogana lhostejně usmál a pokrčil rameny, jako by se snad znali: já za nic nemůžu - to oni. Velitel eskadry (s palcem na přístroji u svého pasu) se po Shellloganovi podezíravě ohlédl. Světle oranžově zbarvená mimozemšťanka s několika končetinami vyhlížející potenciálního zákazníka se vyzývavě zavlnila, když ji míjel a polohlasně na něj zavolala obecnou řečí: "Hej, kapitáne! Nechceš si zašpásovat?" Ignoroval ji.
Konečně dorazil do svého sektoru pro příjem návštěvníků. Za terminálem seděl postarší podmračený muž se zbrázděnou tváří. Sotva věnoval Shellloganovi pohled a znuděně zkontroloval jeho doklady.
Byl tu sám. Shelllogan si pomyslel, že by odbavení nemuselo trvat dlouho.
Po asi pěti minutách, kdy soustředěně studoval jeho kartu a cosi cvakal do terminálu, mu mlčky podal jakýsi formulář.
"Co."
"Vyplňte to."
Shelllogan si povzdychl.
"Je to nutné? Moje potvrzení jste už viděl."
"Obvyklá procedura. Dělají to všichni. Nejste výjimka."
To určitě, pomyslel si Shelllogan podrážděně. Sebral papír a sedl si do křesla.
Vypsal v rychlosti znovu všechny povinné údaje; nepovinné přeskočil.
Kdo ksakru potřebuje vědět, jaká je moje oblíbená barva?
Vstal a podal ho úředníkovi.
Ten mlčky pročítal, co napsal. Shelllogan si všiml, že je podivně zkroucený. Za ním, opřené o skříňku, stály opřené berle. Na stole byl zbytek nodojedené svačiny. Drobky byly i mimo ubrousek.
Muž podal papír Shellloganovi zpátky.
"Důvod vaší návštěvy na Cheopsu IV," řekl suše.
Shelllogan zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá.
UKázal prstem. "Tady. Vidíte? Uvedl jsem ho. Obchodní povinnosti."
"Musíte ho upřesnit."
Muž si vzal svačinu a začal pomalu žvýkat.
"Jinak nedostanete povolení ke krátkodobému pobytu," dodal, když se Shelllogan k ničemu neměl.
Shelllogan připsal: Dovolená za účelem relaxace spojená s obchodními záležitostmi soukromého rázu.
Muž za terminálem mlaskl, jako by ho to již uspokojovalo a zalétl očima na jiné místo.
"Shelllogan," pronesl odmítavě. "Co to je za jméno?"
"To je moje jméno."
"Tři el?" úředník zakroutil nechápavě hlavou. "To jsem ještě neviděl. Je to doufám vaše pravé jméno."
Shelllogan neodpověděl. Kalich jeho trpělivosti začínal přetékat.
"Vaše přistání proběhlo... poněkud nestandardně," prohodil po chvíli napjatého ticha muž. "Jste si vědom, že jste našim operátorům způsobil jisté problémy?"
"Přistání proběhlo zcela v přípustných regulích, profesionálně a s potřebnou mírou bezpečnosti," prohlásil Shelllogan upjatě. "Na zdejší poměry bylo zřejmě nestandardní, ale jsem si jist, že bylo zcela pod kontrolou a v mezích všech ochranných předpisů. Nikdo nebyl ohrožen, nebyl porušen jediný předpis. Nebo mi chcete říct, že ano?"
I když chvilkama to bylo dost na hraně, musel připustit.
Mrazivě, vyčkávavě se na něj usmál.
Muž byl chvíli v pokušení něco k tomuto tématu ještě dodat, pak ho však udivilo něco jiného.
"Nevyplnil jste kolonku Vyznávané náboženství a Sexuální orintace," všiml si, ačkoliv bylo zřejmé, že tyto údaje byly nepovinné a Shelllogan se jimi nezabýval.
"Po tom ti je hovno, kámo."
Muž šokovaně vzhlédl.
Shelllogan se opřel o jeho pult a naklonil se nad něj.
"Už mám téhle frašky až po krk. Ujasněme si pár věcí. Zřejmě jsem vás naštval svým přistávacím manévrem, takže jste se rozhodli mě trochu vydusit. Chápu to. Na vašem místě bych se choval možná stejně. Jenže já nejsem."
Shelllogan na něj shlížel s vedomím převahy člověka, jehož oči viděly už mnoho světů a šikanování od frustrovaných a nudících se úředníků si nenechá v žádném případě líbit.
"Máš rád svou práci?" zeptal se ho klidně.
Muž za pultem na něj ohromeně civěl, neschopen slova. Otevřel ústa, ale nic mu z nich nevyšlo.
"Asi jo. Je to to poslední, co tě ještě přidržuje při životě. A zároveň ji i nenávidíš, je to tak? Se svojí chromou nohou se do vesmíru nikdy nepodíváš. Sedět za terminálem je tvoje jediná šance, jak být blízko toho, čím jsi chtěl vždycky být. Zpackaný život, co? Oprav mě, jestli se pletu."
Shelllogan ztišil hlas.
"A teď, jestli o tuhle práci nechceš přijít, mě necháš projít. Hned. Jinak zavolám na jedno číslo a budu si na tebe stěžovat. Znáš jméno Lionel Arzach?"
Muž na něj hleděl s nedůvěrou.
"Lonnie je můj kamarád. Chodili jsme spolu v přípravce do jedné třídy. Seděli jsme dokonce v jedné lavici. Ten parchant byl vždycky ambicióznější než já." Shelllogan se nostalgicky usmál.
Arzach byl guvernérem na Cheopsu IV. To věděli oba.
"Neznáte ho," řekl muž přiškrceným hlasem. "Hrajete na mě boudu."
Shelllogan vytáhl komunikátor a vycvakal pár čísel.
"Otázka stojí, ne jestli je pravda, co jsem říkal, ale jestli máš rád svoji práci," řekl chladně a přiložil si komunikátor k uchu.
"Tak co, máš?"
Starý muž za terminálem sklonil hlavu.
"Ne. Nedělejte to. Prosím," dodal tiše. Podepsal formulář a projel ho schvalovacím skenerem.
Shelllogan si od něj papír vzal, zmačkal ho a hodil ho do podlahu.
"Zapomenu na to," řekl smířlivě. Na odchodu se ještě obrátil. Úředník na něj hleděl s obavami.
"A ukliď si tady ten bordel."


IV. Pochůzky kapitána

To, že si Shelllogan vybral pro přistání právě Cheops IV, nebyla pochopitelně náhoda. Tím hlavním důvodem zdejší návštěvy byl Baltazar Butterbroad. Neviděli se už stovky let, ale díky relativistickým trikům to až tak nevadilo - mohl to být klidně týden.
Najít Baltazara Butterbroada nemusel být zas až takový problém - v případě, že se od vás chtěl nechat najít. Existovalo mnoho těch, kdo jeho hledání zasvětili celý život, ale protože se s nimi Baltazar setkat prostě nechtěl (ať už důvody byly jakékoli), nikdy ho ani nezahlédli.
Shellloganovi trvalo přibližně tři hodiny od opuštění přístaviště, než zaklepal u jeho dveří.
"To jsem já," řekl jen.
Odmlka, která nasledovala, by se dala popsat jako mírně nevěřícná.
"Shelogan?" ozval se Baltazarův hlas. "Tebe bych tu nečekal." Další odmlka. "Vlastně vás. Pojďte dál. Všichni tři."
Dveře cvakly a nehlučně se rozestoupily. Shelllogan pokrčil rameny a vstoupil dovnitř. Dveře se za ním opět nehlučně zavřely.
Baltazar trůnil za svým stolem a skepticky si ho prohlížel. Pak vstal, usmál se, podal mu ruku a pokynul, aby si Shelllogan usedl.
"Dlouho jsme se neviděli. Rád tě vidím."
"Ano. Jak jdou obchody?" prohodil Shelllogan konverzačně.
"Znáš moje krédo," ušklíbl se Baltazar. "Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů."
Shelllogan si zběžně prohlédl kancelář i Baltazara. Od doby, kdy se viděli naposledy, se toho moc nezměnilo. Byl rád, že je tomu tak.
"To mi vyhovuje. Za tři dny odlétám pryč."
"Pořád na cestách? Jak únavné." Baltazar vytáhl jakýsi bonbón, začal jej s požitkem cucat a nabídl taky Shellloganovi. Ten s díky odmítl. "Mimochodem - jak se ti to stalo?" Upřel na něj zkoumavý pohled. "Jestli nechceš, nemusíš o tom mluvit. Dobře, vidím, že nechceš. Já jen... trojjedinost je poměrně vzácná... porucha osobnosti."
Shelllogan vydal jakýsi nesruzumitelný zvuk, něco mezi zakašláním, odfrknutím, zaúpěním a smíchem.
"Měl by ses toho zbavit," řekl Baltazar vážně.
"Mám to pod kontrolou. Neměj obavy."
"Zpočátku ti samozřejmě víc dává, než bere, ale potom... potom se to obrací proti člověku. Viděl jsem už dvojjediné bytosti, to ano, ale to, co jsi ty..." Baltazar zavrtěl hlavou. "Ví o tom ještě někdo z posádky?"
Ferrish něco tuší, pomyslel si Shelllogan rezignovaně.
"Já vím. Proto jsi za mnou nepřišel." Baltazar se zavrtěl. "Víš, v jistém smyslu nejsi už tak docela svým vlastním pánem."
Shelllogan neřekl nic.
"Ale to stejně není nikdo," rozjel se náhle Baltazar. Měl ve zvyku udělovat svým návštěvníkům přednášky. Shelllogan se pohodlně opřel a nechal ho vypovídat.
"Člověk je uzlíček primitivních podprahových pudů, které s ním klátí jako třtinou ve větru. Jeho genetický kód, jeho přirozenost, jeho emotivnost, to všechno ho předurčuje k iracionalitě. Není svým vlastním pánem. Tělo ho ovládá. Šťávy těla. Jeho psychika ho determinuje a destabilizuje. Ve své podstatě je nespolehlivý a nevypočitatelný. Proto ho Staré vesmírné rasy dosud ignorují."
Vzal si další bonbón.
"Kdy už si lidé konečně uvědomí, že žijeme na trojdimenzionální ploše zvané "bránový svět"? Horizont viditelného vesmíru je vzdálen 42 miliard světelných let. Celý viditelný vesmír je jako kapka vody na povrchu Země. Sotva si dovedeme představit a uvěřit tomu, co je mimo té kapky. Vlastnosti vesmíru se mohou místo od místa lišit. Různé fyzikální zákony, různé počty dimenzí. Jiné vesmíry. Vesmír podléhá inflaci. Deset prostorových dimenzí není zas tak mnoho. Nic, co by si člověk s mýma zkušenostma nedokázal představit."
Pohlédl důrazně na Shelllogana.
"V globálním měřítku jsou lidé jako mravenci. Nerozumí vůbec ničemu. Jednou za čas postoupí na vyšší prigoginovskou úroveň složitosti, ale pořád je to málo. Vždycky to bude málo. Newtona nahradí Einstein a toho zas Hawking, ale pořád budeme Vyšším bytostem starého vesmíru připadat jako malé děti, které sice mají dost znalostí na to, aby cestovaly mezi hvězdami a zničily svůj vlastní druh, ale pořád se do jejich vznešené společnosti jaksi nehodí."
"Jsme mravenci," uzavřel slavnostně, rozbalil další bonbón, ale rozmyslel si to a vrátil ho zpátky do misky.
A jak to všechno víš? měl chuť se ho Shelllogan zeptat.
"Jedné Staré rase jsem dohodil jeden kšeft, a pak jsem mu na oplátku mohl položit pár banálních otázek," vysvětloval Baltazar. "Jejich platidlem jsou informace. To je to nejcennější, co existuje. Peníze? Pche. Bohatství a moc vyplývají ze správného použití informací. Spekulace, dedukce, odhad, načasování, risk a podobné věci."
"Tak proč ještě nejsi odporně bohatý?" zeptal se ho Shelllogan.
Baltazar se sebevědomě pousmál.
"Ale já jsem. Jenom to není vidět. Kdyby jistí lidé věděli, co všechno já vím, nezastavili by se před ničím."
Shelllogan mu věřil. Baltazarovým heslem byla nenápadnost, obyčejnost. Živnost, kterou na Cheopsu provozoval, nebyla jeho hlavní výdělečná činnost. Jeho agentura byla jen zástěrka. Mohl by ovládat a zkolabovat celé ekonomiky, národní hospodářství. Zničit národy. Možná i celé světy. Shelllogan si v duchu pokládal otázku, jak to s ním vlastně je doopravdy. Pracuje pro vládu nebo na vlastní pěst? Je prostředníkem mezi lidmi a Starými vesmírnými rasami? Kdo ho chrání? S čím přesně obchoduje? Mimozemské technologie? Kam až sahají jeho prsty?
"Raději to nechtěj vědět," zasmál se Baltazar, jako by mu vstoupil do myšlenek.
Shelllogan byl na to naštěstí od Ferrishe docela zvyklý.
"Proto za tebou tak rád chodím."
Baltazar pokýval chápavě hlavou. "Teď obchod. Co jsi mi přinesl?"
Shelllogan vytáhl ze záňadří malý předmět a položil ho na stůl.
"Tohle."
Na Baltazarově tváři se rozhostil vřelý úsměv, naklonil se dopředu a láskyplně ho vzal do rukou.
"Velmi milé. Víš, že v jistých oblastech by sis za to mohl pořídit celé planety?"
"Při mých kontaktech asi sotva," odtušil Shelllogan.
"Jak jsi to pronesl?"
"Jako tablety na bolení hlavy."
Baltazar se nepřestával usmívat.
"Dobrá. K věci. Co chceš vědět?"
"Jedno jméno. Potřeboval bych o něm něco zjistit."
"Jen něco?" povytáhl Baltazar pobaveně obočí.
Shelllogan se neusmál.
"Vlastně všechno."
Shelllogan mu řekl jméno. Baltazar přivřel oči a krátce sykl. Jeho tvář se zachmuřila. Řekl něco v neznámém jazyce a neznělo to jako lichotka.
"Zapletli jste se spolu nějak?"
"Dá se to tak říct," připustil Shelllogan.
Baltazar na něj chvíli hleděl s jakousi potlačovanou starostlivostí.. Pak vzdychl.
"A to druhé jméno?"
Shelllogan se zarazil. "Žádné druhé jméno není."
"Ale je. A zajímá tě, myslím, víc, než to první."
Shelllogan zavrtěl hlavou a odvrátil se.
"Jak myslíš," řekl Baltazar. "Povídal jsi, že na to mám tři oběhy?"
Shelllogan vstal a měl se k odchodu.
"Přijdu si pro to."
Baltazar si pohrával s malým předmětem.
"Musíš chodit častěji. Moc rád tě vidím."


V. Mezi lidmi

Podle místního času bylo krátce po poledni. Shelllogan vyšel na ulici, rozhlédl se kolem sebe a s hrůzou zjistil, že neví, kam má jít. Kolem něj procházeli lidé - spěchali, poflakovali se, pokřikovali na sebe, povídali si, smáli se. Hleděl na ně s podivnou lhostejností. Připadalo mu, že pocházejí z jiného živočišného druhu, kterému nerozumí.
Šel v zamyšlení, jen tak nazdařbůh, co noha nohu mine. Těšil jsem se na to, že až přijedu na Cheops, dám si pořádné jídlo. Žádné syntetické tablety, které do sebe láduju ceou dobu, co jsem ve vesmíru. Tak proč najednou nemám na nic chuť? Nevěděl. Netušil.
Byl zvyklý na obrovskou, nekonečnou prázdnotu prostoru, který obklopoval s mrazivým mlčením jeho loď v mezihvězdném prostoru, byl zvyklý na těch pár obličejů, které mu při každodenní službě dělaly společnost. Byl zvyklý na důvěrně známé plynutí času ve své kapitánské kajutě.
Změnil jsem se já nebo svět, který jsem kdysi tak dávno opustil?
Sakra, ani ta nostalgie už není, co bývala.
"Hej!"
Trhnul sebou. V cestě mu stál nějaký kluk, nemohlo mu být víc jak deset.
"Ty seš kapitán?"
Shelllogan si prohlížel jeho umouněnou tvář a jeho bystré, zvídavé oči.
"Jasně."
Kluk hvízdl. "Páni, ještě nikdy jsem nemluvil s živým kapitánem. Ty jo. Máš velkou loď? Myslím - pořádně velkou?"
Shelllogan potlačil nutkání říct: Jasně, vole.
"Moje loď se jmenuje Přízrak. Je přizpůsobena pro hyperprostorové lety do vzdáleného vesmíru. Má výtlak 75 000 tun. Má tři paluby s umělou gravitací. Posádku tvoří devět lidí včetně mě. Jsme dobrý tým."
Kluk na něj zíral jako na zjevení.
"A máte na palubě i ženský?"
"Hele, neměl bys být ve škole nebo tak něco?"
Kluk se zašklebil.
"Seš nemálo hustej kvedloň."
A byl pryč.
Shelllogan se po důkladné úvaze rozhodl brát to jako kompliment.
Procházel se dlouho, do setmění.
Na loď se mu ještě nechtělo. Přemýšlel, co podnikne. Nic ho nenapadalo. Nakonec usoudil, že zajít na panáka není úplně nejhorší nápad.
Pečlivě vybíral podnik, do kterého by zapadl (jako by na tom záleželo), nic řvavého, velkého a drahého, ani zaplivanou špeluňku, ale útulný kout s domáckým prostředím, kde byste si v klidu a nikým neobtěžováni mohli vypít svoje a pak se zvednout a jít si zase po svém.
Když už se mu zdálo, že některá místa už jednou prošel a že bloumá v bludném kruhu, do jednoho vešel.
A pak ji uviděl.
Byla to samozřejmě náhoda, dost velká na to, aby se vyskytla nanejvýš tak v nějaké plytké sci-fi povídce, ale byla tam, všiml si jí hned, jakmile za sebou nechal ulici.
Seděla osamocena u svého stolku na kraji místnosti, oči sklopené dolů, před sebou pohár s pitím.
Shelllogan zaváhal, jestli nemá odejít, ale pak si všiml, že po ní od baru pokukují dva muži.
Něco si mezi sebou povídali a pak se jeden, větší a pohlednější, zvedl a přišel k ní.
Proběhla mezi nimi krátká konverzace. Shelllogan neslyšel, co si povídají (v podniku bylo přiměřeně hlučno), ale po chvilce chlapíkovi zrudly uši.
Narovnal a vrátil se k baru. Objednal pití a přišel k ní zpátky. Tentokrát si sám přisedl, naproti ní. Shelllogan jí neviděl do tváře, protože seděla zády k němu, takže ho ani neviděla přicházet.
"Amando!" zvolal Shelllogan.
Hillová vypadalo poněkud užasle, ale rychle pochopila a přistoupila na jeho hru.
"No konečně." Tvář měla mírně uzardělou, oči se jí mírně leskly.
Chlapík na Shelllogana vrhl nepřátelský pohled a vstal.
"Čekáš tu dlouho?" zeptal se Shelllogan a přišel až těsně k němu, docela blízko.
Cosi v jeho postoji přimělo muže o krok couvnout.
"Co si..."
Chvíli zvažoval své možnosti. Neměl co ztratit. Shelllogan byl stejně vysoký, starší a ne tak vybicepsovaný jako on. Díval se mu přímo do očí.
"To jsem... nevěděl. Já..." Zasmál se, aby skryl rozpaky. "Tak nic. Tak možná příště."
"To sotva," zpražila ho Hillová pohledem ledové královny.
Muži zacukalo v koutku úst, chtěl něco odseknout, ale ovládl se a, nespouštěje pohled ze Shelllogana, ve střehu, opatrně vycouval.
Shelllogan si mlčky přisedl na uvolněné místo a klidně se rozhlížel po okolí.
"Zvládla bych to," promluvila Hillová po chvíli rozpačitého mlčení.
"Já vím," ujistil ji Shelllogan. "Ale takhle to toho troubu míň bolelo."
Zase mlčeli.
"Vlastně byl docela milý," řekla pak. "To jen já... nejsem dneska nějak ve formě."
"Co to pijete?" změnil Shelllogan téma.
Udiveně pohlédla na obsah své sklenky.
"Nevím, jak se to vyslovuje. Ale vypadalo to lákavě."
Shelllogan si objednal to samé u obsluhujícího amébovitého mimozemšťana s chapadly místo rukou.
"Jak jste to udělal?" prohodila po další chvilce.
"Co?"
"No to. Však víte. Úplně se rozklepal. A přitom měl sebevědomí jako mistr světa." Vzdychla a vzápětí po něm šibalsky hodila očkem. "Vypadalo to, že kdyby udělal nějaký nesprávný pohyb, na místě ho zabijete."
Shelllogan zamíchal nápojem a pozoroval jeho nazlátlou barvu.
"Nevím, co to do mě vjelo."
Konečně jí ze tváře zmizel ten napjatý a nešťastný výraz a uvolnila se.
Upil ze sklenice, poválel hřejivou směs na patře a pak, s nenuceností zkušeného píče, absorboval celý její obsah do svého žaludku.
V první chvíli měl pocit, jako by se mu vnitřnostmi přelila kyselina, ve druhé si připadal, že mu v příštím okamžiku exploduje hlava a celé tělo mu zalilo horko jako v horečce, a ve chvíli následující už se cítil podivuhodně uvolněný a zároveň neuvěřitelně soustředěný, rozjařený i odtažitý současně, empatický jako studna a neodolatelný jako démon.
"Páni," řekl uznale, "jak to, že to neznám?"
Zasmála se, v očích se jí zalesklo.
"Je výborné, viďte, kapitáne." Chytila svoji sklenici oběma rukama a usrkla si. "Je mi tu s váma dobře," dodala mimoděk.
Shelllogan měl na jazyku asi sto tisíc věcí. Měl pocit, že by zvládl během minuty vychrlit celý svůj život, věřil si tak, jako nikdy, mohl udělat, říct cokoliv a nemohl se splést, cítil se moudrý a vtipný a duchaplný jako esence všeho, co kdy člověk vymyslel a vytvořil.
"Vy toho moc nenamluvíte, co?" koukla po něm přes svou sklenici Hillová.
"Nejsem zrovna společenský typ," připustil Shelllogan smířlivě.
Hillová se uchichtla.
Objednal si další sklenici a okamžitě poté, co mu ji chobotnatec přinesl, ji do sebe zvrátil.
"Další?" zeptala se obsluha chápavě.
"Ne," poslal ho Shelllogan pryč.
Tentokrát měl pocit, že se jeho mysl rozpíná po celém vesmíru, že je všude současně a zároveň přímo tady a teď, velkorysý jako mladý bůh, měl pocity vítězů a šampiónů, celý svět mu ležel u nohou, davy šíleně krásných žen mezi sebou zápasily kvůli jednomu jeho pohledu, byl výjimečný, geniální, nepřekonatelný, oslňující.
Zamrkal a spatřil před sebou Hillovou.
Byla ztělesněním všech jeho snů, měla v sobě něco z každé ženy, po které kdy Shelllogan zatoužil. Připadalo mu, že je sám ďábel a svádí krásnou, unavenou, ospalou andělici, která se jenom přišla zeptat na cestu. Měl pocit, že jestliže neuspěje, pozbyde jeho směšný život smyslu, upadne do zapomnění, do zatracení, bude proklet.
Přistihl se, že uvažuje, jaké myšlenky asi kolují hlavou Hillové.
Hillová se usmívala.
"Stejně je to legrační."
"Co?"
"Ještě nikdy jste mě neoslovil jménem."
Podívala se na něho.
"A já vlastně vůbec nevím, jaké je to vaše."
Shelllogan na ni pohlédl, jako by po něm chtěla, aby spáchal harakiri.
"A já vás zase nikdy neviděl tak rozesmátou, Hillová" opáčil.
"To dělá ten chlast," vyprskla rozjařeně.
Pak zase zvážněla a přejela si jazykem spodní ret.
"Konrád," řekl Shelllogan. "Tak mi můžete říkat, když budeme zase někdy sami a mimo službu. Což bude v nejlepším případě tak zase za několik stovek světelných let."
"Konrád," řekla polohlasně, jako by si chtěla vychutnat zvuk toho slova ve vzduchu.
"Ostatním to radši neříkejte," dodal.
"Jasně," spiklenecky na něj zamrkala, zašilhala, vyplázla špičku jazyka z koutku úst a zvedla zkřížené prsty na obou rukou. Pak se zamyslela a Shelllogan věděl, na co se ho zeptá.
"Proč jste mi to vlastně řekl?" vypadlo z ní nakonec.
Proč jí to řekl? Nevěděl.
"Bylo to strašné tajemství, které mě tížilo a musel jsem se ho zbavit."
Uculovala se jakoby prozářená vnitřním světlem.
"Jste tak... záhadný. O vaší minulosti neví nikdo z posádky vůbec nic. To je zvláštní." Mrkla po něm. "Ale jsem si jistá, že že i když dnes máte výjimečně sdílnou náladu, nic dalšího o vás mi už asi nevyklopíte."
Shelllogan kývl hlavou.
"Necháme to tak."
Zdálo se, že ji to nějakým potrhlým způsobem potěšilo.
"Jo, asi jo."
Pak spolu ještě seděli u jednoho stolu a většinou mlčeli a poslouchali banální hovory jiných lidí. Pak se k ní Shelllogan naklonil a s pokerovou tváří pravil: "Mám kosmickou loď a ta je pěkně velká. Nechtěla byste ji vidět?" a Hillová se na něj nejprve ohromeně podívala a pak vyprskla smíchy a zakrývala si přitom rukou pusu. Pak zaplatili, vstali a vrátili se do přístavu. Vešli do Přízraku, zamířili do společenské místnosti a zaslechli známé hlasy.
Byli tam všichni.
Heissenhoff hrál s Ferrishem na svém obvyklém místě šachy, přihlížející Panderborn jako vždy nejapně kibicoval a dobíral si Meishu, která byla zabraná do jakýchsi mikroprocesorů, doktor Wei si v křesle četl nebo snad meditoval a zplnomocněnkyně Shiersová (s novým účesem) to zpovzdálí všechno pozorovala s mírně znechuceným a zachmuřeným úsměvem.
Byl konec prvního dne a oni byli doma.
Ferrish se přes celou místnost na Shelllogana podíval a na tváří se mu objevil slabý úsměv.
Já vím, tys to věděl, pomyslel si Shelllogan.
A taky se usmál.



- KONEC -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ú.p.ú. ú.p.ú. | 19. července 2009 v 14:08 | Reagovat

joooooo šeloun
jdu na to, protože.. protože není přeci malých rokenrolí  ;-)

2 heavy_head heavy_head | Web | 19. července 2009 v 14:10 | Reagovat

Nezapomeň si to nejdřív vytisknout.  :-)

3 ú.p.ú. ú.p.ú. | 19. července 2009 v 14:42 | Reagovat

takže heve, super prostě super, super, berem to, ve schránce máš kontrakt.
nebo jinak, znova:
hoo, no to byl vyjímečný zážitek tohle přečíst. 99.99/100
-------------------------------------
explozivní a zároveň prosté, nabyté a střízlivé, jakoby autor nepsal,jen štětečkem oprašoval život, z papíru, na který se zapomnělo, ...... washington post, J.P. Degoran
----------------------------------
na naší literární scénu vtrhl nevídaně osvěžující autor, jehož styl psaní je ne nepodobný příjemnému větráčku v parném létě, musela bych dlouho vzpomínat, kdy jsem byla donucena odbíhat pro pamlsky, protože jsem se bála, že bych historku rychle přečetla a nic by mi nezbylo, .... Literární noviny, Šárka Vaštěrková, lit. kritička
.........................................
takýto lahký styl psaní sa musí čtenári naozaj velmi páčit. Nepamätám si, že by sa mi čoteráz za posledné obdobie viace dotklo, Vladimír Štringel, Svätá pravda

4 heavy_head heavy_head | Web | 19. července 2009 v 14:56 | Reagovat

Jsi můj oblíbený čtenář, plukovníku.  :-D

5 Babčert Babčert | Web | 20. července 2009 v 11:23 | Reagovat

Je to výborný. ;-)

Hlavní je ale asi (paradoxně) nesnažit se to nikde prosazovat :-) Ať žije život v katakombách a na okraji společnosti, lidi na týhle planetě si pravdu nezaslouží.

6 ú.p.ú. ú.p.ú. | 20. července 2009 v 14:48 | Reagovat

nejen mod, ale i Šárka Vaštěrková, literátní kritička z Literátních novin to ví, tohle je super text. a růžová? může být :-)

7 heavy_head heavy_head | Web | 20. července 2009 v 18:30 | Reagovat

To není růžová, ale světle oranžová.  :-?  :-)
Dík za odkaz. Seš kámoš.  8-) Jak víš, že žiju v katakombách? :-P
Je zázrak, že jste se přes tu "ažpřesmírutajuplnou" IV. kapitolu prokousali. Tam jsem mlžil až moc (si myslím).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama