Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Rána kladivem do mozku

17. dubna 2009 v 12:34 | heavy_head |  Recenze
Psát recenzi na kultovní dílo všech kyberpunkerů Neuromancera v roce 2009 se jeví jako čirá pošetilost. Možná dokonce jako zvrácenost. Vždyť co objevného o něm ještě může být řečeno? Všechno už se propralo, nic nezůstalo nepoodhaleno, rozpitváno bystrými hlavami. Vivisekce proběhla už před čtvrtstoletím a byla důkladná a nelítostná a povětšinou upřímně nadšená.
Ale stejně mi to nedá.




Neuromancer byl Gibsonův první román, adolescentní kniha - kniha, kterou nemohl napsat jako teenager. Shrábl za ni Huga i Nebulu a v roce 1985 stál na vrcholu. Zároveň bylo jasné, že už ji nemůže nikdy ničím překonat. Romantická léta kyberpunku definitivně skončila.

Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize.
Toto je slavná první věta, metafora, která předurčuje ráz celé knize a jejímu pojetí.

Timothy Leary se vyjadřuje v tom smyslu, že lidstvo mutuje do nového biologického druhu - přešlo z Akvária do Terária a nyní směřuje do Kybérie. Hrdinové Gibsonova světa už v něm jsou až po uši. Je to přetechnizovaný svět ovládaný supermoderními technologiemi a nadnárodními korporacemi. Příroda se odporoučela do kytek. A všichni jsou valnou většinu času něčím sjetí.

Gibson byl jeden z prvních, který psal o umělých inteligencích v jiných než vysoce odborných vědeckých článcích (i když termíny kyberprostor a matrix si vypůjčil od svého kamaráda Bruce Sterlinga; na znamení díků ho pak obsadil do jedné z okrajových postav románu).

Gibsonovy postavy jsou... neobyčejné, jeho řešení problémů povětšinou extrémní, přičemž tím, že jde po extrému, se nijak netají a nestydí se za to. "Ta kniha je plná pošuků," říká o Neuromancerovi jeho autor s otcovským zalíbením.

Hlavní hrdina Case, jehož očima sledujeme příběh, je počítačový kovboj, dnes by se řeklo spíš hacker. Case žije jen pro kyberprostor. Jenže udělá chybu a tu výsadu mu vezmou. A pak přijde záhadný pan Armitage s náušnicí Zvláštních jednotek a nabídne mu, že jeho neurologické defekty opraví a on se stane opět tím, kým byl dříve. To je nabídka, které nelze odolat. Ovšem vyžaduje za to jistou protislužbu...

Klíčem ke Caseově osobnosti je odcizení od vlastního těla.

Pro Caseho, který žil pro beztělesné rozkoše kyberprostoru, to znamenalo konec. V barech, kam chodíval jako kovbojská jednička, patřilo k dobrému tónu elity lehce pohrdat tělesností. Tělo bylo maso. Case teď upadl do žaláře svého vlastního masa.

Už v úvodní dramatické, dechberoucí první kapitole (Gibson sám přiznává, že jí přepisoval snad stopadesátkrát) přichází na scénu postava Molly, dívky s poněkud tajemnou minulostí a implantovanými zrcadlovými brýlemi, pouličního samuraje, dívky se zdokonalenými bojovými reflexy, která ráda ubližuje lidem.
Spolu s regulérním psychopatem a hologramovým umělcem Rivierou, konstruktem osobnosti Caseova bývalého učitele (který už je ovšem po smrti) Čárou McCoyem, čínským virovým programem Kuang Grand Mark Eleven a UI jménem Wintermute rozjíždějí akci, na jejíž konec se dá jen těžko dohlédnout.

Case se ohlédl přes rameno, jeho najatý skafandr se zmítal v síti, do níž ho uzavřel, nadnášen vzduchem ze starého ruského filtračního zařízení. Zavřel oči. Viděl, jak se mu v tepnách rozpouštějí sáčky s toxinem. Viděl, jak se Molly vleče po nekonečných ocelových příčlích. Otevřel oči.
"Člověče, já nevím," řekl, divnou pachuť v ústech. Pohlédl dolů na svou mašinu, na svoje ruce. "Já nevím." Opět vzhlédl. Hnědá tvář už byla klidná, pozorná. Vysoká příruba starého modrého skafandru zakrývala Maelcumovi čelist. "Je uvnitř," řekl. "Molly je uvnitř. Jmenuje se to tam Straylight. Jestli je někde nějaký Babylón, tak tam. Když ji tam necháme, nedostane se ven, ať už je Břitvačka nebo ne."
Maelcum kývl, ruksak plný do špiček sčesaných vlasů za ním poskakoval jako upoutaný balón z háčkované bavlny. "Ona ženou vaší, Casei?"
"Vím já? Nejspíš ničí." Pokrčil rameny. A znovu nalezl svůj vztek, hmatatelný pod žebry jako střep žhavé skály. "Seru na to," řekl. "Seru na Armitage, seru na Wintermutea a seru na tebe. Zůstanu tady."
Úsměv se rozlil po Maelcumově tváři jako úsvit.

Někteří kritici vytýkají Gibsonovi jeho vysoké tempo vyprávění. Vskutku, tohle by slušelo spíš povídce než románu. Ne nadarmo se říká, že četba Neuromancera připomíná jízdu v autě při rychlosti přes dvě stě kilometrů za hodinu. Je to taky adrenalinová záležitost.
Mně rychlá jízda nevadí ani trochu.

Nenechte se mýlit: Neuromancer nepopisuje nějakou imaginativní budoucnost. Vypráví o současnosti. Je vyjádřením Gibsonovy úzkosti ze života na sklonku tisíciletí, jeho bujícími technologiemi, ovlivněný filozofií pouliční chytrosti.

Přesto se odvážím tvrdit, že je to kniha převážně optimistická.
A stejně jako Casea by mě doopravdy zajímalo, jakou barvu měly Mollyiny oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 plukovnik plukovnik | 17. dubna 2009 v 21:33 | Reagovat

karjakin sejmul árona
poláci američani slováci? kdo se rozhoupe k finální stíhačce.
vypadá to, že karja nečetl tvou radu nechodit s árjou do technických pozic a vyšlo mu to:)   :)   :)

2 plukovnik plukovnik | 17. dubna 2009 v 21:54 | Reagovat

a neutekl áron v těch proužcích z nálčického vězeňolágeru?

3 plukovnik plukovnik | 18. dubna 2009 v 14:19 | Reagovat

wow, vůbec jsem netušil o co jde? mám mezery, nejen mezi zuby:) a jakým autem jezdíš dvěstě? heve, ale ty se čteš nejlíp, jenom ten šelogan kamsi odešel, zdar plk.

4 plukovnik plukovnik | 18. dubna 2009 v 14:21 | Reagovat

poláci amíci slováci.... ne a ne to rozlousknout, už je to docela napínavé, teď do toho jedou i novozélanďani, četl jsem si o novém filmu Saši Barona Kohena, Bruno, jak se vetřel na molo v Miláně v týdnu módy a předvedl šílenou kreaci a lidi netušili, že to je legrace...
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/fotogalerie/foto/218014/?cid=618035

5 plukovnik plukovnik | 18. dubna 2009 v 14:38 | Reagovat

áron zase čaruje?
z nulových výhod staví vzdušné zámky?
hoj, hoj, ale na karjakinův knírek nemá.

6 plukovnik plukovnik | 18. dubna 2009 v 14:39 | Reagovat

21:21:21.... uf

7 plukovnik plukovnik | 18. dubna 2009 v 14:40 | Reagovat

a není lepší rána kladivem do mozku než kladivem do rozkroku?

8 plukovník plukovník | 18. dubna 2009 v 14:43 | Reagovat

opravdu člověk nemusí být v roce šestmiliónů dvacet sedm, aby jen v něčem jel, v chlastu, cigaretách, to může být klidně rok 1997:)

9 heavy_head heavy_head | Web | 19. dubna 2009 v 11:12 | Reagovat

Vidím, že tě článek zaujal a už probíhá čilá diskuze.:-)
Jestli se budeš posmívat Áronovi, tak tě zabanuju. :-P
A co si myslíš o umělých inteligencích? Myslíš, že by někdy v budoucnu mohly být třeba nepřátelské vůči člověku?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama