Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Charles Bukowski - 2

8. dubna 2009 v 13:47 | heavy_head |  Tvůrci
A někdy si trochu vymýšlel...

Všechny řitě světa i ta má

"utrpení žádného člověka není větší, než mu příroda určí" - konverzace hráčů kostek

1.

Běžel se devátý dostih a kůň se jmenoval Green Cheese. Vyhrál o šest délek a já dostal 52 dolarů za 5 a poněvadž už jsem měl něco za sebou, žádalo si to další pití. "Dej mi panáka green cheese," zavolal jsem na barmana. Nespletlo ho to. Věděl, co piju. Válel jsem se tam celé odpoledne. Chlastal jsem celou noc předtím a když jsem se dostal domů, musel jsem si samozřejmě dát něco navrch. Měl jsem ji. Pil jsem skotskou, vodku, víno a pivo. Kolem osmé večer volali z jakéhosi pohřebního ústavu nebo odkud a chlápek říkal, že by mě rád viděl.
"Prima," řekl jsem, "přineste pití." "Nevadilo by vám, kdybych přivedl přátele?" "Já nemám žádné přátele." "Myslím svoje přátele." "To je mi fuk," odpověděl jsem mu. Šel jsem do kuchyně a do dvoudecovky jsem si nalil ze tří čtvrtin skotskou. Vypil jsem to na ex jak za starých časů. Dokázal jsem vypít sedmičku za hodinu a půl, možná dvě hodiny. "Green Cheese," řekl jsem kuchyňským stěnám. Otevřel jsem vysokou plechovku ledového piva.

2.

Chlápek z pohřebního ústavu dorazil a vrhl se k telefonu a během chvilky začalo přicházet plno cizích lidí, a všichni přinášeli s sebou pití. Bylo mezi nimi mnoho žen a já měl chuť je všechny znásilnit. Seděl jsem na koberci a vychutnával elektrické světlo, vychutnával, jak mými útrobami pochoduje chlast, jako by bral útokem smutek, jako by bral útokem šílenství.
"Už nikdy nebudu muset pracovat!" sdělil jsem jim. "Koníčci se o mě postarají tak, jak to žádná kurva NIKDY nedokázala!"
"Ale to my víme, pane Chinaski! Víme, že jste SKVĚLÝ člověk!"
Byl to takový malý šedovlasý zmrd na pohovce, mnul si ruce a žádostivě po mně koukal vlhkými rty. Myslel to vážně. Udělalo se mi z něj zle. Dopil jsem sklenku, co jsem měl v ruce, a našel opodál další, a vypil jsem ji taky. Začal jsem mluvit s ženami. Sliboval jsem jim veškerou náklonnost sveho úžasného ptáka. Smály se. Já to myslel vážně. Hned. Přímo na místě. Popošel jsem směrem k ženám. Muži mě odtáhli. Pro muže znalé světa jsem byl něco jako středoškolák. Kdybych nebyl skvělý pan Chinaski, někdo by mě zabil. V této situaci jsem si rozerval košili a vyzval je, aby šel někdo z nich se mnou ven na trávník. Měl jsem štěstí. Nikdo neměl chuť poslat mě ke kytičkám.
Začal jsem vnímat ve čtyři ráno. Všechna světla svítila a všichni byli pryč. Seděl jsem pořád na jednom místě. Našel jsem zteplalé pivo a vypil je. Pak jsem šel do postele s pocitem dobře známým všem opilcům: že jsem se choval jak blbec, ale čert to vem.

3.

Hemeroidy mě sužovaly 15 nebo 20 let; taky prasklé vředy, játra, nežity, úzkostné neurózy, různé druhy šílenství, ale žijete s tím a prostě jen doufáte, že se to nesesype všechno najednou.
Zdálo se, že opilství to skoro dokázalo. Cítil jsem závrať a slabost, ale to bylo normální. Byly to hemeroidy. Nereagovaly na nic - horká koupel, hojivé masti, nic nepomáhalo. Střeva mi visela ze zadku skoro jako psovi ocas. Šel jsem k doktorovi. Zběžně mě prohlédl. "Operace," řekl. "Dobrá," odvětil jsem, "jediná potíž je, že jsem zbabělec."
"Tobrá, áno, to nám nedělat potíže."
Ty svinskej němčourskej nácku, pomyslel jsem si.
"Rád bych vám nandal k vzíti toto projímadlo v úterý večer, a pak ráno vstanete v sedm hodin, ja?, a dáte si klystýra, toho klystýra si dáfat, dokud wasser nebude čistý, ja?, pak se já do vás podívat v stšedu ráno."
"Ja whol, majne herring," řekl jsem.

4.

Hadice od klystýru pořád vypadávala a v koupelně bylo mokro a zima a břicho mě bolelo a já se topil v slizu a sračkách. Toto je jeden ze způsobů konce světa, žádná atomová bomba, ale hovna hovna hovna. Na zařízení, které jsem si koupil, nebylo nic, čím by se dal zastavit proud vody, prsty mám neohrabané, a tak voda tekla naplno dovnitř i ven. Trvalo mi to hodinu a půl a v té chvíli mé hemeroidy vládly světu. Několikrát jsem si říkal, že toho prostě nechám a umřu. V komoře jsem našel plechovku čistého lihového lepidla s terpentýnem.
Byla pěkně červenozelená. "POZOR!" pravilo se na ní, "při požití nebezpečí úrazu i smrti." Byl jsem zbabělec: vrátil jsem plechovku na místo.

5.

Doktor mě položil na stůl. "Teď jénom uvolnila zadka, ja? Uvolnila, uvolnila . . . "
Náhle mi vrazil do prdele jakýsi čtvercový klín a začal rozmotávat spirálu, která vnikala do mých střev a hledala překážku, hledala rakovinu.
"Ha! Teď to trošku bolí, nein? Funí nám jak psisko, chachacháá!"
"Ty zkurvenej hajzle!" "Co říkala?"
"Hovno, hovno, hovno! Ty hrobaři psů! Ty svině, sadisto . . . To tys upálil Johanku u kůlu, tys zarážel hřeby do Kristových rukou, tys hlasoval pro válku, tys hlasoval pro Goldwatera, tys hlasoval pro Nixona . . . Hajzle! Co to se mnou ksakru DĚLÁŠ?"
"To už brzo být konec. Dobře to snáší. Bude dobrá pacient." Stočil spirálu zpátky a viděl jsem, jak se díval do čehosi, co připomínalo periskop. Připlácl mi na zkrvavenou prdel kousek gázy a já vstal a oblékl se. "A operace bude kvůli čemu?"
Věděl, na co myslím.
"Jenom ta jeho hemeroid."
Když jsem odcházel, mrknul jsem sestře na nohy. Mile se usmála.

6.

V čekárně nemocnice pozorovala jedna holčička naše šedé, bílé, žluté obličeje . . . "Všichni tu umírají!" prohlásila. Nikdo jí neodpověděl. Otočil jsem stránku starého čísla Timu. Po obvyklém vyplňování dotazníků... zkoušce moče... krve mě vzali do čtyřlůžkového pokoje v osmém poschodí. Když přišla otázka po náboženství, řekl jsem "katolík", především abych se vyhnul pohledům a otázkám, které obvykle následují po prohlášení, že jste bez vyznání. Byl jsem unaven všemi hádkami a byrokratickými náležitostmi. Byla to katolická nemocnice - možná o mě budou líp pečovat nebo mi aspoň papež požehná.
Zavřeli mě spolu s třemi dalšími. To se stane mně, mnichovi, samotáři, hazardnímu hráči, playboyovi, idiotovi. Všechno bylo pryč. Milovaná samota, lednička plná piva, doutníky na prádelníku, telefonní čísla na ženy se silnýma nohama a velkou prdelí.
Jeden z nich byl v obličeji žlutý. Vypadal trochu jako velký tlustý pták ponořený do moče a usušený na slunci. Pořád mačkal zvonek. Měl plačtivý, vzlykající, kňouravý hlas. "Sestřičko, sestřičko, kde je pan doktor Thomas? Doktor Thomas mi včera předepsal nějaký kodein. Kde je doktor Thomas?"
"Nevím, kde je doktor Thomas."
"Mohu dostat kapky proti kašli?"
"Máte je na stolku."
"Ty mi na kašel nezabírají, a sirup není o nic lepší."
"Sestřičko!" zaječel bělovlasý muž ze severovýchodní postele, "můžu dostat ještě kávu? Dal bych si ještě kávu."
"Podívám se," řekla a zmizela.
Za mým oknem byly kopce, úbočí stoupajících strání. Díval jsem se na ta úbočí. Stmívalo se. Nic než domy na kopcích. Staré domy. Měl jsem divný pocit, že v nich nikdo nebydlí, že všichni pomřeli, že to všichni vzdali. Poslouchal jsem stížnosti těch tří mužů na jídlo, na cenu pokoje, na lékaře a sestry. Když jeden mluvil, nezdálo se, že by druzí dva poslouchali, neodpovídali. Pak začínal další. Střídali se. Neměli jinak co dělat. Mluvili neurčitě, přeskakovali od jednoho k druhému. Byl jsem tam s jedním Mexikáncem, s filmovým kameramanem a s tím ptákem ze žlutých chcanek. Za oknem se objevil na obloze kříž - napřed byl modrý, potom červený. Byla noc a trochu nám zatáhli kolem postelí závěsy a já se cítil líp, ale uvědomoval jsem si, kupodivu, že bolest ani smrt mě neučinily humánním.
Začali přicházet návštěvy. Za mnou nikdo na návštěvu nechodil. Cítil jsem se jako svatý. Podíval jsem se z okna a uviděl návěstí u blikajícího červeného kříže. MOTEL, stálo tam. Tam byla těla v daleko příjemnějším rozpoložení. K zblití.

7.

Ubohý ďáblík v zeleném vešel a oholil mi prdel. Jaká strašná zaměstnání to jsou na světě! Jedno ze zaměstnání, které jsem nezkusil.
Na hlavu mi natáhli síťku na vlasy a položili mě na pojízdnou postel. Bylo to tak. Operace. Zbabělec klouzající chodbami smrti. Byl tam muž a žena. Tlačili mě a smáli se, vypadali spokojeně. Vjeli se mnou do výtahu. Ve výtahu byly čtyři ženy.
"Jdu na operaci. Nechtěla by si některá z vás, dámy, vyměnit se mnou místo?"
Hleděly do zdi a nebavily se se mnou.
Na operačním sále jsme čekali na příchod Boha. Nakonec Bůh přišel: "Dobže, dobže, dobže, tady je má pšítel!"
Na tak očividnou lež jsem se ani nepokusil odpovědět. "Otočila se na bžicho, prosím."
"Dobře," řekl jsem, "asi je teď pozdě, abych si to rozmyslel." "Ja," řekl Bůh, "teď jste v mých rukách!"
Cítil jsem, jak mi dávají přes záda řemen. Roztáhli mi nohy. Dali první injekci do páteře. Jako by mi po celé prdeli a zádech roztahoval ručníky. Další injekce k páteři. Třetí. Prděl jsem na ně. Zbabělec, šouman, který si hvízdá v nebezpečí.
"Uspěte ho, ja," řekl. Ucítil jsem injekci v předloktí, jako žihadlo. Nebylo to dobré. Prodělal jsem tolik opic.
"Má někdo doutník?" zeptal jsem se.
Kdosi se zasmál. Byl jsem sentimentální. Ve špatné formě. Rozhodl jsem se být zticha. Cítil jsem, jak mi nožem řežou prdel. Žádná bolest.
"Teď toto," slyšel jsem, jak říká, "toto nám tu hlavně překážívalo, vidíte?, und tady . . . "

8.

V pooperační místnosti to bylo pitomé. Procházelo se tam několik pěkně vypadajících ženských, ale ty mě ignorovaly. Zvedl jsem se na loket a rozhlédl se. Kolem dokola mrtvoly. Uplně bílé a nehybné. Opravdové operace. Plíce. Srdeční příhody. Všechno možné. Cítil jsem se jako amatér a trochu jsem se styděl. Byl jsem rád, když mne odtamtud odvezli. Mí tři spolupacienti zírali, když mě přivezli. Ve špatné formě. Skutálel jsem se na postel. Zjistil jsem, že nohy jsou pořád necitlivé a nemůžu s nima hýbat. Rozhodl jsem se, že usnu. Pokoj působil depresívně. Když jsem se vzbudil, prdel mě opravdu bolela. Ale nohy jsem pořád necítil. Sáhl jsem si dolů na ptáka a měl jsem pocit, jako by tam nebyl. Prostě jsem nic necítil. Až na to, že se mi chce močit a že nemůžu močit. Bylo to příšerné a pokusil jsem se na to nemyslet.
Přišla bedna z mých bývalých milenek, posadila se a dívala se na mě. Řekl jsem jí, že se to lepší. Proč vlastně, to nevím. "Ahoj! Jak se máš?"
"Dobře, akorát se nemůžu vychcat." Usmála se.
O čemsi jsme si chvilku povídali a pak odešla.

9.

Bylo to jak v kině: všichni ošetřovatelé vypadali jako homosexuálové. Jeden snad trochu mužněji než druzí. "Hej, příteli!"
Zastavil se. "Nemůžu se vychcat. Chce se mi, ale nejde to." "Hned jsem zpátky. Spravím vám to."
Dost dlouho jsem čekal. Pak se vrátil, zatáhl závěs kolem mé postele a posadil se. Panebože, pomyslel jsem si, na co se chystá? Vykouří mi ho? Ale podíval jsem se a zdálo se, že má s sebou jakýsi přístroj. Pozoroval jsem ho, jak vzal dutou jehlu a vsunul ji do dírky v mém ptáku. Cit, o kterém jsem se domníval, že mého ptáka dávno opustil, se okamžitě vrátil.
"Do prdele, milánku!" syknul jsem.
"Není to zrovna nejpříjemnější věc na světě, že ne?"
"To teda ne. Souhlasím s vámi. Jůůůžišš! Do prdele, panenko Maria!"
"Už to bude."
Zmáčknul mi měchýř. Zahlédl jsem maličké akvárium plné chcanek. Byla to jedna ze scén, kterou vypouštějí z filmů. "Všemouhoucí bože, chlapče, smiluj se! Tomu se říká dobrá noční šichta."
"Ještě chvilku. Už."
Vytáhl jehlu. Za oknem blikal dokola můj červenomodrý kříž. Kristus visel na stěně s uschlou palmovou ratolestí v nohách. Žádný div, že se lidé obracejí k bohům. Je strašně těžké brát to, jak to je.
"Díky," řekl jsem ošetřovateli.
"Rádo se stalo, vždy k službám." Roztáhl závěs a odešel i s přístrojem. Můj žlutochcankový kolega zmáčkl svůj zvonek. "Kde je ta sestra? Proč jen ta sestra nejde?"
Zmáčkl tlačítko znovu.
"Funguje ten zvonek? Není s ním něco?" Sestra přišla.
"Bolí mě záda! Strašně mě bolí záda! Nikdo za mnou nepřišel na návštěvu! Snad jste si toho všimli! Nikdo se na mě nepřišel podívat! Ani má žena! Kde je má žena? Upravte mi, prosím, postel, sestři, bolí mě záda! TADY! Výš! Ne, ne, panebože, dala jste to moc vysoko! Níž! Níž! Tak. To je ono! Kde mám večeři? Nedali mi večeři! Podívejte . . . "
Sestra odešla.
Pořád přemýšlím o té mašince na chcaní. Asi si budu muset takovou koupit a nosit ji celý život s sebou. Schovávat se v aleji za stromy, na zadním sedadle auta.
Mexikánec na posteli číslo jedna toho moc nenamluvil. "To je má noha," pravil najednou do zdi, "nerozumím tomu, noha mi přes noc celá napuchla a nepřestalo to. Bolí to, bolí."
Bělovlasý chlápek v rohu stiskl zvonek.
"Sestřičko," řekl, "sestřičko, co tak donést mi trochu kávy?" Opravdu, pomyslel jsem si, mým hlavním úkolem je nezbláznit se.

10.

Příští den si bělovlasý páprda (filmový kameraman) přinesl kávu a posadil se na židli u mé postele. "Nemůžu vystát toho zkurvysyna." Mluvil o ptákovi ze žlutých chcanek. S bělovlasým se nedalo nic jiného dělat, než s ním promluvit. Pověděl jsem mu, že za můj současný stav může především pití. Z hecu jsem mu vyprávěl o několika svých divočejších opicích a o pár bláznivých věcech, které se přihodily. Přidal sám pár dobrých historek.
"Za starých časů," vyprávěl, "jezdívaly mezi Glendale a Long Beach obrovské rudé vlaky, myslím, že to bylo tam. Jezdily celý den a většinu noci kromě asi hodiny a půl někdy mezi půl čtvrtou a půl šestou ráno. No, a jednou večer jsem šel pít a potkal v baru jednoho chlápka, a když zavřeli, šli jsme k němu domů a dopili, co tam měl. Odešel jsem a trochu jsem se ztratil. Zahnul jsem do slepé ulice, ale nevěděl jsem, že je slepá. Jel jsem si to pěkně rychle. Jel jsem, až jsem narazil do železničních kolejí. Při nárazu se vysunul volant, praštil mě do brady a odrovnal mě. Tak jsem tam byl uprostřed těch kolejí a nevěděl o sobě. Měl jsem jediný štěstí, že to bylo právě během tý jeden a půl hodiny, kdy žádný vlaky nejezdily. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Ale probudila mě houkačka vlaku. Probral jsem se a uviděl vlak, jak si to žene přímo ke mně. Měl jsem tak akorát čas nastartovat a couvnout. Vlak přesvištěl kolem. Dojel jsem s autem domů, s úplně ohnutými a rozviklanými předními koly."
"To je ostrý."
"Nebo jindy si takhle sedím v baru. Přímo přes cestu je kantýna železničářů. Přijel vlak a chlapi vystoupili a šli se najíst. Sedím vedle jednoho chlápka v baru. Obrátí se ke mně a povídá: 'Jezdíval jsem na takové mašině a ještě ji zvládnu. Pojď se kouknout, jak to nastartuju.' Vyšel jsem s ním a vylezli jsme na lokomotivu. Samozřejmě, že ji nastartoval. Rozjeli jsme se pěkně rychle. Pak jsem si pomyslel: co tu ksakru dělám? Povídám chlápkovi:
'Nevím, jak ty, ale já vystupuju!' Vyznal jsem se ve vlacích natolik, že jsem věděl, kde je brzda. Prudce jsem za ni zatáhl a ještě než vlak úplně zastavil, vyskočil jsem do strany. On vyskočil druhou stranou a víckrát jsem ho neviděl. Hezky rychle se kolem vlaku shromáždil obrovsky dav, policajti, železniční kriminálka, tajní čmuchalové, novináři, čumilové. Stojím stranou v menším hloučku a dívám se. 'Pojďme, musíme zjistit, co se děje !' řekl někdo vedle mě. 'Ale dyť je to,' povídám, 'jenom vlak.' Měl jsem strach, že mě možná někdo viděl. Příští den byl článek v novinách. Dali tomu titulek VLAK DO PACOIMY ODJEL SÁM OD SEBE. Článek jsem si vystřihl a schoval. Schovával jsem si ho deset let. Má žena se na něj vždycky dívala. 'Proč si ksakru schováváš tenhle článek? VLAK DO PACOIMY ODJEL SÁM OD
SEBE.' Nikdy jsem jí to neřekl. Pořád jsem se ještě bál. Jste první, komu jsem to pověděl."
"Nebojte se," řekl jsem mu, "nikdo na světě to ode mě neuslyši. Pak se má prdel začala opravdu bouřit a bělovlasý navrhl, abych si řekl o injekci. Udělal jsem to. Sestra mi dala jednu do boku. Když odcházela, nechala zatažený závěs, ale bělovlasý tam pořád seděl. Po pravdě řečeno, měl návštěvu. Návštěvu, jejíž hlas se zařezával do mých zmršených střev. Opravdu mě dostal.
"Přesunu všechny lodě k šíji zálivu. Budeme to točit přímo na místě. Kapitánovi jedné lodi platíme 890 dolarů měsíčně a má pod sebou dva hochy. Budeme tam mít celou flotilu. Myslím, že to spustíme. Publikum očekává dobrý námořní film. Neměli dobrý námořní film od dob Errola Flynna."
"Jo," řekl bělovlasý, "tohle se opakuje pořád dokola. To publikum právě teď očekává. Potřebují dobrý námořní film."
"Jistě, je spousta mladých, kteří nikdy žádný námořní film neviděli. A když už mluvím o mládeži, obsadím jenom je. Budou všude na lodích. Starší lidi použijeme jen do hlavních rolí. Ty lodě jenom připlují do zálivu a budeme točit přímo na místě. Dvě lodě potřebují stěžně, to je jediný, co chybí. Uděláme stěžně a začneme."
"Publikum určitě čeká na námořní film. Vrací se zájem a zájem je svatý-."
"Mají strach z nákladů. Do háje, vždyť to nebude nic stát. Proč ?"
Odhrnul jsem závěs a řekl bělovlasému: "Podívejte, možná si řeknete, že jsem blbec, ale jste, hoši, přímo u mé postele. Nemůžete si vzít přítele ke své posteli?"
"Jistě, jistě!"
Producent vstal. "Do háje, promiňte. Nevěděl jsem . . . " Byl tlustý a špinavý; spokojený, šťastný, odporný.
"To nic," řekl jsem.
Přestěhovali se k posteli bělovlasého a povídali si dál o námořním filmu. Všichni umírající z osmého podlaží nemocnice U královny andělů si mohli ten námořní příběh poslechnout.
Konečně producent odešel.
Bělovlasý se otočil ke mně. "To je největší světový producent. Produkoval víc filmů než všichni ostatní dohromady. To byl John F."
"John F.," řekl chcankový pták, "jo, ten produkoval pár skvělejch filmů, fakt skvělejch!"
Pokusil jsem se usnout. V noci se spalo špatně, protože všichni chrápali. Současně. Bělovlasý nejhlasitěji. Ráno mě vždycky probudil, aby si postěžoval, že nemohl spát. Tu noc žlutý chcankový pták celou prokřičel. Napřed protože se nemohl vysrat. Odšpuntujte mě, proboha, chci srát! Nebo ho něco bolelo. Nebo volal doktora. Měl několik různých doktorů. Jeden ho nemohl vystát a druhý ho měl převzít. Nemohli přijít na to, co mu je. Nebylo mu nic: chtěl svou matku, jenže jeho matka byla mrtvá.

11.

Konečně jsem je přiměl, aby mě dali na dvoják. Ale byla to změna k horšímu. Jmenoval se Herb a jak mi řekl ošetřovatel, "není nemocný. Není mu ve skutečnosti vůbec nic." Měl na sobě hedvábný župan, dvakrát denně se holil, měl televizi, kterou nikdy nevypínal a pořád nějaké návštěvy. Šéfoval jakousi dost velikou obchodní firmu a měl pořekadlo o tom, jak si nechá zastřihnout své šedé vlasy, aby ukázal, jak je mladý, výkonný, inteligentní a nesmlouvavý.
Televize se ukázala být mnohem horší, než jsem si uměl představit. Nikdy jsem televizi neměl, a tak jsem na její způsoby nebyl zvyklý. Automobilové závody byly v pořádku, automobilové závody se daly vydržet, třebaže byly strašně, pitomé. Ale běžel tam jakýsi Maratón a za jakýmsi bohulibým Učelem sbírali peníze. Začali brzy ráno a pokračovali pořád dál. Malými číslíčky ukazovali, kolik se vybralo. Byl tam chlap v kuchařské čepici. Nevěděl jsem, co to kčertu znamená. A taky tam byla příšerná stará bába s obličejem jak ropucha. Byla příšerně ošklivá. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem uvěřit, že ti lidé nevědí, jak ošklivě a naze a masitě a odporně vypadají jejich obličeje - jako znásilnění všeho slušného. A přesto si klidně vylezli a s klidem ukazovali své tváře na obrazovce a mluvili spolu a něčemu se smáli. Těm žertům se dalo těžko smát, ale nezdálo se, že by jim to dělalo potíže. Ty ksichty, ty ksichty! Herb k tomu neřekl vůbec nic. Jen se pořád díval, jako by ho to zajímalo. Nevěděl jsem, jak se ti lidé jmenují, ale všechno to byly svého druhu hvězdy. Ohlásili jméno a všichni propadli nadšení - až na mě. Nemohl jsem to pochopit. Udělalo se mi trochu zle. Přál jsem si vrátit se do toho druhého pokoje. Mezitím jsem se pokoušel pohnout poprvé svými střevy. Nic. Čůrek krve. To bylo v sobotu večer. Přišel kněz. "Přijdete zítra k přijímání?" zeptal se. "Děkuji, ne, Otče, nejsem moc dobrý katolík. Nebyl jsem v kostele už dvacet let." "Byl jste pokřtěn jako katolík?" "Ano." "Pak jste pořád katolík. Jste jen zbloudilý katolík." Přesně jako ve filmu - mluví vážně přesně jako Cagney nebo to byl Pat O'Brien, kdo měl zálibu v bílém kolárku? Znal jsem jen samé staré filmy: poslední film, který jsem viděl, byl Ztracený víkend. Dal mi tenkou brožurku: "Tohle si přečtěte." Odešel.
MODLITEBNÍ KNIHA, stálo tam. Sestaveno pro použřtí v nemocnicích a ústavech.
Četl jsem.
Ach, Věčný Bože a nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý se všemi anděly a svatými, klaním se před Vámi.
Má královno a Matko, celý se vkládám do Tiých rukou; a k důkazu mé oddanosti přijmy; prosím, dnes můj zrak, sluch, ústa, mé srdce, celou mou bytost beze zbytku.
Umučené Srdce Ježíšovo, slituj se nad umírajícímil.
Hle, můj Bože, na kolenou se ti klaním . . . .
Spolu se mnou, blahoslavení duchové, děkujte Milosrdnému Bohut, jenž je tak štědrý k stvoření, jež toho není hodno.
Jsou to mé hříchy, milostivý Jéžíši, jimiž ti působím bolest. . . mé hříchy, které tě bičovali, korunovaly tě trním a ukřižovaly tě na kříži. Přiznávám, že si nezasloužím nic než trest.
Vstal jsem a pokusil se vysrat. Už to byly tři dny. Nic. Zase jen čůrek krve a kolem řitě mi praskly stehy. Herb měl puštěnou nějakou komedii.
"Dnes večer budou dávat Batmana. Na to se teda podívám!" "Jo?" vlezl jsem do postele.
Obzvláště lituji svých hříchů netrpělivosti a zloby, sklíčenosti a zpupnosti.
Začal Batman. Všichni, co vystupovali, se zdáli být nadšení. "To je Batman!" zvolal Herb.
"Dobře," řekl jsem. "Batman." Milostivé srdce Mariino, spas mou duši.
"Ten umí zpívat! Koukni, ten umí zpívat!"
Batman odložil svůj kostým a oblékl se do vycházkového. Byl to úplně obyčejně vypadající mladík s poněkud prázdným obličejem. Zpíval. Píseň se pořád protahovala a Batman vypadal, že je z jakéhosi důvodu na svoje zpívání strašně hrdý.
"Ten umí zpívat!" řekl Herb.
Dobrý Bože, čím jsem já a kdo jsi Ty, že si troufám před Tebe předstoupit?
Jsem ubohé, bídné a hříšné stvoření, zcela nehodné předstoupit před Tvou tvář.
Otočil jsem se k televizi zády a pokoušel se usnout. Herb ji měl puštěnou strašně nahlas. Měl jsem kousky vaty, které jsem si strčil do uší, ale moc to nepomáhalo. Já se nikdy nevyseru, pomyslel jsem si, nikdy se už nevyseru, nikdy, dokud to bude puštěný. Střeva mi z toho tuhnou a tuhnou . . . Teď se z toho už určitě zcvoknu!
Ó Pane, můj Bože, ode dneška přijímám z tvých rukou rád a s oddaností tu smrt, kterou jsi pro mne určil, s veškerým žalem, bolestí a ubohostí. (`Společná modlitba jednou denně, obvyklým způsobem.)
Konečně o půl druhé ráno jsem to už nemohl vydržet. Poslouchal jsem to od sedmi od rána.
Sraní jsem měl zablokováno na Věčnost. Měl jsem pocit, že jsem si za těch osmnáct a půl hodiny už své Ukřižování odkroutil. Podařilo se mi otočit.
"Herbe! Pro Boží smilování, člověče! Já se z toho zvencnu! Já vyletím z kůže! Herbe! MILOSRDENSTVI! JÁ NESNESU TELEVIZI! NESNESU LIDSTVO! Herbe! Herbe!"
Spal, vsedě před obrazovkou.
"Ty svinskej kurevníku," řekl jsem. "Co je? Co se děje?"
"PROČ TU BEDNU NEVYPNEŠ?"
"Vypnout? . . . jistě, jistě . . . proč neřekneš, kamaráde?"

12.

Herb chrápal taky. Rovněž mluvil ze spaní. Usnul jsem asi o půl čtvrté ráno. Ve čtvrt na pět mě probudil zvuk, jako by někdo táhl po chodbě stůl. Náhle se rozsvítila světla a nade mnou stála velká barevná ženská s blokem na podložce. Kristepane, byla to tak ošklivá a stupidně vypadající holka, ať se Martin Luther King jde s rasovou rovností vycpat! Mohla ze mě úplně lehce vymlátit duši. Že by to nebyl tak špatný nápad? Že by Poslední soud? Třeba už to mám spočítané.
"Poslyš, holka," řekl jsem, "nevadilo by ti, kdybys mi řekla, co se děje? Tohle je teda ten zmrdanej konec?"
"Vy jste Henry Chinaski?" "Bohužel ano."
"Máte jít na bohoslužby."
"Ne, moment! To si popletl. Říkal jsem mu: Žádné bohoslužby."
"Ach," pravila. Zatáhla závěs zpátky a zhasla světlo. Slyšel jsem, jak stůl, nebo co to bylo, jede dál chodbou. Papež by ze mě neměl radost. Stůl dělal randál jak raketa. Slyšel jsem, jak se nemocní a umírající probouzejí, pokašlávají, ptají se nazdařbůh, zvoní na sestry.
"Co to bylo, kamaráde?" zeptal se Herb. "Co co bylo?"
"Všechen ten kravál a světlo."
"To byl Temný Silný Batmanův Anděl připravující se na Tělo Páně."
"Co." "Spi."

13.

Můj lékař přišel druhý den ráno, podíval se mi do zadku a řekl, že můžu jít domů. "Ale, chlapče, nebude jezdit na koni, ja?" "Ja. Ale co takhle nějakou vášnivou kundičku?"
"Co říkala?" "Pohlavní styk."
"Ach, nein, nein! To trvat šest až osm týden, než vy moci vrátit k čemukoli normál."
Vypadl a já se začal oblékat. Televize mi nevadila. Kdosi na obrazovce říkal: "To jsem zvědav, jestli už mám hotové špagety?" Strčil hlavu do hrnce a když vzhlédl, měl všechny špagety přilepené na obličeji. Herb se smál. Potřásli jsme si rukou. "Sbohem, milánku," řekl jsem. "Bylo nám spolu pěkně," pravil. "To jo," řekl jsem já. Byl jsem na odchodu, když to přišlo. Běžel jsem na záchod. Krev a sračky. Byla to bolest, že jsem se plazil po zdi. "Úúú, mami, vy špinaví hajzlové, do prdele do prdele, vy teplouši zmrdaní, vy chcáči nebeští, ve sračkách se topící, přestaňte! Doprdele, doprdele, doprdele, JAUVAJS!"
Konečně to přestalo. Očistil jsem se, zafačoval, natáhl si kalhoty a odkráčel ke své posteli, zvedl svou cestovní tašku. "Sbohem, Herbe, milánku."
"Sbohem, chlapče."
Uhodli jste. Běžel jsem tam znova.
"Vy svinští matkoklátiči a mrdači koček! Úúúú, doprdeledoprdeledoPRDELE!"
Vyšel jsem a chvilku si sedl. Trošku se to ještě zahýbalo a pak jsem cítil, že jsem připraven. Sešel jsem po schodech a podepsal majland v účtech. Nic jsem nebyl schopen přečíst. Zavolali mi taxík a já čekal před vchodem do ambulance. Měl jsem s sebou svou sedací vanku. Malý lavór, do kterého serete, když do sebe napustíte teplou vodu. Venku stáli tři Mexikánci, dva chlápci a ženská. Mluvili hlasitě jižanským nářečím a od pohledu vypadali, jako by se jim nikdy nic nestalo - jako by je nikdy ani zuby nebolely. V prdeli mi začalo škubat a píchat. Pokusil jsem se posadit, ale to byla chyba. Měli s sebou malýho kluka. Přiběhl a chtěl popadnout mou vanku. Škubl s ní. "Nech toho, ty parchante," sykl jsem na něho. Málem ji dostal. Byl silnější než já, ale držel jsem.
Ó Ježíši, svěřuji v tvou ochranu své rodiče, příbuzné, dobrodince, učitele a přátele. Odměň je po zásluze za jejich péči i za příkoří, jež jsem jim způsobil.
"Ty malej zmrde! Pusť můj hrnec na sraní!" řekl jsem mu. "Donny! Nech toho pána na pokoji!" křičela na něho žena. Donny utekl. Jeden z mužů se ke mně otočil. "Ahoj!" řekl.
"Ahoj!" odpověděl jsem.
Taxík vypadal dobře. "Chinaski?"
,Jo. Jedeme." Nasedl jsem se svým sracím hrnkem dopředu. Seděl jsem jen na jedné půlce. Udával jsem mu směr. Potom povídám: "Poslyšte, když zaječím, zahněte za první směrovou ceduli, k benzínce, kamkoli. Jen zastavte. Možná budu muset srát." "Dobře."
Jeli jsme dál. Ulice vypadaly dobře. Bylo poledne. Ještě jsem byl naživu. "Poslyšte," zeptal jsem se ho, "kde je tu dobrý bordel? Kde dostanu dobrou, zdravou a lacinou děvku?"
"O takových věcech já nic nevím."
"NO TAK! NO TAK!" křičel jsem na něho. "Copak vypadám jak chlupatej? Jako fízl? Se mnou si to můžeš rozdat, frájo!" "Ne, nelžu. Nevím o takových věcech nic. Jezdím ve dne. Možná noční taxikáři by vám poradili." "Dobře. Věřím ti. Tady zabočit."
Ta stará barabizna vypadala mezi všemi věžáky okolo báječně. Můj Plymouth model 1957 byl posraný od ptáků a gumy byly skoro prázdné. Toužil jsem jen po teplé koupeli. Teplou koupel. Teplou koupel na mou ubohou řiť. Ticho. Staré sázenky na koně. Účty za plyn a za elektřinu. Dopisy osamělých žen, které jsou příliš daleko, aby se s nimi dalo souložit. Vodu. Teplou vodu. Ticho. A já roztažený mezi stěnami a navracející se do šachty své prokleté duše. Dal jsem mu slušné spropitné a pomalu šel po příjezdové cestě. Dveře byly otevřené. Dokořán. Někdo tloukl do něčeho kladivem. Povlečení z postele bylo sundané. Můj bože, vykradli mě! Soudně mě vystěhovali!
Vešel jsem dovnitř. "HEJ!" zakřičel jsem.
Domácí vešel do obýváku. "Jejda, my vás nečekali tak brzo zpátky! Tekl vám bojler na teplou vodu a museli jsme ho dát pryč. Dáme vám nový."
"Chcete říct, že neteče teplá voda?" "Ne, teplá voda neteče."
Předobrý Ježíši, přijímám pokorně tento trest, který ses rozhodl na mne seslat.
Vešla jeho žena.
"Ach, právě vám jdu ustlat." "V pořádku. Dobrá."
"Měl by nechat ten bojler přidělat dneska. Možná bude málo materiálu. V neděli se těžko shání součástky."
"Dobře, ustelu si," řekl jsem. "Já vám to udělám."
"Ne, prosím vás, já sám."
Šel jsem do ložnice a začal stlát. Pak to přišlo. Běžel jsem na záchod. Když jsem si sedal, slyšel jsem, jak bouchá do bojleru. Byl jsem rád, že tluče. Nebylo mě slyšet klít. Pak jsem šel do postele. Slyšel jsem sousedy na dvorku. On byl opilý. Hádali se. "Problém je v tom, že nemáš vůbec na nic názor. Nic neznáš! Jsi blbá! A navíc jsi kurva!"
Byl jsem zpátky doma. Bylo to skvělé. Překulil jsem se na břicho. Ve Vietnamu se armády dávaly do toho. V parcích popíjeli tuláci flašky vína. Slunce ještě svítilo. Problikávalo záclonami. Uviděl jsem na okenní římse lézt pavouka. Na podlaze staré noviny. Byla tam fotka tří mladých dívek skákajících přes plot a ukazujících skoro celé nohy. Celá místnost vypadala jako já a byla cítit jako já. Tapety mě znaly. Bylo to bezvadné. Cítil jsem nohy a lokty a vlasy. Necítil jsem se na pětačtyřicet. Spíš jako zatracený mnich, který měl právě zjevení. Cítil jsem se, jako bych se zamiloval do čehosi strašně dobrého, ale nevěděl jsem přesně, do čeho, jenom, že je to tady. Naslouchal jsem všem zvukům, zvukům motorek a aut. Slyšel jsem štěkat psy. Lidi a smích. Pak jsem spal. Spal a spal a spal. Jakási kytka nahlédla oknem, podívala se na mě. Slunce pořád hřálo a kolem se plížil pavouk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 heavy_head heavy_head | Web | 13. dubna 2009 v 15:47 | Reagovat

Drsné čtení, což?

2 plukovnik plukovnik | 13. dubna 2009 v 17:35 | Reagovat

ještě jsem neměl to potěšení,ale co heve,
napsat jeden dopis a jdu do práce

3 plukovnik plukovnik | 13. dubna 2009 v 17:36 | Reagovat

povídku mám na večer, zdar kája

4 heavy_head heavy_head | Web | 13. dubna 2009 v 19:56 | Reagovat

Hlavně ne před spaním, Carlosi.:-)

5 Lykao Lykao | Web | 15. dubna 2009 v 23:37 | Reagovat

Ano... Drsné...

6 heavy_head heavy_head | Web | 16. dubna 2009 v 0:04 | Reagovat

Bukowski je drsný. Ale naštěstí i vtipný. I když hemeroidy nejsou žádná sranda.:-) Cenzura zavírá obě oči a Jarek Nohavica prohlašuje stejnojmennou sbírku povídek Ch.B. literárním počinem roku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama