Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Michal Viewegh

28. listopadu 2008 v 19:19 | heavy_head |  Tvůrci
Čtete rádi Michala Viewegha? Víte přece, kdo to je, ne? Náš současný nejúspěšnější spisovatel. Už pár let. Spousta lidí ho "bere" a spousta lidí ho nesnáší. Co vy?
Můžete mu vytýkat jeho sebestřednost, velkohubost, frivolnost, vulgárnost, kýčovitost, kterou prezentuje ve svých knihách.
Jedno mu ale upřít nemůžete: psát opravdu umí.


Tady je jedna vybraná kritika (nebo chcete-li recenze) jeho Lekce tvůrčího psaní.
Uvádím ji, protože takhle nějak má nebanální, nepovrchní, zajímavá, obohacující kritika (nebo chcete-li rozbor) něčího díla vypadat. A nejen proto, že vyznívá pro Viewegha lichotivě.

12.5.2005

Viewegh se k stáru naučil psát
Protože stárne, začíná se bát

Michal Viewegh, Lekce tvůrčího psaní. Nakladatelství Petrov, Brno, 140 stran, 160 Kč. ISBN 9 788072 272235

Pohled na současnou českou literaturu je veskrze tristní. Na jedné straně většinou stojí "intelektuální" autoři, zoufalci s omezenými schopnostmi vyjadřovat literárním způsobem své životní zkušenosti a syntetizovat je v umělecký celek, psavci, kteří většinou hovoří jen k uzounké vrstvě literárních entuziastů, lidí, literaturu píšících, studujících či analyzujících. Je to v podstatě uzavřená, sama k sobě hovořící skupinka lidí, která s většinovou společností nijak nekomunikuje, nic o ní nevypovídá a není nijak relevantní.
A vedle této skupinky stojí samostatně Michal Viewegh, jako autor už patnácti komerčně velmi úspěšných knih, jako spisovatel, jehož knihy vycházejí ve velkých nákladech a živí dobře nejen autora samotného, ale i celé jedno nakladatelství, kde zisk z nich dotuje snad celou jeho literární produkci. Vieweghovy knihy se na rozdíl od knih většiny jiných současných českých spisovatelů čtou a prodávají. Autor si vypracoval formuli, která funguje.

Literární kritikové ovšem Vieweghovo dílo většinou odmítají. Není sporu o tom, že Viewegh umí psát. Řemeslnou podstatu literárního psaní dobře zvládl. Jeho knihy jsou zábavné a čtivé. Vážní literární kritikové ovšem namítají, že po té, co se čtenář tak dvě tři hodiny baví - to je průměrně asi tak doba, jak dlouho trvá Vieweghovu knížku přečíst - se veškerý dojem z Vieweghových knih rozplyne jak pěna - nezbývá vůbec nic. Např. Petr Bílek z pražské filozofické fakulty konstatuje, že jsou Vieweghovy knihy jen komerční manipulací - autor prý předkládá čtenáři - podobně jako bulvární časopisy, tištěné na křídovém papíře - jen to, co už ví a v co už věří, tedy - stereotypy. Žádnou novou informaci o životě či o lidském údělu Vieweghovy knihy podle Bílka neobsahují.

Myslím však, že se charakteristika Vieweghova psaní začíná s jeho pokračujícím věkem měnit a prohlubovat. Není to jenom jeho stále zralejšími spisovatelskými schopnostmi, i když to je jistě významný faktor. Struktura a řemeslná hloubka Vieweghova textu je dnes daleko promyšlenější a dokonalejší než u jeho raných románů, kdy si se strukturou často autor nevěděl rady (vezměme například Výchovu dívek v Čechách, ta se strukturou ke konci dost rozpadá). Ve hře je však dnes u Viewegha i něco jiného. Mám pocit, že ho vážněji ovlivňuje stárnutí. Jako by nyní psal ve stínu smrti. Poprvé se tento tematický posun výrazněji projevil v předposlední Vieweghově knížce Vybíjená. Tam jakoby si autor i jeho hrdinové poprvé uvědomili, že pokud člověk zredukuje svůj život jen na to, co dosud bylo hlavním tématem Vieweghových románů - totiž všechno to, o čem se píše v časopisech na křídovém papíře - promiskuitní sex, vztahy mezi muži a ženami, životní styl mladých zbohatlíků, značkové výrobky - v pokročilejším věku si člověk uvědomí, že jde o věci, které naplňují život prázdnotou a jen s nimi život pozbývá smyslu.
Podobně vážné vyznění má i Vieweghova poslední novela Lekce tvůrčího psaní. Je silná, a to především svou složitou strukturou, vybudovanou na interreakci metarovin. (Mimochodem, název novely je chytře vymyšlený a je docela složitý: neodkazuje pouze na skutečné "hodiny tvůrčího psaní" na pražské Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde vyučuje Vieweghův alter-ego, spisovatel Oskar, jde zároveň o obecnou lekci uvažování o životě a o skutečnosti - asi tak, jako se kdysi název Kunderova románu Žert netýkal pouze pohlednice, které poslal Ludvík Jahn studentce Markétě, ale i Žertu lidské nevědomosti a neschopnosti správně interpretovat svět, jímž si ze slepých a omezených smrtelníků dělá legraci jejich Stvořitel).

Ten, kdo viděl v poslední době Renčův a Vieweghův film Román pro ženy, si znovu pevně uvědomí, že Viewegh skoro pořád píše jen o yuppies, o středostavovských zbohatlících, žijících v virtuálním kolotoči dovolených, pražských kaváren, restaurací, redakcí a PR agentur - že jiný svět Viewegh prostě nezná. Jeho zkušenost jako zbohatlické celebrity v postkomunistické české společnosti je nesmírně omezená. On nemůže napsat mnohovrstevnatý román ze života současných Čech, nic neví o tom, jak žije normální člověk.
Lekce tvůrčího psaní je experiment. Vieweghova inspirace byla vždycky nesmírně akademická a literární (viz četné odkazy a citace z beletrie i litereární teorie). Ani tentokráte nepíše Viewegh o ničem skutečném. Snaží se však zmobilizovat své spisovatelské řemeslo ve snaze prezentovat svou omezenou životní zkušenost tak, aby co nejšíře svědčila o autentické realitě.
V celé řadě svých textů si Viewegh pohrává s literárními metarovinami. Snad poprvé to najdeme v Účastnících zájezdu, kde autor zkouší nosnost literární evokace: podaří se mu pouhými "slovy" zesměšnit literárního kritika Josefa Vohryzka, vyobrazí-li ho záměrně ve fiktivní scéně u bazénu, jak se vzrušuje nedosažitelnou erotickou krásou mladé dívky v jeho blízkosti? Už v této knize prověřoval Viewegh nosnost slova. Ptá se v ní: bude to fungovat, vytvořím-li vědomě slovy literární fikci, a jsem natolik schopný, aby jí byli čtenáři sugestivně unešeni přesto, že je neustále upozorňuji, že jde jen o slovní konstrukci a že to není pravda? Jinými slovy: podívejte se, jak jsem brilantní!
Hru s metarovinami literárního vyprávění (jejímž klasickým mistrem je v české literatuře ovšem Milan Kundera, který jako první začal s tím, že své příběhy vypráví, ale zároveň je "hloupému" čtenáři - často provokativně - vysvětluje) Viewegh ve své Lekci tvůrčího psaní nesmírně zdokonalil. Princip je stejný jako v jeho starších románech: v kubánské restauraci La Bodequita del Medio v Kaprově ulici v Praze 1 (mimochodem, tu restauraci opakovaně proklínám: bydlím totiž v létě v Praze ve vedlejším domě a Bodequita drze vyhrává ryčnou hudbu až do jedné, do dvou do noci, takže se nedá spát) se sejdou autorův nakladatel, autor sám a literární kritik. Ivan Adamovič o to popsal v Hospodářských novinách (3. 5. 2005) takto:

"Kniha je rámována textem, v němž autor, nakladatel a kritik Lumír diskutují nad chystanou knihou a nad popudem k jejímu vzniku. Samotný děj je vyprávěn ve třetí osobě autorovým alter-egem Oskarem. I zde vystupuje kritik, Lumír, kterého do děje dosadil autor "za trest". Oskar je, stejně jako autor sám, učitelem v kursu tvůrčího psaní. Začíná společně se studenty vymýšlet příběh, průběžně diskutují nad jeho finesami a háčky na čtenáře. A ejhle, on ten příběh vypráví sám o sobě. To, co takto postupně vzniká, je text autorovy novely, který proti všem pravidlům z nižší úrovně konstruuje dění v úrovni o řád vyšší."

Některým pražským kritikům se zdá, že je nová Vieweghova kniha špatná. Nesouhlasím. Strukturní vazby mezi jednotlivými rovinami novely i mezi jejími jednotlivými motivy jsou složité. Klobouk dolů. Umí to napsat. Viewegh zůstává věren onomu - kunderovskému - principu, v němž příběh píše a zároveň si ho komentuje. Anebo spíše obráceně: vychází z vlastních apodiktických výroků - tvrzeních o životě a o literatuře - a je pak ilustruje prostřednictvím příběhu. Viewegh "zneužívá" hodin tvůrčího psaní na pražské Literární akademii, a nechává své alter-ego - spisovatele Oskara - vyjádřit základní myšlenky své spisovatelské filozofie - i když (musí si vždycky krýt záda) ji zároveň i zpochybňuje:

"Psaní je souboj o čtenářovu pozornost."
"Bez sebevědomí nelze psát. Je to jako sex: nemůžeš si nevěřit - a milovat se."
"Jazyk je nástroj poznání, a především sebepoznání."
"Když se autorovi podaří něco přesně pojmenovat, je to, jako by uhádl trezorový kód. Někde v útrobách cosi tiše klapne - a zamčené dveře se otvírají. Pár vět, i pouhých několik slov, může být klíčem k celé postavě."
"Přesné pojmenování umí vytěsnit z životních situací nepravdu."

Viewegh je dotčen, že mu kritikové vyčítají kýčovitost a sentimentalitu. Brání se Oskarovými slovy:

"V Čechách se poslední dobou stalo zvykem považovat předem každé téma, které dokáže vzbudit emoce, za vypočítavou sentimentalitu, za podbízení se vkusu nejširších čtenářských mas a tak dále. Nenechte si tyhle intelektuálské nesmysly vnutit. Pánbůh ví, že se nemusíme stydět za své slzy, neboť skrápějí pozemský prach, jenž usedá na našich zatvrdlých srdcích. Dickens."

Zajímavé je to proto, že je to zjevně blízké názoru samotného Michala Viewegha. Autor to však čtenáři neřekne přímo: shodí a zrelativizuje, zesubjektivizuje to tím, že nechá tento výrok pronést svou pouhou postavou.
Přesto však pak autor buduje literární strukturu své novely tak, aby dokázal pravdivost tohoto Oskarova subjektivního výroku. Knížka je experiment. Viewegh se jí táže: Lze napsat přesvědčivý román, v jehož jádru by byl naschvál sentimentální příběh? Právě struktura této novely je polemikou s Jiřím Peňásem, který Viewegha obvinil z kýčovitosti. Knihou Lekce tvůrčího psaní (mimo jiné je to Lekce, kterou Viewegh uštědřuje především Jiřímu Peňásovi) se snaží Viewegh argumentovat, že na potenciální sentimentalitě hlavního motivu nezáleží, pokud je struktura knihy vybudována složitě a přesvědčivě. A Viewegh se opravdu snaží: komplikovanými vztahy mezi rovinami a metarovinami svého díla doslova jiskří, aby dokázal, že 1. psát se musí umět a že on to umí, a 2. nezáleží na tom, o čem autor píše, příběh může být banální - záleží na tom, ale jak složitý virtuální svět kolem toho autor vytvoří - vysoká míra složitosti literární struktury je určující pro vznik dojmu autentičnosti.
Kritikové pražských novin Vieweghovi vyčítají, že nepíše o ničem jiném než o svých osobních zážitcích. Tak např. v Lidových novinách píše 3. 5. 2005 o Vieweghově nové knize ve velmi slabé recenzi Ondřej Horák:

"Čteme o tom, co se autorovi v posledním roce přihodilo. Učí na soukromé škole tvůrčí psaní, měl potíže s bulvárem, je otcem malé dcerky a jeho žena znovu otěhotněla. Vedle toho na spisovatelském pobytu ve Francii potkal tlumočnici, která se musela postarat o děti své zesnulé sestry, a také byl zmíněn v Týdnu v článku o kýči, což měl za zlé vedoucímu tamní kulturní rubriky Jiřímu Peňásovi, který byl v Lekci tvůrčího psaní předobrazem "protihráče" hlavního hrdiny Oskara, do značné míry Vieweghova alter ega."

Sakra, to je chabé shrnutí té knížky. Přečtěte si nejprve tu knížku a pak se vraťte k těmto Horákovým větám. Uvidíte, že s Lekcí tvůrčího psaní nemají skoro vůbec nic společného. Horák vůbec nepochopil, že je sice pravda, že Viewegh asi o ničem jiném než o svých osobních zkušenostech a traumatech psát neumí (což se mimochodem zřejmě týká většiny spisovatelů), ale že v Lekci tvůrčího psaní píše o banalitách záměrně. Tímto literárním experimentem, touto Lekcí, chce dokázat, že i o banalitách lze psát, pokud se to napíše dobře. (Má samozřejmě pravdu: americká básnířka Emily Dickinsonová nikdy neopustila svou venkovskou farmu a psala jen o drobných událostech odtamtud. Vytvořila velkolepé dílo.) Důkaz: Horákovo několikavěté shrnutí Vieweghovy novely ji vůbec nevystihuje.
Viewegh tedy, zdá se, záměrně zvolil jako tematické jádro svého románu příběh pětačtyřicetileté ženy, která až do tohoto pokročilého věku zůstala pannou, protože se po většinu svého života starala o dvě děti své starší sestry, která spáchala sebevraždu. Význam volby tohoto příběhu je dvojí. Na jedné straně to lze interpretovat jako onen výše zmíněný experiment, jako provokaci: pohleďte, jak primitivní zápletku jsem si zvolil, a přesto ji umím zpracovat. A schválně ukončím tento příběh, i když poloironickým, happy endem - pohleďte, jak jsem dobrý jako literární řemeslník, protože ten závěr přečtete a přijmete bez protestu.
Je však možná i druhá interpretace. Je tomu tak trochu, jako by se Viewegh pod tlakem stárnutí rozhodl opustit hravost postmoderního relativismu, všechny ty své nezávazné vtípky, a navrátit se k "nadčasovým hodnotám". Proč by člověk nemohl v románě pochválit osud ženy, která se po dvacet let nezištně starala o děti své zemřelé sestry?
Naléhavý návrat k základním lidským hodnotám probleskuje v této Vieweghově knížce i v rozhovoru s redaktorkou bulvárního týdeníku, Oskarovou někdejší (tupou) studentkou, která teď dělá v tom časopise oslnivou kariéru. Oskar se snaží - marně - studentku-novinářku přesvědčovat:

"Víc pravdy - to chci. Víc vkusu. Víc pokory před životem a jeho tajemstvími. Život není tak vulgárně jednoduchý. Život je podivuhodně složitý. Host na Zemi se musí naučit žasnout."
Cosi se snažil v jejích očích najít: nepatrnou stopu humoru, ironie nebo i lidskosti. Nebylo tam nic. Byla neúprosně lhostejná k jeho zábranám, zdrženlivosti, smyslu pro dekorum. John Fowles, Mantisa.

Ano, je pravda, že Viewegh píše hlavně o tom, co ho naštvalo - a svou Lekcí tvůrčího psaní si dělá alibi, že píše řemeslně tak dobře, že si má právo psát, o čem chce. Naštvaly ho bulvární noviny, a tak jim to v této knížce dává otevřeně najevo. Avšak zatímco jeho polemika v knížce Báječná léta s Klausem nevyšla, protože od chvíle, kdy kniha začíná na Klause nadávat, promění se v levný politický pamflet, Vieweghův útok na bulvární tisk v knize Lekce tvůrčího psaní je přesvědčivější a složitější. Má obecný dopad. Vieweghovi se totiž podařilo vytvořit v bulvární novinářce Jasmíně obecný, autentický portrét arogantní, ničivé blbosti, s níž se tak často setkáváme v české mediální sféře. Udělal tím velkou veřejnou službu. Přesně vystihl i Jasmínin černý hněv - arogantní, ofenzivní hněv omezence: "Jsem hlupák, avšak všechno je přece relativní, a proto ze své hlouposti obviním jiné. Mám přece právo na svůj názor. Z mého hlediska se oni musejí přizpůsobit mně. Já mám právo vyznávat své vlastní, subjektivní hodnoty." Toto je jeden z hlavních problémů současné české společnosti. Ono to tak totiž není. Některé věci se ničit nesmí. Viewegh dělá záslužnou věc, když toto zpřítomňuje:
V literární diskusi v hodině se Jasmína - ještě jako studentka - nechytá (str. 67-68):

"Dobrý," konstatuje naštvaně Jasmína. "Skončili jste? Nebo budete v tý komedii pokračovat?"
Výměna pohledů.
"Obávám se," říká nekompromisně Oskar, "že budeme pokračovat. Začínám v Karlovi nalézat jisté zvrácené zalíbení."
"Ale já ne," odsekne Jasmína. "A já si ten kurs platím taky. Takže očekávám, že se budete bavit nejenom s někym, ale s náma se všema."
Udělá to sama: pohybem ruky rozdělí skupinu na nadané - a ty druhé.
"Zkouším se bavit i s tebou," namítne Oskar. "Uznej ale, že tě až dosud nic nenapadlo."
"Já tu taky nemusim bejt!"
Oskar pokrčí rameny.
"Třeba je to oboustranně dobré řešení."
Kožené desky, penál i pouzdro na toaletní potřeby ve vteřině mizí do kabelky.
"Budu si na vás stěžovat. Myslíte si, že jste bůhvíco, ale ve skutečnosti jste obyčejný sobci!"
Jasmína si už razí cestu mezi lavicemi a nakonec za sebou práskne dveřmi. Rozpačité ticho.

Jiná studie Jasmíniny omezenosti, hlouposti tolika v Česku mediálně úspěšných lidí, následuje v rámci její reakce na Oskarův pokus jí sdělit nevyslovitelné - přesvědčit ji, proč by neměla ve svém bulvárním plátku skandalizovat onu pětačtyřicetiletou ženu, co se léta nezištně starala o děti své zemřelé sestry. Tupost však jemné pavučinky v lidském srdci pošlape (str. 129 - 130):

Když Oskar mluví o "pohnutí nad tělem, které začíná ztrácet půvab" (vidíte, že k Vieweghovi začíná pronikat vědomí lidské smrtelnosti, pozn. JČ), Jasmínu v duchu napadne, že je možná opravdu úchyl.(Je mladá, omezená, nechápe nic, pozn. JČ) Taky jí tvrdil, že bulvární časopisy prý používají jenom křiklavé barvy a úplně jim chybí jednotlivé odstíny, vůně a pachy... On je vážně magor. A co si jako pan spisovatel představuje? Podle ní to Oskar schválně dělá složitější. Nějaká káča pošahaná skočí z mostu, i když má doma dvě zdravý děti, takže je pak logicky vychovává její bezdětná ségra - co je na tom tak komplikovanýho, aby se u toho musel tvářit, jako že jí odhaluje bůhvíco... Jasmíně to připadá jasný. Tohle neokecáš, hochu. Já totiž slepá ani hluchá nejsem.

Ondřej Horák ve své slabé recenzi v Lidovkách nového Viewegha odmítl. Vůbec ho nepochopil. Píše:
"Přestože ani v nové knize Viewegh příliš vtipných momentů nepřináší, musí se mu přiznat, že se čte velmi dobře, snadno. Nezanechá ovšem žádné otázky či chuť ještě se k ní vracet. Dojemně vyznívající Oskarovo pohlédnutí na současnou situaci očima jeho bývalé ženy jako by navazovalo na "ponor" Vybíjené, ale dál už román - daleko spíše však povídka natažená do chatrné novelky - připomíná páteční sekanou "co týden dal", známou ze školních jídelen. Rychle sníst a raději na to už moc nemyslet.
Nepomůže ani to, že se autor v rámcovém vyprávění snaží v rozhovoru s přáteli - nakladatelem a kritikem - recenzentským výtkám k novému románu předejít tím, že je sám, mimochodem docela přesně, vysloví. Zde jako by se setkávalo Vieweghovo bestsellerské ego s jeho racionálním nadhledem. Nicméně to, že problém vyslovíme, ještě neznamená, že přestane existovat.
Druhou kličkou je ex post tvrzení, že to či ono byla jen past na čtenáře, na kritiky, prostě chyták, parodie či bůhví co ještě. Něco tak toporného jako postava staré panny, kterou manžel její zesnulé sestry pouze jednou přinutí k orálnímu sexu, a tak tristního jako scéna, v níž se Oskar a frekventantka semináře tvůrčího psaní setkají u záchoda, se mezi skvosty české literatury asi těžko zařadí.
Co se tedy z Lekce tvůrčího psaní dozvídáme? Že Oskara jeho studenti "berou", že ona stará panna každý rok čeká na jeho další knihu, že je spokojeným manželem a otcem. Vedle toho mu ublížil bulvár a přítel kritik sice pořád drží stráž na hranici mezi morálním a nemorálním a uměním a kýčem, ale zato se nedokáže postavit čelem ke svému životu.
Tedy nic světoborného.

Vieweghova Lekce tvůrčího psaní je daleko složitější, než co dokázal pochopit Ondřej Horák. Je to experiment, drzá provokace autora, který má po patnácti knihách velmi zralé, řemeslné spisovatelské schopnosti. Viewegh argumentuje: Můžu si psát o jakékoliv banalitě, protože to dokážu napsat dobře. Dokážu to napsat tak, že i má omezená životní zkušenost a mé záměrně vybrané banální a sentimentální téma se přetavením mého textu stane autentickou výpovědí o světě. Čtenáři jeho provokaci mohou či nemusejí přijmout, ale já ji přijímám. Je pro mě přesvědčivá. Napsal to opravdu dobře. (To, že Vieweghovo literární řemeslo dosahuje poslední dobou pozoruhodné zralosti, je vidět i na scénáři Renčova filmu Román pro ženy [napsal ho Viewegh], který je v mnoha podrobnostech daleko lepší než předchozí, samotná literární předloha z r. 2001.)
U předchozích Vieweghových knih (s výjimkou jeho Vybíjené) bych s takovým jeho tvrzením nesouhlasil. Zdá se mi však, že Vieweghův literární styl skutečně dozrál. Dokáže, jak píše, uchopovat skutečnost výstižnou, třeba jen několikaslovnou, zkratkou, a protože stárne, začíná se bát. Tím se v jeho knihách začínají objevovat důležité, vážné tóny.
Uvidíme, co bude dál. Necháme se překvapit.

Tolik tedy recenze.
Já sám mám doma v knihovničce 16 jeho knih (přiznávám, že ne všechny). Právě dočítám Román pro muže.
A vím, že si jeho další nenechám ujít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 plukovník Bepk plukovník Bepk | Web | 29. listopadu 2008 v 12:18 | Reagovat

uf, to je dlouháááá kritika, pokud autor čurdík píše, až do noci takové kritiky, nedivím se, že ve ještě ve tři ráno ponocuje a ruší ho trumpety profesionálních revolucionářů života z Badequity :)

2 heavy_head heavy_head | Web | 29. listopadu 2008 v 13:35 | Reagovat

Autor je profesor literatury a píše pro Britské listy. Tedy žádný studentík s rozhledem čínského pinče. :-)

A co ty a Viewegh, plukovníku. Míjíte se? Nebo jaký máš na něj názor?

3 plukovník Bepk plukovník Bepk | Web | 29. listopadu 2008 v 15:55 | Reagovat

když profesor, tak profesor, to určitě není stájový pinč, ale košatá osobnost zabírající lukrativní byt na praze 1:).

   Mně by možná michal viewegh ani tak nevadil, kdyby nedal souhlas k filmování svých děl, např. Účastníci zájezdu, to je tragédie českého filmu, nebo Nestyda, další kuriosní kousek, působí na mně značně neuroticky.

   Joj heve, tak v nazírání na viewegha se možná neshodneme, i když je pravda, že jsem nikdy do ruky jeho knížku nevzal, bohužel se tak ke mně dostalo jeho dílo přepracované filmovou optikou, které mne stačilo dopředu odradit.

4 plukovník Bepk plukovník Bepk | Web | 29. listopadu 2008 v 15:56 | Reagovat

ale jinak další rubrirka! hoho!

5 plukovník Bepk plukovník Bepk | Web | 29. listopadu 2008 v 17:27 | Reagovat

na plch hrál raffael, tedy garry? vlastně hraje, rating 3400

6 heavy_head heavy_head | Web | 30. listopadu 2008 v 11:15 | Reagovat

Filmy jsem neviděl. Humor v nich je hodně postaven na sexu a věcí s ním souvisejících, že ano? To je jedna z věcí, které Viewegh nepopírá. Říká o sobě, že je sexuální štvanec.:-) Jeho knihy se mu nevyhýbají, to je pravda. Ale nepíše jen o něm.

V tom případě bych ti možná doporučil jeho literární parodie Nápady laskavého čtenáře nebo  knihy esejů Na dvou židlích či Švédské stoly. Jeho deník Báječný rok šokoval i mně. :-)

Mně prostě Viewegh připadá maximálně čtivý, téměř ideální pro tuto uspěchanou dobu. Je jejím produktem. v 18. století by tak psát asi nemohl.

Někteří o něm tvrdí, že je morální relativista a je nevhodný jako četba pro spořádané a ctnostné manželky (ženy tvoří, myslím si, drtivou část jeho publika) a rituálně jeho knihy pálí v ohni. Že by je mohl jako zkazit.

No nevím. Ale je to podle mě typický produkt postmoderní doby. Pro někoho fastfood, ale kdo chce, tak si tam najde i hlubší tóny.

7 Alek Alek | Web | 1. prosince 2008 v 23:12 | Reagovat

Já zatim čet jen Báječná léta s Klausem a to bylo super, na tohle individuum máme s MV velmi blízké pohledy. :-)

no a pak jsem viděl filmy...Báječná léta, Román pro ženy super, Účastníci vesměs nuda (Vejdělek mě zatim moc nepřesvědčil).

8 heavy_head heavy_head | Web | 3. prosince 2008 v 16:07 | Reagovat

Vieweghova averze vůči Klausovi nabývá až mýtických rozměrů. Podle něj je "málo mužný", mimo jiné. :-)

9 heavy_head heavy_head | Web | 3. prosince 2008 v 16:09 | Reagovat

Myslíš, Aleku, že bych do sekce Icefire mohl udělat nějaký výběr z Noční hlídky? Dáš mi copyright?;-)

10 Léto Léto | Web | 4. prosince 2008 v 18:30 | Reagovat

Ja. Viewegh je složitý fenomén. Přiznám se, že se jeho knihám spíše vyhýbám, ačkoliv jsem jich několik četl. Ale dospěl jsem k názoru, že nejsou pro mě - mám prostě raději vdolky než holky, obzvláště, když je Fenomén zkoumá ze skutečně obsedantních úhlů.

Nemohu mu samozřejmě upřít čtivost. Zde je třeba poznamenat: autor, který mě nebere, ovšem který je čtivý, to je jen drobná lapálie. Klidně může ukrátit dlouhou chvíli, nebo dokonce přivést k zamyšlení. Skutečnou tragédií je teprve pisatel, jenž mě nebere, A JEŠTĚ K TOMU není ani čtivý. To je pak skutečné zlo v krystalické podobě. Ovšem nebudu o tomta tady pojednávati, neboť takový Fenomén není.

A jaký vlastně je? Oproti všeobecně tradovanému názoru není kýčovitý. Kýč totiž neexistuje, ten pojem je jen výmyslem neúspěšných, kteří se nějak snaží shodit úspěch ostatních. Fenomén je v první řadě, řekl bych, kontroverzní a rozporuplný. Buď se vám líbí, nebo se vám nelíbí. Anebo se vám líbí jen tak trochu. Ale nic mezi tím.

Na závěr jedna věcná poznámka: Čulíka bych za slovo nebral! Nomen omen! ;)

11 heavy_head heavy_head | Web | 4. prosince 2008 v 18:56 | Reagovat

Co máš proti Čulíkovi? :-)

Kýč existuje. Musím přece vědět, co píšu, ne? :-)

"Kýč se člení jako každé jiné umělecké sdělení, jehož cílem není strhnout čtenáře do dobrodružství aktivního poznání, ale násilím jej přinutit, aby se podrobil efektu - v domnění, že v tomto zážitku tkví podstata estetického použití - a tím se z něj stává jakási umělecká lež... zlomyslnost obecné falše života." Říká Umberto Eco ve svých Skepticích a těšitelích. Co ty na to? :-O

12 Léto Léto | Web | 4. prosince 2008 v 19:11 | Reagovat

Proti Čulíkovi mám meče, nože, sudlice, píky a okovaná válečná kladiva s hroty. Myslíš, že to bude stačit? Obecně se stavím spíše nedůvěřivě k šéfredaktorům různých hlásných trub. ;)

Myslím, že efekt, který je v tomto případě chápaný jako estetická idea, lze vždy zcela obecně obrátit proti němu samému. Tím bývá zcela narušena jeho do té chvíle latentní podstata, a tudíž je zbraňováno i popsanému "tournure près de tournant" - kýč tedy popírá sám sebe, a tedy neexistuje.

Můj názor. :)

13 heavy_head heavy_head | Web | 4. prosince 2008 v 19:23 | Reagovat

"Nebeské kouzlo, nasycené tajemstvím svatých Vánoc, tká cosi kolem zimní strže, jež dříme v hlubokém poklidu, jako by kdosi už dlouho hrál na harfu, zmámen hlukem dne, jako by samotné tajemství smutku pělo svůj božský původ. A venku noční vánek dotekem svých něžných prstů laská zlatý dům a hvězdy bloudí zimní nocí."

A jaký dojem u tebe vyvolává toto? :-)

Nicméně bez špetky kýče se neobejde žádné umění, mám ten pocit.

14 Léto Léto | Web | 4. prosince 2008 v 19:32 | Reagovat

Působí to na mě docela příjemně. :) Chápu, že se to někomu nemusí líbit. Lze dokonce polemizovat, zda v tom není příliš mnoho adjektiv a zda první věta není ke čtení až moc dlouhá. Ovšem kdyby někdo řekl: "Sice se mi to líbí, avšak je to kýč, a proto to musím pohanět", pak se mu vysměji - a jeho slova budou pouhým bzučením mouchy v mých uších.

Uvidím-li obrázek přeslazeného třpytivého andělíčka na naducaném obláčku, pak na mě bude pravděpodobně působit nepříjemně a řeknu: "Nelíbí se mi to." Anebo mě z nějakého důvodu zaujme a pronesu: "To se mi líbí!" A úplně si vystačím s tou osou líbí-nelíbí. Ta jediná je totiž skutečně poctivá.

Ten zbytek jsou výmluvy pro snoby. ;)

15 heavy_head heavy_head | Web | 4. prosince 2008 v 19:54 | Reagovat

Kýčovitý může být podle mě i způsob uvažování. Řeknu si: "Tak - a ted´to napíšu tak, aby to lidi dojalo." Nebo: "Přinutím je, aby se smáli jak pominutí." Prostě takový prvoplánový účel, mus. A aby se mi to podařilo, tak to obvykle přeženu.

Nejlepší je nechat jednat a vidět postavu, co chce udělat a co doopravdy vidí. Nechat se vést příběhem. Naslouchat mu. Neřídit se svým záměrem. Nepodstrkovat čtenáři, co by měl cítit. To je poctivý přístup. Ale málokdo odolá tomu pokušení vyždímat ze čtenářů nějaké emoce, když je k tomu vhodná příležitost.

Jako kýč mi například připadají ty dojemné, srdcervoucí, hrdinské proslovy umírajících v nejrůznějších filmech. Nezemřou dřív, než pronesou nějaké vyšperkované moudro, popřípadě nějaký zaručeně emotivní apel, nerozloučí se se svými příb uznými, či přáteli. To je chladný kalkul, útok na divákovy emoce. To je kýč. Stokrát prověřená formule, u které se zjistilo, že funguje, a tak se donekonečna opakuje.

16 Léto Léto | Web | 6. prosince 2008 v 17:20 | Reagovat

Ovšem dojemný hrdinský proslov může vzejít i z upřímného srdce, nebo to snad popíráš? Stejně jako vyšperkované moudro.

V zásadě tedy tvrdíš, že může dojít k situaci, kdy dvě naprosto totéž věci jsou "kýč" a "nekýč" a můžeme je od sebe rozeznat pouze tak, že zjistíme, co si mysleli autoři při jejich vytváření. Ovšem jde to vůbec? Tvůrce klidně může o svých záměrech lhát. Nebo mlčet. A stojí to vůbec za to? Pro mě je z hlediska uměleckého díla důležité, co si při jeho vnímání myslím já, nikoliv to, co si myslí autor. Snažím se ho chápat vlastním způsobem.

Podstrkuje-li mi kdo cosi, obvykle mi to vadí a považuji to za špatný styl vypravování, takový, který se mi prostě nelíbí. Anebo se mi může líbit a s radostí se nechám vést za ruku (ačkoliv to není příliš často).

A k čemu to všechno vede? K tomu, že lidé tvoří nesmyslné a nudné ohavnosti, místo aby vytvořili něco funkčního. Samozřejmě, protože pak by je někdo snadno obvinil z "kýčařství". Je to vlastně novodobé čarodějnictví: ve středověku také nikdo přesně nevěděl, jak čarodějnici poznat, ale coby obvinění nepohodlného osoby se to hodilo vždy a všude.

17 heavy_head heavy_head | Web | 7. prosince 2008 v 9:10 | Reagovat

To ano, ale ne pět minut před smrtí, na objednávku.

Autorovy záměry jde většinou docela dobře odhalit - jestli mu jde o příběh, nebo o své vlastní ego. Přece i tobě - bez ohledu na autorovy záměry - může některá scéna připadat přehnaná, nedůvěryhodná, směšná, podbízivá. Vzbudí to v tobě nechuť, nedůvěru a knihu třeba nedočteš. Takže nezáleží na tom, jak to autor myslel. Je to na tobě.

Špatný styl vypravování není kýč. Kýč jsou jednotlivosti uprostřed příběhu. Kýč není vášeň, nadšení, přemíra adjektiv. Text může být patetický a přesto to nebude kýč. Naopak si myslím, že kýč není nikdy nudný. Ze všech sil se snaží zaujmout, nebýt nudný. Má smrtelný strach z toho, že by byl nenápadný, suchopárný, obyčejný, nudný.

S tou funkčností - to je ono!

Kýč je podbízivost. Faleš. Nefunkčnost. Kýč je všechno to, kdy se pravda, pravdivost podřizuje a pokládá na oltář Umění ve jménu efektnosti. Polonahá žena v naprosto nepraktickém "brnění" pózuje před zabitou příšerou, která by ji nejspíš zprovodila ze světa jedním máchnutím, s obrovským mečem, který by v životě ani neunesla. To je podle mě kýč. Luis Royo je kýčovitý. Může se mi to líbit, ale vím, že autor se mnou nehraje poctivou hru. A to mi vadí. I když se mi stejně některé jiné jeho obrázky hodně líbí, takže ho jako malíře rozhodně nezatracuju.

U takovéto kresby vím, že autor ví, že něco takového je nereálné - musí to vědět - a přece mu to nevadí. jeho touha zapůsobit na diváka, čtenáře je příliš velká, ví, že průměrný, nenáročný konzument chce vidět nahé ženské tělo, aspoň jeho kousek, a tak mu to umožní.

Pozor! Akt je něco jiného. ten si na nic nehraje. Předkládá nahotu bez vedlejších podpůrných, laciných efektů. je to bez těch mečů a bez těch příšer.

18 Léto Léto | Web | 14. prosince 2008 v 11:55 | Reagovat

Nemyslím, že autorovy záměry lze až tak snadno odhalit. Leckdy totiž ani on sám své záměry přesně nezná - ty snad vždy víš, co tě vedlo k určitému skutku či k napsání určitého textu? Mohla to být touha vyjádřit nějakou zkušenost, chuť zapůsobit, snaha se vypsat, polibek múzy... nebo to všechno dohromady a ještě mnohem více. Tudíž musím říci, že z představy, že někomu uvidím do hlavy, už jsem vyrostl. Mysl lidská je tak složitá, že mysl člověka je proti tomu úplnej hadr. :)

Mám dojem, že si malinko odporuješ. V předchozím příspěvku jsi tvrdil (pokud jsem to správně pochopil), že kýč je definován tím, že autor úmyslně klame a podbízí se. Nyní zase tvrdíš, že stačí, aby daná scéna připadala nedůvěryhodná a podbízivá mně (a autor ji klidně mohl myslet naprosto upřímně - mohla vycházet z jeho nitra!).

Ano, Royo ví, že žena v praktickém brnění je nereálným obrázkem. A co? Třeba se mu to líbí! Když Tolkien popisoval kouzelný prsten, určitě mu taky bylo jasné, že je to nereálné. A co? To přece neznamená, že to musíme ponižovat označením "kýč". V takovém případě by totiž kýčem byla veškerá fantazie, veškerá obrazotvornost. A s tím já zásadně nesouhlasím.

19 heavy_head heavy_head | Web | 19. prosince 2008 v 22:45 | Reagovat

Nejsem v rozporu. Obojí může být kýč. :-)

To, že se mi něco líbí (sádroví trpaslíci na zahrádce, nahé ženy na pancířích tanků atp.), mě neomlouvá. :-)  

Neházejme vše do jednoho pytle. Ano, fantazie může být vkusná, umírněná - a taky může být přeplácaná, prvoplánová, kýčovitá. Na tom se shodnem. Já si můžu myslet o něčem, že už to je moc a nazvu to kýčem, zatímco někdo jiný třeba ne a řekne, že se mu to líbí.

To ovšem neznamená, že kýč neexistuje.

Pokud něco autor "vyvrhl z nitra svého rozervaného kouřícího srdce" a "myslí to upřímně", neznamená to, že tím nemůžu být znechucen. Pokud někdo svou povídku/román ukončí ve stylu "a vzali se za ruce a odešli spolu k zapadajícímu slunci", můžu uvěřit, že to autor myslel upřímně, ale zároveň mám jistotu, že jeho estetické cítění je odlišné od toho mého a v duchu si o něm můžu myslet něco nelichotivého (například, že nemá talent a tak se zaštiťuje věcmi, o kterých ví, že "budou fungovat") a příště se jeho dílu vyvarovat. Nebo že je přecitlivělý, třeba.

Vše posuzuješ vlastním vkusem, svým prizmatem.

A já tvrdím, že kýč existuje a už mnohokrát jsem se s ním setkal.

Ale pozor, já ho nezatracuju. Vím, že někdy je prospěšný, dokonce nutný. A někdy se i mně líbí! ;-)

20 heavy_head heavy_head | Web | 30. prosince 2008 v 10:48 | Reagovat

Zdá se, že jsem ho argumentačně přesvědčil. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama