Bůh stvořil člověka, aby člověk stvořil internet.

Maras s Hoperem

27. září 2008 v 20:34 | heavy_head |  Singel Rowsen
Navzdory mysterioznímu názvu vrcholně romantická záležitost.




MARAS S HOPEREM
aneb
JAK SIX ZTRATIL HLAVU


I. THERE AND BACK AGAIN

Hoperovy citové nesnáze spočívající v jeho neschopnosti sbalit holku se datují už od jeho narození, kdy neohroženě uprchl z potratního kýblu. Snad za to může jeho zjev - ale ne každé dívce musí jeho bezelstně vyvalené buličí oči, mrtvolně bledá pokožka, lysá hlava, zaječí pysk, špičaté uši,štětiny trčící z rypáku, šest prstů na jedné ruce, dva hrby a krátká šílenecká uchechtnutí doprovázející skoro každou jeho větu připadat nutně odpudivé. Jisté je, že většina jeho vyvolených od té doby, co se jim můj kamarád začal dvořit, trpí psychickou újmou a depresemi, a že v tom jediném případě, kdy se nešťastnice rozhodla přivést ho domů, na něj její rozlícení rodiče poštvali psa. Já se nicméně v jeho společnosti vyskytuji rád, zejména, když v občasném záchvatu troufalosti vyrážíme na diskotéku, neboť v jeho přítomnosti mé šance na případné seznámení se s dívkou prudce vzrůstají.
Nutno poznamenat, že mé sexuální zkušenosti nebyly rovněž nijak valné a daly se v podstatě spočítat na prstech jedné ruky: vážná známost z mateřské školky ztroskotala pro nepřekonatelné názorové rozdíly na Kačera Donalda, poté jsem se bláznivě zamiloval do kadeřnice, ke které jsem chodil, než vyšlo najevo, že je už tři roky šťastně vdaná a má čtyři děti. Mé poslední osudové vzplanutí patřilo dívce v tramvaji, která se na mne jednou bezdůvodně usmála, a kterou jsem už nikdy potom nespatřil. Všechny tyto vztahy skončily katastrofou a devastací mého nitra i bezprostředního okolí. Snažil jsem se nebrat si to příliš k srdci, ale po třetím neúspěšném pokusu o sebevraždu , kdy se mne moji drazí příbuzní pokusili dopravit do léčebného sanatoria, jsem to hodil za hlavu a nedostatek milostných příležitostí jsem nahradil zvýšenou představivostí, což mnohé věci usnadňovalo.
Ne však onoho teplého letního podvečera, kdy jsem věren svému zvyku odpočíval po celodenním nicnedělání v zahradním lehátku, četl nějakou dobrou knihu, usrkával vychlazenou pepsi colu, a těšil jsem se pomyšlením na to, že mě zítra nic důležitého nečeká, tudíž se můžu válet v posteli až do oběda . Z příjemného rozjímání nad koncepcí svého (dosud nenapsaného, pochopitelně) nového románu, který mi konečně přinese slávu a hromadu peněz, mne náhle vytrhlo zvonění u našich dveří. Ze svého stanoviště jsem pouze slyšel tlumený hovor, neboť vchod je na druhé straně našeho domu, navíc skrytý živým plotem.
Byl to Hoper. To nevěstilo nic dobrého. Preventivně jsem schoval peněženku.
"Ty spíš?" vypustila jeho huba smrdutý dech.
"Neruš mé kruhy," odpověděl jsem mu známým Aristotelovým citátem. Připadal jsem si duchaplný a přívětivý, a nic na celém světě mi nemohlo zkazit náladu.
Hoper si drze přivlastnil mé chipsy a sedl na další volnou židli. Žral rychle, to se muselo nechat. "Veget, co?"
"Mhm," zívnul jsem.
"Co děláš?" zajímal se Hoper lstivě.
"Ted celkem nic," připustil jsem a se vzrůstajícím nepokojem jsem sledoval, co z něho vyhřezne.
"A to tě baví?" prohodil Hoper, škrábaje se přitom na řiti.
"To mám podle tebe prožívat každý den dobrodružství jako z akčního filmu?" vybuchl jsem
nad jeho okolkováním. "Tak co je?"
Hoper se začal ošívat a mluvit z cesty, trvalo asi deset minut, než jsem z něho vypáčil, že chce obohatit svou účastí nově vzniklý rockový klub, kam údajně chodí úžasné baby, největší krasavice z širokého okolí. A jiná smetánka.
"Fakt, jo?" opáčil jsem znuděně." A co chceš po mně? Abych ti dělal bodyguarda?"
"Vyrazíme to omrknout, ne?" řičel Hoper nadšením a vzrušeně pobíhal z místa na místo. "Bude to maras, uvidíš! Totální odvaz. Zhulíme se jako zamlada,"mínil s definitivní zkušeností svých sedmnácti let.
Chvíli jsem pokojně uvažoval nad možnou definicí výrazu "maras".Všechno to byla pochopitelně průhledná záminka. Hoper byl nadržený jako stepní kozel.
S lítostí jsem pohlédl na rozečteného S. Boye: Tajné kroniky Daieen a usoudil, že v takovémto stavu ho volně pobíhat po městě nechat nemůžu.



II. SIEGE OF GONDOR

Před rokáčem už byl pěkný hukot. Vypadalo to, jako by se sem sjížděl celý Singel Rowsen.
U dveří, jež blokoval robustní opočlověk s nápadně klenutými nadočnicovými oblouky už postávalo hafo lidí (rozuměj : plno známých). Namátkou jsem zahlédl Rixe, Dewila, Dundeye a další paka ze základky. Trochu mě sice mrzelo, že tu není můj nejlepší kámoš George Bredlove, o tom však bylo známo, že podobné akce za zásady nevyhledává.
Hoper se pohyboval kradmě a neustále dělal neočekávané prudké pohyby, což byly příznaky lehčí paranoie, kterým propadal pokaždé, když se ocitl ve větším hloučku cizích lidí. Již cestou jsem se mu pokusil naznačit, že šílené kostkované bermudy v kombinaci s mokasíny , růžovým tílkem s obrázkem spermie na zádech a kovbojským kloboukem možná nebude to správné oblečení pro dnešní večer, ale nedal si to vymluvit. Rovněž si koupil lízátko a nyní ho s výrazem existenciálního filozofa pojídal, vydávaje odpudivé zvuky.
Mezitím mě uviděl Rix, začal na mě mávat a hrnul se ke mně jako velká voda.
"Six! Six je tady! Zahodil předsudky a vylezl ze své nory! Konečně!" řval, mezulán jeden. Přátelsky jsem ho srazil pěstí k zemi. "A co tu děláš ty? Nemáš být na tréninku?" připomněl jsem mu jeho plánovanou kariéru v NHL. Rix se okamžitě zklidnil a ztlumeným hlasem mi zvěstoval, že se dozvěděl, že tento rockový klub hojně navštěvuji nejrůznější manažeři a vyhledavači talentů. "Hlavně bacha, abys nenaletěl nějakýmu buzíkovi," zasmál jsem se, načež budoucí hvězda NHL uraženě odkráčela. Rozhlédl jsem se, koho bych ještě vytočil, když tu mou pozornost zaujala jakási slečna s poodhaleným pupíkem, která se tu bezstarostně projížděla na kolečkových bruslích a usrkávala koktejl z brčka. Prodral jsem se k ní. "Jsem producent seriálu Znudění , sexuchtiví a bohatí. Myslím, že byste se perfektně hodila pro jednu z vedlejších rolí. Přišla byste v pondělí na casting?" Úplně jsem ji ohromil. "Co-o-o?" vykoktala a začala se dusit koktejlem. "Jen klid, dítě," otcovsky jsem ji poplácal po zádech,"vždyt to ,že se osobně znám s Marlonem Brandem a s Keanu Reevesem si občas zahraju partičku šachu ještě nutně neznamená, že bychom si spolu nemohli nenuceně poklábosit někde v ústraní jako rovný s rovným."Dívka úspěšně vykuckala zbytek koktejlu na můj poklopec a široce otevřela své nádherné bleděmodré oči:"Ale já chodím s Keanu Reevesem!"
Domníval jsem se, že z přemíry štěstí, jaké ho se jí z mé strany dostalo, halucinuje, avšak vtom se odněkud vynořil Keanu Reeves. Byl to skutečně on! "Nech moji holku na pokoji, šmejde," zamračil se a vypadalo to, že je ochoten vyrazit mi jednu nebo dvě stoličky, bude-li si to jeho vyvolená přát, ta ho však uchlácholila tím, že mu strčila jazyk do ucha. Zahrozil jsem mu pěstí a rychle jsem zdrhnul . Cestou přes křoví jsem vrazil do Dewila. "Moudřejší ustoupí," oznámil jsem mu chladně. Dewil na mne nechápavě hleděl. "Co je?"
"Ale, připadám si tu jako v Matrixu,"dodal jsem mrzutě. "Jo?" zajímal se Dewil nejistě. "Měl bys víc číst Kierkegaarda," zdeptal jsem ho definitivně. "Strach a chvění, chápeš?" "Huh?" zahlásil Dewil. Hrdě jsem ho opustil (na vysvětlenou - Piere Dewil je příliš hezký na to, aby se v jeho přítomnosti nějaká dívka začala bavit se mnou, jak jsem měl možnost již několikráte s politováníhodným zklamáním zjistit). Dewil se mě však držel jako klíště. "Průser," funěl v mém závěsu. "Dovnitř nepouštějí nikoho pod osmnáct." "Něco vymyslíme," uklidnil jsem ho. "Nevíš náhodou, kde je Hoper? Tahle povídka je zčásti o něm." Nemuseli jsme hledat dlouho.
Oblboval u zábradlí jakousi nezletilou dívčinu. Ta ho okouzlila sladkou krásou svých jedenácti let , načež ztratil Hoper všechny zábrany a byl na nejlepší cestě stát se pedofilem. Od krimu jsem ho zachránil až tím, že jsem holce vrazil jeho lízátko a poslal ji pryč.
"Tvrdila mi, že jí je dvacet šest," protestoval Hoper chabě, když jsem ho vlekl za ucho.Krátce jsem mu objasnil, jak to chodí v Sing -Singu v oddělení pro mladistvé delikventy a Hoper usoudil, že je to zlé místo, které by v žádném případě nechtěl navštívit. Zamířil jsem k vestibulu, kde se stále rostoucí skupina zájemců marně dožadovala vpuštění dovnitř.
Ochranka nabádala přítomné k pokojnému rozchodu do svých domovů opakovanými výzvami: "Pakujte se, haranti!" Vypadalo to bledě. U dveří právě něco vehementně vysvětloval Rix. Byl vyhozen plochým obloukem. Neuspěl ani Vike Dundey se svou průhlednou fintou, že se mu dovnitř zatoulal jeho ochočený aligátor, a že je v zájmu všech, aby ho urychleně nalezl. "To je naprostá blamáž!" rozčiloval se jindy optimisticky naladěný Piere Dewil. "Vevnitř čekají nádherný pusiny a my se k nim nemůžem dostat! No to je teda vrchol zmaru!" Vypadal velmi nešťastně. Utvořili jsme hlouček a dali hlavy dohromady. Padlo několik skvělých návrhů. Rix přišel s nápadem, že přinese sadu hokejek a prosekáme si cestu. Hoper prosazoval povolat Ninju, naštěstí si někdo vzpomněl, že tento víkend odjel do hor , aby holýma rukama zlomil vaz pár medvědům a byl tak následující týden v pohodě (všichni ještě měli v živé paměti incident ,kdy ho muselo o velké přestávce neutralizovat elitní protiteroristické komando, a to jenom proto, že už dlouho nikoho nezabil). Dewil chtěl kazišuky podplatit a už chtěl odběhnout domů pro otcovu kreditní kartu, když vtom jsem zahlédl spásu v podobě Kena Stewarta, pofiderního rozhlasového spíkra obskurní frekvence, kterou poslouchali asi tři lidi a příležitostného diskžokeje, který si to hasil dál, jako by se nechumelilo. "Hej!" zavolal jsem na něho. Ken zamžoural přes své brýle, ale poznal mě i v narůstajícím soumraku. "Já tu dělám choreografa programu," oznámil mi zaneprázdněně, čímž nám vyrazil dech. S omluvným výrazem a slovy :"To je v pořádku, hoši," se nás za ním kolem naštvaně se tvářící ochranky protáhlo asi dvacet. A bylo to v suchu.



III. SHINY, HAPPY PEOPLE

Uvnitř to vypadalo , že kdyby sem dnes večer zabloudil Ježíš Kristus, tak ho místní osazenstvo bez problémů ukřižuje.
Takový luxusní bordel s živou pódiovou hudbou a sexy tanečnicemi v zavěšených klecích.
Na velkoplošné obrazovce vlevo promítali předpremiéru nejnovějšího akčního hitu , vpravo jakýsi dokument z oblasti zdravovědy a rozmnožování. Celou jednu stěnu u restaurace pokrývalo velké akvárium, opodál byl nádherně prosvícený bazén. Kousek dál bylo casino, pořádaly se tu kohoutí zápasy, volba miss bikini, zápasy v bahně, byl tu bazar cédéček, sjezd chovatelů drobného zvířectva, šachová simultánka, motorkáři, kosmonauti, čarodějové, prezidenti…
A byl jsem tam i já s Hoperem. Na straně těch dobrých, pochopitelně.
"Babička mě před podobnými místy varovala," pravil Hoper a rozvážně se podrbal v rozkroku. Vzpomněl jsem si na krátkou epizodu z dětství, kdy mi ohřívala v plechovém hrníčku sodovku a v duchu jsem jí dával za pravdu. Ledabyle jsem sestupoval po úzkém dřevěném schodišti a pro jistotu jsem se tvářil jako znuděný milionářský vyděděnec, jenž vyrazil do světa na zkušenou se svou početnou ochrankou.
Co se týče koncentrace krásy na čtvereční metr, dosahovala vysokých hodnot.
Na parketu tančily, procházely se, jen tak klábosily se skleničkou v ruce, či tvrdě souložily v ústraní oslnivé blondýnky, tajuplné brunety, dívky nevinné jakou poupátko, i vyzývavé vampky na lovu, od předškolního věku až k obstarožním paničkám, kterým evidentně ujel vlak.
Byla to pastva pro oči. Naší nesourodé skupince kynuly růžové vyhlídky.
Zamířili jsme k baru, abychom se trochu vzpamatovali, kromě Pierre Dewila, který zkušeně vyhodnotil situaci a s neomylným instinktem renomovaného lamače dívčích srdcí a světem protřelého heartbreackera zamířil přímo k neuvěřitelné, modrooké černovlásce, která v hloučku přítelkyň živě diskutovala. Jeho odvaha, či spíše sebevědomí netrpělo sebemenšími trhlinami. Zvolil metodu tzv. "direct marketingu", která patřila k nejriskantnějším, avšak rovněž k nejúčinnějším zbraním jeho bohatého balicího rejstříku. "Ahoj," usmál se a chvilku počkal, dokud se nestal středem rozdováděné společnosti. Pohledem , o kterém nemohlo být pochyb, hypnotizoval svou nic netušící oběť jako bazilišek. "V posteli jsem vážně dobrej." Nastalo šokované ticho, ve kterém si ohromenou dívku odvedl na parket. Za chvíli už se spolu dohadovali, kolik budou mít dětí.
My méně mediálně obratní jsme se houfně za pomoci různých urychlovačů tuhnutí dostávali do ráže. Hoper do sebe kopnul v rychlém sledu tři vodky, načež ucedil mírně zastřeným hlasem: "Cítím se velmi nebezpečný". Krátce se zahleděl do blba, poté se odběhl vyzvracet do křoví. Když chce, dokáže být velmi expresionistický.
"Sixi," obrátil se na mne s důvěrou Craig Rix, který již delší dobu tiše úpěl."Vidíš támhletu berušku? Hluboce ji miluji. Co mám dělat?" Zmíněný objekt jeho zájmu byla nadmíru vyvinutá , už na první pohled velmi sympatická platinová blondýna, jejíž rozparek sukně končil v podpaždí. "Zkus jí vyprávět o své promarněné šanci na konci druhé třetiny," poskytl jsem mu cennou radu. "Nebo o změnách pravidel v nižších soutěžích," dodal jsem dobromyslně. "Není to zvláštní," prohlásil evidentně šťastný Rix,"že čím víc piješ, tím víc sympatických lidí potkáváš?" Poté mi za odměnu objednal tequilu, kterou jsem obratem někomu podstrčil, v marné snaze zůstat alespoň částečně při smyslech.
"Páni, ta má kozy, tu musím mít!" vymrštil se neočekávaně Vike Dundey, jindy milý a slušný hoch, který při vyučování nevyrušuje, hlasitě nesmrká, a když na půdě zhasnou světlo, tak ani nedutá. Také Hoper nezahálel, i když ta hluchá, slepá, bezzubá a pološílená stařena, která mu visela kolem krku, nebudila právě největší obdiv.
"Prosím tě, jak to s těma ženskýma děláš, že na tebe tak letí?" odchytil jsem Piera Dewila v krátké pauze, kdy budoucí matka jeho dětí nadšeně vykládala svému hloučku, jak je úžasný.
"Víš," pronesl Dewil přemýšlivě,"láska je v podstatě záležitost kvality sliznic."
"Fakt, jo?" visel jsem mu na rtech. "Jo. Možná," dodal Dewil mysticky, načež mi přestal věnovat pozornost a rozběhl se za svou vyvolenou, která na něho z parketu laškovně mávala podprsenkou. Dewil sice nemá páru, co je to ambivalentní, ani neví tak notoricky známou věc, že Gandalf Šedý v Morii padl do Stínu, avšak jsou chvíle, kdy tomu hovadu docela závidím.
Poučen předchozím nezdarem, šel jsem na to opatrněji, jemně a s vkusem, pokoušeje se okouzlit dívky svým mužným charakterem a vrozenou dobrotou, avšak tato taktika neslavila přílišný úspěch, poté, co jsem byl mírumilovně vyzván k urychlenému odchodu slovy: "Odprejskni!" či "Kliď se mi z očí, exote!", však můj počáteční elán poněkud ochladl.
Začal jsem propadat obvyklé trudomyslnosti uprostřed rozjařeného a bezstarostně zhýřilého okolí ( moje specialita, jsem v tom vážně dobrý). Napadlo mě, že má jediná a poslední šance spočívá v tom stát se vtipným a ještě vtipnějším, až budu nejvtipnějším na celém světě. Tato metoda tzv. "miláčka davů" patřila k těm náročnějším, nicméně nelenil jsem a abych se dostal do dobré formy, zamířil jsem se vychcat. Ve frontě u pánských záchodků mi dvoumetrový negr nejprve nabídl, že mě za mírnou úplatu ošoustá, že nebudu vědět, čí jsem, načež dodal:"Chceš si šlehnout kokain?" Váhavě jsem odmítl, náhle se mi i přestalo chtít čurat a zamířil jsem do bezpečnějších zón klubu.
Dancefloorové peklo, jež se zde právě za zběsilých stroboskopických efektů rozpoutalo, ze všeho nejvíc připomínalo válečný nálet. Došlo mi, že v tomto zvěřinci nemám co pohledávat a vyšel na čerstvý vzduch terasy.
A tam, sedíc sama pod květem asparáguse, byla ta, na niž jsem celý večer čekal a hledal.
Křehká a pohledná, mající brýle, mžourala do knížky, jakoby nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Srdce mi radostně poskočilo - konečně spřízněná duše, vášnivá intelektuálka!
"Co to čtete, slečno?" přistoupil jsem rozechvěle,"jestli neruším?"
Zvedla ke mně hluboké mandlově hnědé oči pohledem laňe přistižené při činu a užasle zamrkala. "Ále, takovou komerční sračku," odvětila mile a celá se rozzářila.
"Ukažte?" nevtíravým způsobem jsem si ji posadil na klín.
"Je to bez obrázků," hlesla osudově.
"To nevadí," sundával jsem jí něžně brýle.
Zhoubné oči!
"Miluji platonicky Normana Mailera," bránila se chabě, když jsme ze sebe v milostném zápase strhávali nedočkavě oblečení.
"Taky trochu píšu."
"Ne!"
"ANO!!!"



IV. END

Země se mimochodem pohnula.
A tak tedy, milé děti, skončil památný maras s Hoperem, večer, jež měl dalekosáhlé následky pro všechny zúčastněné, Singel Rowsen i pro světovou politiku.
Neboť Standard Six, starý dobrý smolař Six ztratil hlavu. Ale to už je jiná historie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 plukovník Bepk plukovník Bepk | E-mail | Web | 2. října 2008 v 22:04 | Reagovat

super styl, místy mi to trošku připomíná anglické autory, třeba Johna wyndhama, je to svižné a zajímavé, v podstatě jsem se nenutil to nijak číst,moc hezké, trošku méně se mi líbila pasáž od hopera s lízátkem po taneční parket, od direct marketingu se mi to zdálo zase super. s pozdravem plukovník. tak se těším na další :)

2 heavy_head heavy_head | 2. října 2008 v 22:09 | Reagovat

Je tam hodně pubertálních výrazů, já vím, ale je to moje juvenilie, a tak jsem to tam nechal.

3 plukovník Bepk plukovník Bepk | E-mail | Web | 2. října 2008 v 23:09 | Reagovat

Bambolejo bamboleja,

porque mi vida, yo la prefiero vivir asi. Piere Dewil je prostě archetyp.

4 plukovník Bepk plukovník Bepk | E-mail | Web | 3. října 2008 v 16:59 | Reagovat

maras s hoperem teda dopadl dobře pro Sixe, jenže, co bylo jako dál :) ? Jak dopadl Hoper ?

5 heavy_head heavy_head | 3. října 2008 v 20:16 | Reagovat

Předpokládám, že nevalně. :-) Povídka skončila, jak to mám vědět? ;-)

6 M. M. | 22. února 2014 v 23:51 | Reagovat

Ten Six ztrácí hlavu nějak často :-)
První a rovnou jedna z nejlepších, v mé TOP 3 jí rozhodně patří čestné místo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama